Již pátý ročník Antikapitalistického kempu proběhl v termínu od čtvrtka 31. července do neděle 3. srpna 2014. Místem konání se stal stejně jako v předchozích dvou letech okres Liberec a pořadateli byla letos poprvé kromě Levé perspektivy a Socialistické solidarity také Alternativa zdola. Pro desítky levicových aktivistů nejen z těchto organizací byl připraven program zahrnující semináře a přednášky zajímavých hostů s diskuzí, stejně jako na neformální povídání u táboráku, piva a limonády. Kemp rovněž nebyl ochuzen o oblíbené sportovní aktivity, výlet po okolí, pietní uctění památky obětí 1. světové války, zábavný vědomostní kvíz o ceny, komentované promítání fotek z levicových akcí nebo večerní hudbu různých žánrů.

Čtvrtek: O náboženství a Latinské Americe

První účastníci se začali do areálu rekreačního střediska, vyhrazeného našemu setkání, sjíždět ve čtvrtek po poledni. Odpolední a večerní program byl vyplněn dvěma přednáškami. Doktor filozofie Vít Bartoš (Levá perspektiva) pohovořil na téma „Duka a František – dvojí tvář církve“. Objasnil ideologii (novo)tomismu, pojmenovanou podle Tomáše Akvinského (1225 – 1274), italského dominikánského scholastika, jehož učení bylo v r. 1879 prohlášeno za jedině správnou filozofii katolicismu. Nerovnost lidí je podle něj jasně daná a neměnná a nezbytný pevný řád je možný pouze při garanci morálních hodnot bohem. Bůh stojí dle teistů nad fyzikálním vesmírem. Zatímco Dominik Duka (dominikán, stejně jako Tomáš Akvinský) chudobou vyloženě pohrdá, současný papež František hovoří o nezbytnosti pomáhat chudým a nemocným, které samozřejmě chce udržet u katolicismu nebo k němu obrátit a odradit je od pokrokového hnutí. V diskuzi po úvodním slovu zazněl např. názor, že větší problém v ospravedlňování nerovnosti lidí než v (novo)tomismu je v darwinismu (silnější vyhrává, slabší je odsouzen k záhubě) nebo myšlenka, že stát se přestal chovat sociálně a církev jej chce v sociální sféře nahradit a tím posílit mezi nemajetnými svůj vliv.

Novinářka Andrea Cerqueirová (Levá perspektiva) se ve své přednášce zabývala emigranty z latinskoamerických teroristických diktatur v tehdejší ČS(S)R. Pozornost věnovala zvláště Brazílii, kde působil její děd, socialistický odborový předák Benedicto Cerqueira (1919 – 1982). Desítky až stovky Brazilců emigrovaly do Československa již v r. 1947; větší vlna nastala po r. 1964, kdy byly odňaty mandáty komunistickým poslancům (od r. 1965 byla KS Brazílie v ilegalitě). Benedictu Cerqueirovi hrozilo 13 let žaláře; azyl nalezl v Jugoslávii a posléze v ČSSR. Ohledně čs. utečenců před Pinochetovou fašistickou diktaturou připomněla Cerqueirová málo známou skutečnost, že po listopadu 1989 byli mnozí z nich donuceni k návratu do vlasti, ačkoli Pinochet byl ještě u moci. Komunity emigrantů v ČSSR byly v kontaktu a spolupracovaly. Dnes pobývá v ČR menší počet Jihoameričanů a důvodem obvykle není politický azyl, nýbrž obchodní zájmy.

Pátek: Veřejný prostor, první světová válka i současnost levice v Evropě

V pátek promluvil právník Jindřich Felcman (Levá perspektiva) na téma „Solidarita prostoru“. Představil stručný dokumentární film o řešení neuspokojivé dopravní situace v hlavním a největším městě Kolumbie Bogotě. V osmimilionové aglomeraci dostala přednost veřejná hromadná doprava, cyklisté a chodci před individuální dopravou automobilovou a vznikla rozsáhlá síť autobusů ve vyhrazených jízdních pruzích, plnících úlohu metra. Veřejné prostranství má být prostorem pro život a jeho omezování znamená potlačování demokracie. Uveden byl příklad istanbulského parku Gezi, který má být změněn z místa konání veřejných a kulturních akcí v nákupní zónu a koordinovaný komerční prostor s kontrolovaným přístupem, což se stalo důvodem pro masové protesty tureckých občanů.

