Fenomén ANO aneb babišizace politiky
Začátkem března se v Praze konal třetí sněm politického hnutí ANO 2011 (dále jen ANO), které tvoří součást vládní koalice a jehož předseda Andrej Babiš sedí ve vládě jako ministr financí. Kolem tohoto sněmu se objevilo poměrně mnoho polopravd, omylů a mýtů, z nichž některé si našly cestu i na pole levice, kde vyklíčily a zapustily kořínky. Mnozí na levici tak dnes mají na Babiše doslova alergii, mnozí intelektuálové se jej zase bojí jako nebezpečného cizorodého plevele v politické zahrádce. Jiní v něm ale naopak našli exotický strom nabízející plody pokušení. Není tedy jistě od věci posvítit si na pár mediálních bublin, které se se sjezdem ANO pojí, a zároveň přitom odhalit některé poněkud skryté reálné souvislosti.
Když dva dělají totéž…
Jednou z mediálně nejvděčnějších záležitostí sněmu byly bezpochyby volby vedení hnutí. Podle očekávání v nich předseda Babiš neměl při obhajobě svého postu žádného protikandidáta či protikandidátku a to samé nakonec platilo i pro volbu prvního místopředsedy, kterým se stal předseda poslaneckého klubu ANO a dlouholetý člen představenstva Babišova Agrofertu, Jaroslav Faltýnek. Novopečený předseda navíc získal všechny platné hlasy sjezdových delegátů.
Nehledě na loajální (neboť vlastněnou) mediální stáj MAFRA se Babišovi v reakci na výsledek sjezdových voleb začalo ihned ze všech stran dostávat nejrůznějších nelichotivých přízvisek. Tak namátkou: novinář Jiří X. Doležal z Reflexu ho nazval v narážce na severokorejského diktátora Kim An Drejem. Podle Víta Klímy z Literárních novin připomíná papeže a hnutí ANO jeví podobnost s katolickou církví a obecně s náboženskými hnutími. Poslanec Jiří Koskuba z ČSSD jej nazval carem Andrejem I., zatímco europoslanec ODS Jan Zahradil „pro změnu“ Babiše zkritizoval, že si místo 100 % „nějak nezafixloval aspoň 99,7 %“ jako „komunisti“. Podle Jakuba Patočky z Deníku referendum se ANO proměnilo z původního hnutí Akce nespokojených občanů na Andrejovy neodmlouvající ovce. A konečně arcidemokrat Pavel Šafr pak v jednom článku, z něhož doslova čpělo, že náš pravicový úderník dodnes nerozdýchal neslavné zhroucení Nečasovy vlády (a svůj vlastní odchod do mediálního vyhnanství), přirovnal Babiše k Mussolinimu.
Babiš to tedy zprava i zleva schytává za údajný vůdcovský princip a autoritativní pojetí sjezdu a fungování hnutí ANO vůbec. Nutno však podotknout, že podobná „principiální“ kritika se v minulosti éterem nenesla ve chvíli, kdy se stejně „kimovsky“ dočkali svých ovací čelní představitelé neméně marketingového politického projektu TOP 09. Loutkový předseda této strany, Karel Schwarzenberg, ani její skutečný hybatel a protřelý manažer Miroslav Kalousek nemuseli na žádném z dosud konaných celorepublikových sněmů TOP 09 v letech 2009, 2011 a 2013 čelit při volbách žádnému protikandidátovi. Schwarzenberg získal při volbě předsedy TOP 09 v roce 2009 sto procent platných hlasů (stejně jako Babiš pro sebe nehlasoval pouze on sám), v roce 2011 96 % a v roce 2013 92 %. Podobně si vedl při neexistenci vyzyvatele i první místopředseda Kalousek.
