Předseda britské Labour party Jeremy Corbyn opravdu nemá na růžích ustláno.

Navzdory tomu, že za necelý rok jeho vedení vzrostl počet členů Labour party na více než dvojnásobek k 530 tisícům, což je více, než mají všechny ostatní britské politické strany dohromady. Dále, že Labour vyhrála čtyři ze čtyř doplňovacích parlamentních voleb a ve třech z nich jasně zvýšila svůj náskok; že strana uspěla při volbách starostů v Londýně, Liverpoolu, Bristolu a Salfordu a celkově vyhrála i místní volby, pokračuje už tři týdny puč „vlastních“ labouristických poslanců proti Corbynovi. Především však proti členům a sympatizantům strany, kteří ho s obrovským náskokem demokraticky zvolili.

Kabinetní převrat ale zatím vůbec nevychází podle představ jeho aktérů a sponzorů: Corbyn navzdory výzvě poslanců z pozice předsedy nerezignoval, v debatě se za něj jasně postavila většina řadových členů v základních organizacích i odboroví předáci a uspěl i s možností opět se ucházet o funkci předsedy v nově vypsaných volbách, aniž by musel získat nominace rebelujících poslanců. Bilance tedy právě tak bídná, jak v komedii Císařův pekař a pekařův císař v jednu chvíli konstatuje skupina pletichářů toužících odstranit nepohodlného Matěje. „Jménem civilizace“ proto vůči Corbynovi vyrukovali s jinými prostředky.

Těmito prostředky jsou v první řadě britská korporátní média. Od samotného Corbynova zvolení proti němu unisono štvou způsobem, který nemá v novodobé britské politice obdoby. Že jde jen o nepodloženou domněnku, nebo paranoiu labouristické levice? Nikoliv, jde o velmi solidně podložené závěry studie autorů z prestižní Londýnské školy ekonomických a politických věd, kteří prozkoumali 812 článků týkajících se Corbyna v osmi největších resp. nejvlivnějších britských denících v období od září do začátku prosince 2015. Výsledky jejich studie zveřejněné 1. července jsou alarmující: 57 % všech článků a 67 % všech redakčních názorových komentářů těchto novin o Corbinovi bylo kritických nebo nepřátelských a 74 % všech článků o něm mu buď vůbec nedávalo slovo, nebo jeho vyjádření evidentně překroutilo. Co je zajímavé dodat, převážně negativně proti Corbynovi psaly i levicově liberální noviny The Guardian a Daily Mirror, byť ne v takové míře jako některé pravicové listy. Například počet článků, které Corbyna vykreslují jako nebezpečného člověka/hrozbu bylo v „levicovém“  The Guardian 17 %, v pravicovém Daily Mail 18 % a v bulvárně pravicovémThe Sun 16 %. Autoři studie došli k závěru, že v tomto případě se „z hlídacího psa [demokracie] stal útočící pes“ (ZDE)

Jeden z autorů studie se dále podivuje, že Jeremy Corbyn jako předseda opoziční Labour party nedostal od britského tisku ani tzv. 100 dnů hájení, které jsou podle něj obvyklým standardem mediálního prostředí mnoha demokracií. Ukazuje, že převažujícím druhem útoků tisku proti Corbynovi bylo zesměšňování a osobní útoky, nezřídka na jeho oblečení nebo životní styl. V některých pravicových novinách jako např. Daily Telegraph a The Sun zase 15-20 % článků o Corbynovi mluví o jeho údajných vazbách k Hamásu, Hizballáhu, Íránu a terorismu. (ZDE)

Tyto útoky britských pravicových i tzv. levicových, ve skutečnosti blairistických, médií pokračují i nadále, přičemž se snaží živit a dále stupňovat labouristickou stranickou krizi vyvolanou postupem většiny poslaneckého klubu a soustředí se právě na údajnou nebezpečnost Corbyna a jeho stoupenců, jejich údajnou agresivitu a „nenávistnost“.

Připomenout lze například překroucené mediální zobrazení mírového pochodu labouristických příznivců před hlasováním o zapojení Spojeného království do leteckých úderů v Sýrii. Podle Daily Mail, Daily Mirror a BBC se 2. prosince 2015 před domem labouristické poslankyně Stelly Creasyové sešel „krajně levicový nenávistný dav“ nebo imámové a trolové ze sociálních sítí; napadali poslankyni“. Ve skutečnosti šlo o zcela poklidný průvod rodin s dětmi a místních křesťanských a muslimských představitelů, který se vůbec neodehrával před domem poslankyně, ale šel ke kanceláři strany, která byla v tu dobu zavřená a kde účastníci přilepili na okna kancelářské štítky s přáním nehlasovat pro účast Spojeného království ve válce (ZDE).

To samé se týká nových „nenávistných incidentů“, údajně namířených proti odpůrcům Jeremy Corbyna. Hned s několika přišla média v souvislosti s poslankyní Angelou Eaglovou, která plánovala vyzvat Corbyna v nových předsednických volbách. 12. července 2016 například „levicový“ The Guardian a pravicový Daily Telegraph informovaly, že do okna její kanceláře po oznámení kandidatury na předsedkyni někdo hodil cihlu. To se nicméně následně ukázalo být mediálně překrouceno: (ZDE ). Podobně se ukázal být nesprávný údaj Daily Telegraph a International Bussiness Times, že Eaglová musela kvůli hrozbám zrušit na ten samý den plánovaný politický mítink v hotelu v Lutonu, zatímco skutečným důvodem byl nesouhlas hotelu s akcí po zjištění, že jde o politické shromáždění (ZDE). Neprokázalo se též mediální osočení Corbynových příznivců z homofobie vůči Eaglové na stranickém shromáždění ve Wallasey, neboť se ukázalo, že na zmíněném shromáždění Eaglová vůbec nebyla.

Pátrání novináře Steva Toppla píšícího pro The Canary poodhalilo, že za řadou mediálních útoků proti Corbynovi může stát poradenská a konzultační agentura Portland Communication, v jejímž vedení stojí bývalí šéfové komunikace a mediální poradci neoliberálních premiérů Tonyho Blaira a Gordona Browna, jako například Alastair Campbell, Jimmy Leach, Mark Flanagan a Stephen Wall, kteří mají obrovské mediální konexe (ZDE).

Buď jak buď, zaujatost médií proti Corbynovi budí v řadě lidí negativní reakce a na jeho podporu vznikají veřejné petice a prohlášení, např. adresované veřejnoprávní BBC (ZDE ). Může tak dojít k podobnému jevu, jaký známe i u nás, kde se příliš velká animozita médií vůči určitému politikovi může na opak ukázat být důvodem, proč jej lidé budou podporovat, nebo s ním aspoň solidarizovat.

Článek převzat z Literárních novin.