Ve Spojených Státech se regulace veřejného prostoru zpřísnila po nástupu hnutí Occupy Wall Street. Myšlenka kontrolovaného veřejného prostoru není však nová, nalezneme ji např. už v prvorepublikovém baťovském Zlíně, kde byli dělníci cíleně soustředěni do rodinných domků namísto velkých činžáků, aby se zabránilo jejich shlukování. Dnes se setkáváme s fenoménem zabírání volného prostoru ve městech obchodními centry, jejichž průchody a nádvoří jsou „poloveřejné“, mohou být uzavřeny a jsou kontrolovány. Felcman hovořil také o územním rozmachu českých měst, kdy např. počet obyvatel Liberce se od r. 1985 téměř nezměnil, ale zastavěná plocha vzrostla skoro o 80 %, čímž jsou více než dvě třetiny starší zástavby odříznuty novými rodinnými domky od přírody a dochází ke snížení kvality života. Bohatci, kteří chtějí bydlet ve vlastních domcích, jsou dotováni budováním rozsáhlé infrastruktury z veřejných zdrojů. Diskuze se věnovala zvláště otázce omezování individuální automobilové dopravy, jež musí probíhat současně se zlepšováním dopravy veřejné, přičemž v ČR je až na výjimky trend opačný.

Antikapitalistický kemp probíhal v době 100. výročí vypuknutí první světové války. Jejímu neslavnému výročí se věnoval historik Jan Mervart. Postavil se proti tendencím srovnávajícím 1. světovou válku s dnešní „válkou proti terorismu“ a dávajícím za vznik 1. světové války vinu srbským teroristům a Rusku. Připomněl vynikající Leninovu práci „Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu“ z r. 1916 a dodal, že 1. světová válka otevírá novou etapu globálního kapitalismu. První světovou válkou se státy začínají více uzavírat do sebe a přísněji kontrolovat hranice. Selhání dosavadního systému vedlo na jedné straně k Velké říjnové socialistické revoluci, k nástupu republik rad a zdání blízké světové socialistické revoluce a na straně druhé k fašistickým režimům. Po 1. i 2. světové válce se zdálo, že je kapitalismus na kolenou, ale vždy se zvedl. Zásadní otázkou pro nás zůstává, zda k velkým revolučním změnám může dojít i bez válek. Dnešní válečné konflikty hrozí vypuknutím 3. světové války; klasický imperialistický konflikt vidíme na Ukrajině. Rezignace na dílo a východiska V. I. Lenina (např. „Co dělat?“) je příčinou rezignace levice na budoucnost. Současná levice ve své většině nemá vize a proto je na tom špatně.

V pátečních odpoledních hodinách se část z nás vydala na výlet po okolí, část se věnovala sportovním aktivitám v kempu. Následoval pietní akt za oběti první světové války na blízkém hřbitově jejích obětí, kde promluvila Milada Sigmundová z Levé perspektivy a Marcel Renner z německé Antifa Lužice. Ke hrobům byly položeny květiny se stuhami naší organizace.

Páteční podvečerní debata byla věnována současnosti evropské levice. Jan Májíček ze Socialistické solidarity hovořil o úspěchu řecké levicové strany SYRIZA ve volbách do Evropského parlamentu, v nichž porazila nejsilnější pravicové strany. Upozornil na to, že několik představitelů strany SYRIZA by bylo ochotno vytvořit koaliční vládu s rasisty. Jiří Hudeček ze Strany demokratického socialismu se zabýval otázkou, proč jde Evropa „doprava“. Odmítání Evropské unie se ve volbách do Evropského parlamentu dle jeho názoru projevuje nástupem pravice nebo nízkou volební účastí. V posledních letech se všude v Evropě prosazují rasistické strany. Příliš se soustředíme na radikální pravici a nevšímáme si, jak její prvky pronikají do hlavního politického proudu, např. ODS, ČSSD, ale i krajní levice! Levice nemůže dlouhodobě přežít bez demokratických hodnot, nemůže být nekritická k sociální demokracii a je kontraproduktivní usilovat o jednotu s ČSSD, která je ve vládě a provádí vládní politiku.