Babiš a ANO tak pouze kráčí v již vyjetých stopách shora vzniklých, mediálně uklohněných politických one-man stran posledních let s tím, že na rozdíl od Víta Bárty a Miroslava Kalouska k tomuto politickému podnikání Babiš nepotřebuje žádné maskoty v rolích nominálních předsedů. U TOP 09 a u jejího předsedy-maskota jsme si nicméně už zvykli, že jim v médiích, zejména v těch, které havlisté okupují pod zástěrkou veřejnoprávnosti, prochází doslova všechno, takže tam, kde je jeden obsazen do role počestného, důstojného šlechtice, musí vzít druhý za vděk Benitem Mussolinim. Že tu pražská divadelní společnost hraje celonárodnímu publiku pěkný kýč, není snad třeba dodávat.
Posun doprava?
Vedle všemi skloňovaného Babišova diktátorství se jinou často opakovanou mantrou, opět surfující na vlně povrchního mediálního bulváru, stal údajný sjezdový posun ANO doprava. Skutečností je, že v předsjezdové atmosféře zazněly od Babiše a dalších významných představitelů ANO poznámky o chybě s rušením poplatků ve zdravotnictví, o možnosti resuscitovat „samo-zborcený“ 2. pilíř neslavné důchodové reformy Nečasovy vlády a především jasná sdělení o nutnosti omezit růst státních výdajů a nezvyšovat daně (místo toho pak zlepšit jejich výběr). Tím by se omezila podpora údajně rozmařilého vládnutí a přebujelého státu v podání sociální demokracie. Právě ČSSD a některá ministerstva vedená ministry z této strany se pak přímo na sjezdu staly předmětem jmenovité Babišovy kritiky.
Když se však na tato vyjádření podíváme v širším kontextu, nic nového v nich vlastně nezaznělo. Stejné teze hlásá ANO dlouhodobě. Například program ANO pro volby do Evropského parlamentu (proběhly v květnu 2014) obsahuje řadu zmínek o nutnosti zvyšovat konkurenceschopnost českých podniků, liberalizovat trh například v oblasti služeb, energetiky a telekomunikací, zvýšit podporu českých zemědělců, přijmout Smlouvu o transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP), posílit Pakt stability a růstu a také obhajobu přijetí tzv. finančního kompaktu (ještě striktnější omezení rozpočtových deficitů a veřejných dluhů států EU pod hrozbou sankcí). Pravicová politika? Jistě! V čem se to ale na druhou stranu liší od toho, co ve vládě prosazuje sociální demokracie?
Stejným způsobem jako na sjezdu se Babiš a hnutí ANO prezentuje dlouhodobě rovněž v rámci svého vymezování proti politickým stranám a „dvaceti pěti letům vlády neschopných“. Nezapomínejme, že Babiše (stejně jako Okamuru) vynesla do vrcholné politiky lidová a do značné míry nikým nekontrolovaná vlna odporu k zavedeným politickým stranám a politice jako takové, která se svého času manifestovala i aktivitami typu Holešovská výzva a nesčetnými apely na „rekonstrukci státu“ a „boj proti korupci“. Babiš se v době, kdy se levice jevila lidem jako neodpovědná a rozhazovačná hospodyně a pravice jako banda zlodějů, prezentoval jako úspěšný, pracující ne-politik, který se už na to nemohl dívat a obětoval se pro blaho země. Této rétoriky se Babiš drží jako klíště – i když už sedí jako ministr financí dlouhou dobu ve vládě – a to tím spíše, že mu pomáhá zakrývat faktickou absenci hlubšího programu a dlouhodobějších vizí.
Babišovo chování je ostatně pragmatické – pokud se mu podařilo již před parlamentními volbami vysát velkou část elektorátu zdiskreditovaných pravicových stran, po volbách si drží tento politický prostor, jehož hranice určuje pomocí tzv. průzkumu bojem – občasnými výpady na nepřátelské území sociální demokracie, které ale mají k nějaké frontální ofenzívě velmi daleko. Důkazem, že s posunem doprava to na sjezdu ANO nebylo tak horké, je i neúspěch ideologického pravičáka Ivana Pilného při volbě místopředsedů hnutí a naopak zvolení pragmatických tváří typu Jaroslava Faltýnka a Radmily Kleslové (kteří mimochodem fungovali dlouhá léta v komunální politice jako členové ČSSD).
