Ludmila Hájková, Milena Jesenská, Irena Bernášková a Marielle Franco. Ženy, které spojuje antifašismus a odvaha.

Lída Mráčková – Ludmila Hájková

Pouhých deset let bylo Lídě Mráčkové, když do Prahy přišel Hitler. Doba, kdy měla bezstarostně prožívat dětské radovánky a kouzlo dospívání, byla poskrvrněna nelidskostí – v roce 1942, kdy jí bylo třináct, jí nacisté popravili tátu, a jako šestnáctiletá zažila květnové pražské povstání a viděla přijíždět první tanky Rudé armády. V těchto dnech oslavila stále optimisticky naladěná Ludmila Hájková, členka Českého svazu bojovníků za svobodu, devadesátiny. Školákům z Prahy 11, kde žije, podává svědectví o zvěrstvech, která prožila, i o protifašistickém odboji. I letos zavítá s dětmi ze čtyř základních škol do Lidic nebo do Terezína. „Když přišel Hitler, přes noc jsem doslova dospěla. Chodila jsem do školy v pražských Holešovicích, slyšela obrovský rachot motorek, na kterých jeli esesáci. Všichni jsme se nahrnuli do jejich blízkosti. Paní učitelka plakala, my jsme začali plakat taky,“ pamatuje si dodnes kruté chvíle.

Milena Jesenská

„Má-li někdo dva tři lidi, ale co říkám, má-li jednoho jediného člověka, před kterým se může objevit slabý, ubohý a zkroušený, aniž by mu ten druhý ublížil, pak je bohatý,“ uvedla kdysi Milena Jesenská (10. 8. 1896 – 17. 5. 1944). Úchvatná žena, která uměla žít a zároveň zabojovat za druhé. Když měla prostředky, neváhala pořádat párty a zajet taxíkem z Prahy třeba do Tater (když naopak neměla, uměla žít skromně). Novinářka, která i módní rubrice dala něco navíc, a zároveň se i s bolavou nohou rozjela do pohraničí a brilantně popisovala tamní předválečnou situaci, upozorňovala, varovala, pomáhala lidem, kteří před henleinovci a válkou museli z pohraničí prchat, postavila se proti nacistům a nakonec skončila v koncentračním táboře Ravensbrück, kde zemřela. Sedmnáctého května uplyne pětasedmdesát let od smrti této levicově smýšlející ženy, která je známá také překlady textů Franze Kafky, což mnohdy bohužel mediálně zastiňuje její odvahu a práci pro druhé.   

Irena Bernášková

Publicistka a překladatelka Jana Vrzalová loni vydala knížku „Zasnoubena se smrtí. Zapomenutý příběh Inky Bernáškové, první Češky popravené nacisty“. „Její odbojová činnost byla úzce spojena především s vydáváním ilegálního časopisu V BOJ, se získáváním prostředků a techniky na jeho výrobu, ale také s převáděním československých vojáků do zahraničí. Po zatčení podle skromných odhadů při výsleších mlčením zachránila na tři stovky spolupracovníků. Veškerou odbojovou práci brala na sebe,“ uvádí autorka. Poté, co byla odsouzena, napsala Irena Bernášková (7. 2. 1904 – 26. 8. 1942) dopis příbuzným:  „Jak se máte všichni? Sedíte pevně? Odhodlávám se vám totiž konečně oznámit, co jsem se minule odvážila sotva nadhodit: jsem zasnoubená od 5. 3. se smrtí. Sice nedobrovolně, ale když jsem s ní tolik koketovala při své činnosti venku, není divu, dělá-li si na mne nárok, že? Konečně neshledávám to nic strašného očekávati o něco dříve tuto ‚svatbu‘, která přece nakonec žádného nemine – stejně poraženého i vítěze.“

Marielle Franco

Radní brazilského Ria de Janeira Marielle Franco (27. 7. 1972 – 14. 3. 2018) byla loni za bílého dne zavražděna střelbou z auta. Jak ukazuje vyšetřování, vrahem byl pravděpodobně bývalý policista působící v ilegálních složkách, které vybírají výpalné v favelách, kde žijí lidé v sociálním vyloučení a mnohdy jim řídí život mafie. Působení těchto mafií Marielle Franco (ze socialistické strany) kritizovala a odkrývala je, zároveň hájila práva lidé z favel nebo queer lidí. Alarmující je i to, že pravděpodobný vrah byl napojen na rodinu stávajícího prezidenta Jaira Bolsonara. Mnozí Brazilci na Marielle Franco vzpomínají – tichý protest se uskutečnil kupříkladu v rámci letošního karnevalu, kde nesli vlajku se její podobiznou, komunistická politička Manuela D´Ávila v rámci svého institutu objasňuje falešné zprávy, které se o Marielle šíří. Solidarita přišla i ze zahraničí – v argentinském Buenos Aires  pojmenovali po zavražděné političce stanici metra, vedení francouzské Paříže schválilo, že po ní ponese název buď ulice nebo třeba náměstí (zkrátka něco ve veřejném prostoru). Místo, které nakonec Komise pařížských ulic vybrala, je zahrada nacházející se vedle jedné z hlavních pařížských vlakových stanic Gare de l‘ Est.

A tak mě napadá, že by nebylo marné, kdyby se po Marielle Franco jmenovala nějaká ulice či náměstíčko také v Praze nebo jiném městě České republiky. Svoji ulici by si konečně zasloužily i Milena Jesenská a Irena Bernášková. A Lidušce Hájkové, kterou se všemi zmíněnými ženami spojuje antifašismus a odvaha, přejme ještě mnoho a mnoho let ve zdraví, kdy bude těmito ulicemi moci procházet a vyprávět o nebezpečí fašismu školákům!