Piotr Biełło z Komunistické mládeže Polska se věnoval situaci ve své zemi. Zmínil, že římskokatolická církev je největším pozemkovým vlastníkem, vláda jedná ve prospěch německého imperialismu a v zemi jsou silné protiruské tendence. Každý, kdo se vyjádří proti katolické církvi, je považován za ruského špiona. Katoličtí lékaři a právníci nadřazují náboženství nad zákon. Pedofilie je katolíky dávána za vinu dětem. Přitom pouze 20 – 30 % Poláků chodí pravidelně do kostela, zbytek je pobožný pouze formálně, konformně. Urážky katolické církve (pouze té!) mohou být potrestány pokutou nebo až dvěma lety vězení. Levice je rozdělená a slabá; není pravděpodobné, že by dokázala zabránit otevření nové základny NATO ve Štětíně.

V pátek večer se představila iniciativa Food Not Bombs, v češtině používající název Jídlo místo zbraní. Hovořili její zástupci z Liberce, Ústí nad Labem a Brna. Její členové se věnují především poskytování bezplatné stravy bezdomovcům, čímž chtějí upozorňovat na negativní důsledky společenské nerovnosti a na plýtvání potravinami, vyhazovanými z prodejen jen proto, že jim končí lhůta upotřebitelnosti.

Poslední část nabitého pátečního programu zajistil irský bojovník za svobodu svého národa, proti britské okupaci severního Irska, za mír a socialismus Eoghan Finbar MacBairde z Belfastu. Nastínil dějiny irského revolučního hnutí, jehož nejslavnější období bylo poraženo katolickou církví, jež zablokovala porozumění mezi irskými katolíky a britskými protestanty (resp. anglikány). Zdůraznil, že jako socialista a irský republikán není pro nenávist k Angličanům, ale k jejich vládě.

Sobota: Sociální bydlení, naše chyby a výzvy před námi

Sobotní dopoledne bylo vyplněno tématem „Neexistence sociálního bydlení, jeho dopady a možná řešení“. Zde dostala slovo jako první Ramona Gehringová z německého občanského sdružení Tamara Bunke Verein. Ta varovala, že Evropská unie stále zpřísňuje imigrační politiku a přistěhovalci jsou vraceni zpět, což jim nejen znemožní další cestu do EU, ale udělá problémy i doma. Policie přistěhovalce zastrašuje. Hlavu zvedají fašistické strany a kampaněmi proti přistěhovalcům se snaží získat hlasy navíc, pořádajíce proti nim demonstrace. Antifašistické a charitativní organizace pořádají naopak protidemonstrace za velké účasti policie.

Představitel protirasistické organizace UNITED (Sjednoceni) Miroslav Prokeš porovnal přístup k sociálnímu bydlení ve Vídni s Českou republikou. Ve Vídni je skoro v každé ulici dům se sociálními byty, zatímco Praha dostala po r. 1989 byty zdarma od státu a začala je prodávat. Divoký výprodej schválili i zástupci KSČM a jeho následkem jsou čtyři tisíce bezdomovců, což je ještě zdánlivě „dobrá“ bilance oproti Budapešti, kde je následkem kruté asociální politiky bezdomovců 30 – 50 tisíc při 1,7 milionech obyvatel. Nová koncepce ČSSD v Praze sice počítá se sociálními byty, ale není známo, jak budou k její realizaci donuceny městské části, které je dosud odmítají. Dle Prokeše musí stát podporovat rodinu podobně jako v Německu či Skandinávii a ne odebírat děti z rodiny ze sociálních důvodů. Až dvě třetiny příjmů z nájmů v městských bytech přitom městské části Prahy používají k jiným účelům než k investicím do bydlení.