Silný vůdce, nebo ten třetí vzadu?
Ostrá rétorika namířená na sjezdu vůči ČSSD (a vlastně i demonstrativní volba vrcholných představitelů hnutí) však plnila ještě další roli: stmelit tým a posílit jeho morálku ve chvíli, kdy ANO dostalo do vlastní branky od soupeře několik gólů, rozpadá se mu jeho obrana a přestává mu připískávat rozhodčí. O čem je řeč?
Když v lednu minulého roku nastoupil po údajných průtazích ze strany prezidenta do funkce předsedy vlády Bohuslav Sobotka z ČSSD, prorokoval mu kdekdo krátkou životnost. Údajně slabý necharizmatický politik, který si sotva vylízal rány z pranice uvnitř vlastní strany, se měl stát vedle dynamicky nastupujícího hnutí ANO v čele s neokoukaným Babišem rychle outsiderem, být odstaven na druhou kolej a posléze odeslán do politického šrotu. Na tomto údajném Sobotkově nezvratném osudu se měla podepsat také kletba zlé sudičky v podobě prezidenta Miloše Zemana, kterou tento politik Sobotkovi oplácí údajné neposkytnutí podpory v prezidentské volbě v roce 2003. Konfrontační, až výsměšné Zemanovo pokárání nastupujícího premiéra Sobotky za neprofesionální hrubky v návrhu ministrů jakoby dávaly všem těmto nezřídka škodolibým prognózám panovnickou pečeť.
Když se podíváme na situaci po roce činnosti Sobotkova kabinetu, dostává se nám ale úplně jiného obrazu. Je to premiér Sobota, který navzdory různým peripetiím sedí docela pevně v kramflecích, a je to Babiš, kterému začíná být poněkud horko. Shrňme si fakta.
Hnutí ANO se na jaře roku 2014 sice podařilo vyhrát volby do Evropského parlamentu, ale žádný očekávaný triumf se nekonal. V posledku získalo čtyři mandáty stejně jako druhá TOP 09 a třetí ČSSD, jejíž mnozí voliči z parlamentních voleb nemají o tyto volby příliš zájem. V komunálních volbách na podzim 2014 ANO zabodovalo ve velkých městech, ale celkově získalo skoro dva a půlkrát méně zastupitelů než ČSSD nebo lidovci. A stejným poměrem si v senátních volbách připsalo zisk pouze čtyř senátorů proti deseti zvoleným v barvách sociální demokracie. V tomto směru lze tedy nepochybně mluvit o zakořenění ANO na české politické scéně, ale sotva již o její „revoluční“ transformaci. Právě senátní volby navíc ukázaly, že ANO není nějak mimořádně schopné nabídnout dostatek kvalitních politických kandidátů a efektivně působit ve většinovém volebním systému jako všem přijatelná síla konsenzu.
Tyto výhry a nevýhry jsou však ničím proti problémům hnutí spojenými s jeho fungováním ve vládě. Od vzniku kabinetu před více než rokem došlo k výměně na pozici tří ministrů – a ve všech případech jde o jména spojená s hnutím ANO. Zatímco u ministryně pro místní rozvoj Věry Jourové lze jistě důvody jejího opuštění vlády vidět v legitimním přesunu na funkci v Bruselu, u ministryně spravedlnosti Heleny Válkové a ministra dopravy Antonína Prachaře šlo bezpochyby o odvolání kvůli špatným výsledkům a nedůvěryhodnému působení navenek.
Babiš se sice snažil tomuto vývoji kontrovat okopáváním kotníků ministra zdravotnictví za ČSSD Svatopluka Němečka, ale nebylo mu to zatím nic platné. Navzdory těmto snahám se totiž jako další nespolehlivé figury opět rýsují především nominanti ANO – nová ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová a ministr obrany Martin Stropnický, který se dostal do několika otevřených sporů s vedením armády.
