9. srpna proběhly v Bělorusku prezidentské volby. Přinášíme komentář redakce složené se zástupců komunistických organizací z Ruska, Donbasu, Ukrajiny a Běloruska, který se věnuje obecnějšímu politickému a společenskému kontextu, v němž se volby a následné masové protivládní i provládní protesty odehrály:

Bělorusko není izolováno od zbytku postsovětského prostoru. Není to „útržek minulosti“ ani „zárodek budoucnosti“. Ačkoliv má dnes Bělorusko jeden z nejrovnostářštějších ukazatelů rozložení příjmů (mezi 10 % nejbohatších a 10 % nejchudších je průměrně 4,1-násobný příjmový rozdíl), strategicky se vydalo po stejné cestě, jako tomu bylo u dalších států bývalého socialistického tábora, tedy směrem k divoké periferii světového kapitalismu s hrstkou superbohatých na jedné straně a ožebračenými, upozaďovanými a stále více utlačovanými masami obyvatel na straně druhé.

Zvláštností Běloruska je, že se vydalo na cestu neoliberálních reforem pozvolna a uchovalo si mnohem větší podíl veřejného sektoru, plánování a sociální sféry, než tomu bylo v jiných republikách. V Bělorusku neproběhlo žádné „ostřelování budovy Sovětu“ nebo „Majdany“ s „dekomunizací“. Když se Lukašenko uprostřed 90. let dostal k moci, neproběhla žádná „divoká privatizace“, ale země se politicky transformovala na autoritářský státní kapitalismus, který v sobě obsahuje i prvky čínského ekonomického modelu a latinskoamerických populistických vlád. Lukašenko nemá žádnou jasnou ideologii ani za ním nestojí nějaká masová strana.

Veškerá prezidentova moc stojí na státním aparátu, silových strukturách a na politické pasivitě mas, která byla udržována léty jeho vlády. S posílením tohoto modelu došlo k postupné izolaci a téměř zničení politických hnutí, stran i odborů. Politika se stala něčím okrajovým, vytvořila se kolem ní nepřátelská atmosféra, kde se kritika „jediného“ garanta pořádku a vůdce rovná zradě.

Tam, kde se myšlence sociální spravedlnosti, navzdory tomu že jde o lidový požadavek, nedostává aktivní základny, je nejen nemožné přejít od státního kapitalismu k socialismu, jak dokazuje stále klesající podíl veřejného sektoru v ekonomice Běloruska, ale v rámci současné politiky i dostupných alternativ také převáží neúprosné pravicové tendence. V jedné větě: v rámci současné politiky jde vývoj směrem od státního kapitalismu k státně monopolnímu/oligarchickému modelu a v rámci alternativy představované opozičními kandidáty od státního kapitalismu ke kapitalismu nadnárodních korporací, který by vedl ke ztrátě státní suverenity, zničení nebo částečné integraci průmyslu a zemědělství do globálního výrobního procesu.

Pravicové tendence se rovněž odráží ve volební kampani, kde žádný z kandidátů se sebeméně levicovou agendou nezískal dostatečnou podporu pro to, aby se mohl ucházet o funkci prezidenta. Alternativní kandidáti včetně hlavních opozičních kandidátek a kandidátů, kterým nebylo dovoleno jít do voleb, jsou představitelé neoliberálních pohledů hájících soukromou inciativu, odsuzujících neefektivnost státu apod. V kontextu světové krize, širokého poklesu životní úrovně, odcizení od účasti v politice atd. se mohou stát tyto pohledy dokonce i v nejsurovější formě magnetem pro významné masy městské mládeže, jednoduše již pro svoji opozičnost.

Je možné, že radikální část opozice má plán, když ne přímo podobný bolívijskému puči nebo snahám zopakovat ukrajinský scénář z roku 2004, tak aspoň podobný zkoušce, zda by takové scénáře připadly v úvahu. Pro tuto chvíli je nominovaná „kandidátka sjednocených protestujících“ Tichanovská, která se vyhlásila dopředu vítězem. V průběhu obvyklých protestů lze vyzkoušet scénář, v němž přejde moc dočasně nikoliv do rukou Tichanovské, ale do rukou ulice a radikální části Lukašenkova bezpečnostního a byrokratického aparátu, který přejde na její stranu.

Tento průběh událostí, který může mít podporu jak ze Západu tak z Východu, se zdá být možným, ale nikoliv hlavním scénářem, který připadá v úvahu. Lukašenko je stále oblíbený mezi obyvateli venkova, kteří tvoří asi třetinu populace země a také podstatnou část řadových příslušníků bezpečnostních sil. Levice zároveň potřebuje mít vlastní plán pro případ puče: co dělat, pokud stávající systém vykáže stejnou paralýzu, jako tomu bylo na Ukrajině, a jak využít významnou základnu protestů (prodchnutou touhou po spravedlivější společnosti a sociálním státě) proti soukromokapitalistické cestě, kterou dláždí svým jednám sama vláda.

Jelikož je běloruský „opoziční tábor“ provázán k hnutí bílé stužky v Rusku a v menší míře i k protestům v Hong Kongu a nezaslouží si tedy ani kritickou podporu, je nutné dělat kampaň přímo mezi zpolitizovanými masami, které do v jádru pravičáckého protestu vtáhla všeobecná opoziční nálada.

V žádném případě ale nelze schvalovat represe proti opozičním kandidátům (trestání zločinců je také nelegální, pokud jsou vězněni výběrově na základě utilitárních úvah, co je zrovna politicky výhodné), protože takové akce by se na konec pravděpodobně více obrátily proti levici než pravici.

Je nutné pochopit, že síla levicové alternativy záleží na organizovanosti komunistů a levicových skupin samotných a je přímo úměrná slabosti současné vlády. Vláda je silná v té míře, jak se ji podaří svým jednáním a rétorikou zlákat část státního aparátu a buržoasie orientované na státně kapitalistický reformismus a sociálně orientovaný stát; neutralizace pasivní většiny dělnické třídy a širších vrstev pracujících je také důležitý faktor ve hře.

Aby se realizovala levicová alternativa v co nejkratším čase, věříme, že musíme v nynější chvíli prosazovat:

• Odmítnutí všech kandidátů, neboť pro levice dozrály (navzdory její slabosti) podmínky pro zapojení do politického dění.
• Maximalizovat koordinaci všech zdravých komunistických a levicových skupin.
• Pokračovat v odhalování a odmítání jak protilidových plánů na privatizaci, žvástů o neefektivnosti státní administrativy atd. ze strany alternativních kandidátů, tak aktivit současných úřadů.