Za nejzásadnější část kempových debat můžeme označit sobotní dopolední blok „V čem dnešní levice fundamentálně chybuje?“ Společný příspěvek na toto téma si připravili Lukáš Matoška ze Socialistické solidarity a Ondřej Lánský z iniciativy ProAlt. Lánský uvedl, že politika současné vlády je podobně neoliberální, jako té předchozí, jen to není tak zřetelné. Vládní strany staví nad pravolevé dělení „odbornost“. Vnímáme-li levici versus pravici tak, že levice je na straně neprivilegovaných a pravice nikoli, pak je otázkou, zda ještě v zastupitelských sborech nějaká levice je. Matoškovým pohledem dnešní levice mluví o nevyhnutelnosti přechodu k socialismu nebo o sociálním státu, zatímco pravice nabyla vrchu tezemi o nedotknutelnosti vlastnictví a o svobodě. Levice nemá nové argumenty proti nové obhajobě kapitalismu. Proletariát není třídou pro sebe, nemá třídní uvědomění. Nespravedlnost kapitalismu nezmizela. Nelze chápat marxismus dogmaticky a nevidět změny, k nimž ve společnosti došlo. Lánský pojednával o rozpadu základních sociálních struktur, kdy lidé jsou nuceni střídat povolání i vykonávat různá současně a vzniká tak nesourodá masa, která k sobě obtížně hledá cestu. S tezemi o tak zásadní proměně nicméně nesouhlasilo několik účastníků, a tak následovala poměrně obšírná diskuse.

O přitažlivosti nových politických projektů jako výzvě levici referoval Stanislav Rendl. Upozornil, že současná levice je v mnohém spíše konzervativní než pokroková, zastává se menšího vykořisťování a je tedy menším zlem, nikoli alternativou. Masová nespokojenost vede k obratu pozornosti k novým politickým subjektům spjatým s jednotlivými oligarchy, pro něž je příznačný hlučný a rádoby vtipný projev, populismus, útoky proti přistěhovalcům a proti ostatním politikům. V ČR našla KSČM společnou řeč s T. Okamurou, kterého se chytá marginalizovaná část společnosti a obrací se proti ještě chudším. Úspěch mají podnikatelské subjekty, v minulosti „Věci veřejné“, dnes na regionální úrovni „Hnutí pro Prahu“, „OSTRAVAK“ a další. Výzvou pro levici je boj proti strachu, za občanskou angažovanost, i proti strachu z výsměchu, proti předsudkům. Mnohem snazší je jen přitakávat vládní linii. Hnutí ANO má nejlepší financování i dopad, v situaci, kdy ČSSD kráčí k stejnému úpadku jako ODS a není v žádném případě socialistická, kdy i KSČM je na lokální úrovni partnerem „kmotrů“ a není opravdovým strašákem, nýbrž jen je za „strašidlo komunismu“ převlečena. Babišova popularita pramení z úspěšného ukotvení jeho kapitálu v ČR – není nájezdníkem, který nedávno přišel a brzy odejde.

Sobotní večer upřel naši pozornost k solidaritě s Gazou. Na toto téma promluvil severoirský socialista Eoghan Finbar MacBairde, spoluzakladatel Mezinárodního hnutí solidarity s Gazou (ISM) v Brně. Lid severního Irska má blízký vztah k lidu Gazy; dobře ví, co je okupace. Palestinci po více než 40 let čelí agresi. Současné izraelské dobyvačné válce padlo za oběť k datu přednášky 1658 Palestinců, z toho 80 % civilistů. 300 z nich bylo dětí. Na straně Izraele padlo 65 vojáků a tři civilisté. Eoghanův palestinský kamarád Jusuf ztratil 17 členů své rodiny během tří týdnů.

Odlehčení od velmi vážných témat přinesl večerní kvíz, zabývající se dějinami dělnického hnutí, obecnými znalostmi a bojovým uměním. Vítězné družstvo bylo odměněno láhví medoviny a knihou.