A co hůř, mračna se stahují i nad Babišem. Jako ministr financí má za úkol postarat se o dobrý výběr daní, což ostatně kladl na piedestal svých volebních slibů. Skutečnost je ale pochmurná – v lednu 2015 se na daních vybralo oproti lednu 2014 o 17 miliard Kč méně. Vedle poklesu výběru spotřební daně z tabáku, které se předpokládalo, přišel i nečekaný pokles výběru DPH. A tento se opakoval i v únoru. Protože podíly z vybrané DPH se dostávají i do rozpočtu krajů a obcí, vypukla již v několika krajích panika ohledně nečekaného propadu rozpočtových příjmů. Například Olomoucký kraj již hlásí propad příjmů o sto milionů korun, Ostrava meziroční pokles o 205 milionů a Hradec Králové ztráty za první dva měsíce 29 milionů korun. A to vše má na účtu Babiš, kterého si premiér Sobotka již v této souvislosti pozval na kobereček.
Proti Babišovi začíná hrát i další důležitý faktor: navzdory očekávání se nekonaly jeho „zásnuby“ s prezidentem Zemanem, který měl sehrát klíčovou roli v „odstřelení“ Sobotky. Naopak, právě v době sjezdu a těsně po něm se roztržky a prohlubující se neshody mezi těmito dvěma politiky dostaly zcela zřetelně na povrch. Zeman zjevně vlezl Babišovi do zelí pokud jde o rezort spravedlnosti, kde hájil ministryni Válkovou, a nepřímo se s ním střetl v otázce přijetí eura. Zatímco Zeman (a premiér Sobotka) je pro co nejrychlejší přijetí eura a vyslovil se v tomto směru proti „sabotážím“ České národní banky s oslabováním koruny, Babiš, hájící zájmy exportérů, neusiluje o euro jako právě o slabou korunu. Při pravidelných prezidentských návštěvách krajů se na Babiše začala v poslední době valit kritika, opět mj. kvůli již zmíněným potížím s výběrem daní.
V situaci, kdy se vládní angažmá ANO nevyvíjí zrovna růžově a pomalu ale jistě se hroutí původně tak slibně vypadající mocenský konglomerát Babiš-Zeman, se úměrně tomu posiluje i pozice premiéra Sobotky. Ten má navíc tu výhodu, že se Zeman vlastním přičiněním i různými manipulacemi ocitá stále častěji v domácím prostředí viditelně osamocený na poli zahraniční politiky, kde mu duo předseda vlády Sobotka a ministr zahraničí Lubomír Zaorálek mohou poměrně snadno uštědřovat rány, zatímco Babiš zde nemá k dispozici žádné hráče srovnatelného kalibru – a v této konfrontaci se tak stává upozaděným „třetím vzadu“. Snad i proto bylo potřeba se na sjezdu proti ČSSD tak vyřečnit.
Celkový dojem
Navzdory snaze působit jako tygr s nabroušenými drápy tak celkový dojem z kondice hnutí ANO, jak se prezentovalo na sněmu, není nijak oslnivý. Pravdu má ekonom Jiří Šteg ve svém komentáři v Deníku Referendum (17. března), že šlo o sněm bez programu a bez závěrů. Bohužel má pravdu také v tom, že odpověď ČSSD v podobě jejího sjezdu v polovině března se vlastně nesla ve stejném duchu.
Tragédie obrazu sjezdujícího ANO a suverénního Babiše tak dle mého soudu nespočívá ve zjevení nebezpečného nepřítele politických stran nebo dokonce fašisty, jako ve skutečnosti, že jde o dobrého imitátora jedněch politických stran a dobrého učitele těch druhých. Nikoliv anomálie, ale standardizovaný produkt evropské, programově stále bezobsažnější mainstreamové politiky řízené manažery, mediálními odborníky a manipulovanými „průzkumy“ veřejného mínění v mantinelech daných nadnárodními korporacemi a byrokracií. Babišové přicházejí a odchází, ale problém je „babišizace“ politických systémů.
Napsáno pro časopis Solidarita č.100 březen/duben 2015