Neděle: TTIP a participativní rozpočty

Ekonomka Ilona Švihlíková z Alternativy zdola pojednala v neděli dopoledne o připravované Transatlantické smlouvě volného obchodu (TTIP). Má jít o největší obchodní dohodu v současném světě, jíž se snaží Spojené státy posílit svůj již tak mimořádný vliv v Evropě a která hrozí nárůstem nezaměstnanosti a přívalem nekvalitních výrobků ze Spojených států do Evropy (Spojené státy mají nižší standardy, zvláště na potraviny). ČLR jí chce čelit obnovením tradice Hedvábné stezky a rozšířením čínské měny jüanu. Úsilí o platby za ropu mimo dolar však dopadly špatně pro každého, kdo o ně usiloval. Evropské elity jsou zcela ve vleku Spojených států. Ani zjištění odposlechu mobilního telefonu německé kancléřky Merkelové ze strany tajných služeb Spojených států nenarušilo vztahy mezi Německem a Spojenými státy. EU zůstává ve vazalském postavení ke Spojeným státům. Debata o TTIP a odpor proti ní vzrůstá; ČR bohužel stojí stranou. Spojené státy se zřejmě záměrně snaží vyvolat v mezinárodních vztazích chaos a zabránit nástupu BRICS (společného hospodářského uskupení Brazílie, Ruska, Indie, Číny a Jižní Afriky). Zcela negativní postoj k TTIP zaujala v ČR KSČM. V případě vedoucích činitelů 50 % neví, oč jde a 50 % je to jedno. Představitelé ČR jsou pasivní a vyčkávají, jak rozhodnou orgány Evropské unie.

Závěrečná přednáška připadla novináři Karlu Růžičkovi z Alternativy zdola a tématu participativního rozpočtu. Ten se má řídit požadavky občanů a má být nástrojem jejich aktivizace, rozhodování a nesení spoluzodpovědnosti. První rozpočet s participativními prvky v ČR má Praha 7. Schází mu však setkávání se občanů a diskuze nad projekty. Ze zahraničí je nám nejstarším příkladem Brazílie (zejména stát Rio Grande do Sul, kde je zapojeno asi 220 obcí), nicméně participativní rozpočet používají tisíce měst a obcí světa včetně Bratislavy, Banské Bystrice, Ružomberoku či Trnavy. Při setkáních s občany ohledně rozpočtu je nutné bojovat s aktivitou žvanilů a pasivitou mnohých účastníků. V Brazílii chodí na veřejná setkání 8 – 15 % obyvatel, ale lidi se zde mnohem více než u nás setkávají a diskutují v ulicích. Nemůžeme argumentovat tím, že „lidé tomu nerozumějí“. Pokud k rozhodování o rozpočtu a celkově do politického života nebudou připuštěni, nebudou rozumět nikdy. Současně nelze počítat s tím, že volení zástupci jsou s rozpočtovou problematikou perfektně seznámeni a jsou na svém místě.

Resumé aneb shrnutí

Nedělní odpoledne bylo časem ukončení Antikapitalistického kempu 2014 a odjezdu přítomných „rekreantů“ do místa bydliště. Rekreanty dávám do uvozovek, jelikož přednost před rekreací měla politická aktivizace, objasňování a sbližování našich názorů, navazování nových kontaktů a souhrnně radikalizace, sbližování a posilování české – a díky zahraničním hostům z Německa, Polska a Irska dokonce evropské – levice.

Závěrem bych rád jménem Levé perspektivy vyjádřil poděkování všem, kdo letošní Antikapitalistický kemp navštívili, zvláště pak těm, kdo se na něm podíleli jako organizátoři, řečníci i jako „pomocné technické práce“ – v první řadě kuchař a jeho pomocnice. Jsem přesvědčen, že Antikapitalistický kemp 2014 napomohl posílení a sblížení české (radikální) levice, byť od odstranění všech zásadních nešvarů má bohužel ještě daleko.