Píše se konec roku 2012 a Ústavní soud právě cupuje na kusy jednu z „reforem“, která měla být výkladní skříní pravicové vlády Kalouska a Nečase (Nagyové): inovovanou veřejnou službu z dílny ministra sociálních věcí Drábka. Ve svém hodnocení je většina soudců neoblomná a ruší nedávno přijaté změny pro jejich nekompatibilitu s Ústavou a Listinou základních práv a svobod… Píše se rok 2015, premiérem a ministryní sociálních věcí jsou sociální demokraté a veřejná služba se znovu objevuje na scéně. V Poslanecké sněmovně jde do třetího čtení novela zákona, která má tento institut v plném lesku, nebo raději říkejme bídě, oživit.

Jádrem snahy o oživení veřejné služby, nikoliv o její obnovení nebo znovuzavedení, jak velmi často slýcháme od „znalých“ novinářů, je v zásadě návrat k poměrům, které v této věci panovaly před rokem 2012, kdy Drábek spustil svoji robotu 2.0. Abychom tedy pochopili, o co se jedná (a co naopak patří do sféry mýtů), pojďme napřed podniknout exkurs do nedávné historie:

Z historie veřejné služby

Někdejší vláda premiéra Paroubka přijala v samém závěru své existence v březnu 2006 Zákon o pomoci v hmotné nouzi (zákon č.111/2006). Vedle vládních stran (ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU) pro něj hlasovali rovněž poslanci KSČM, zatímco zákonodárci zvolení za ODS se postavili proti. Podle tohoto zákona se posuzovaly nároky na poskytnutí dávek v hmotné nouzi (příspěvek na živobytí, doplatek na bydlení a mimořádná okamžitá pomoc), resp. přiznávaly částky na živobytí ve výši existenčních a životních minim. Nárok na životní minimum měla v zásadě každá osoba nacházející se ve stavu zákonem definované hmotné nouze, která neměla zbytný majetek ani neuplatněné nároky a pohledávky vůči jiným osobám. Pouze ti, kteří takové podmínky nesplňovali, dostávali místo životního minima ještě nižší, tzv. existenční minimum.

Po skončení povolebního přeběhlického martyria a ustavení druhé pravicové vlády Miroslava Topolánka došlo od začátku roku 2009 z popudu tehdejšího ministra sociálních věcí Petra Nečase k inovaci. Po šesti měsících poskytování příspěvku na živobytí ve výši žebráckého životního minima (tehdy 3126 Kč měsíčně) se osobě v hmotné nouzi začalo automaticky vyplácet pouze ještě ubožejší minimum existenční (tehdy ve výši 2020 Kč měsíčně). Aby osoba mohla i po půl roce nadále pobírat onu vyšší žebračenku, nestačilo již pouze nemít zbytný majetek ani pohledávky, ale také nastoupit veřejnou službu – neplacenou práci v rozsahu minimálně 20 hodin měsíčně.

Takto byl stvořen systém neplacené práce pro chudé, fakticky generující pracovní sílu, jejíž užití si nebylo třeba kupovat. Své využití našla zejména tam, kde ubohé mzdové a platové podmínky a/nebo nepříjemný charakter vykonávané činnosti komplikovaly standardní průběh uzavření námezdního (vykořisťovatelského) vztahu. Nejvíce těchto bezplatných pracantů využívaly větší obce. Aby to vypadalo lépe, přidali tehdy Nečas s Topolánkem chudákům „bonus“: kdo odpracoval 30 hodin měsíčně, mohl si vedle zachování životního minima zvýšit příspěvek na živobytí o polovinu rozdílu mezi životním a existenčním minimem, tj. mohl si celkem přijít na 3679 Kč.

Takto nastavený systém přes určité úpravy (zde neprobírané v rámci zjednodušení, kterého se musíme držet kvůli omezenému rozsahu Solidarity a naopak přebujelému rozsahu českého zákonodárství) v zásadě vydržel až do konce roku 2011. Jeho význam byl ovšem poměrně malý – veřejné službě se věnovalo cca 16 tisíc osob.

Drábkovy nucené práce

S 1. lednem 2012 přišla Drábkova „pravicová revoluce“, kdy z původního systému nezbyl kámen na kameni. Ze Zákona o pomoci v hmotné nouzi byly odstraněny pasáže věnované přiznávání životního minima po 6 měsících pobírání příspěvku na živobytí, které bylo vázané na odpracování 20 hodin veřejné služby měsíčně, i možnost „přivýdělku“ při odpracování 30 hodin. Do zákona o zaměstnanosti byla ale nově včleněna pasáž, která nastoupení nabídnuté veřejné služby určila jako podmínku pro evidenci na úřadu práce. Kdo neodpracoval po vyzvání nástupu na veřejnou službu nově 20 hodin týdně (tj. 80 hodin bezplatné práce měsíčně!), byl vyřazen z evidence Úřadu práce, a tím pádem i z jakýchkoliv nároků na sociální podporu a úhradu zdravotního pojištění státem. Nedosti na tom, Drábek rozšířil působnost veřejné služby nejen na skupinu lidí v hmotné nouzi, ale také na všechny nezaměstnané pobírající podporu v nezaměstnanosti, pokud byli v evidenci na úřadu déle než dva měsíce. I zde se odmítnutí veřejné služby trestalo vyřazením osob z evidence Úřadu práce (nejprve „jen“ na 6 měsíců) a v důsledku toho i okamžitou ztrátou nároku na pobírání podpory v nezaměstnanosti, a to bez ohledu na předchozí dobu odvádění sociálního pojištění.

Tento systém znamenal přechod nejen k nehonorované, ale i k represí vynucované práci chudých a nezaměstnaných především ve prospěch obcí, ale také obcemi delegovaných firem a jiných privátních subjektů. Jeho přijetím byl zcela popřen význam plateb sociálního pojištění určeného na podporu v nezaměstnanosti, které tak ztratilo roli byť jen omezeného garanta udržení jistého sociálního standardu krátce po odchodu ze zaměstnání nebo při jeho ztrátě. Všichni nezaměstnaní měli být státem povoláni do práce, konané ovšem zadarmo, což mělo vyvolat efekt dalšího snížení mezd v prvé řadě v oborech typu úklidových služeb, péče apod. a následně – vlivem zvýšeného strachu zaměstnanců z následků možného propuštění – pravděpodobně i všeobecně. Současně, zdánlivě paradoxně by došlo ke snížení počtu volných pracovních míst a vygenerování dalších nezaměstnaných.

Ačkoliv Drábek systém veřejné služby obhajoval potřebou udržovat lidi bez práce v pracovních návycích a zdůrazňoval, že jej budou úřady práce nabízet jen dlouhodobě nezaměstnaným a lidem, u nichž je podezření, že pracují načerno, podle údajů vydaných samotným Ministerstvem práce a sociálních věcí byla veřejná služba nabídnuta k 4. dubnu 2012 7046 osobám evidovaným na úřadech práce déle než rok a 9353 osobám s evidencí kratší než jeden rok. Na individuální úrovni ovšem výzva k nástupu veřejné služby konkrétní osobě zůstala čistě na libovůli úředníků. Celkově se v roce 2012 do této formy nucené práce zapojilo bezmála 50 tisíc osob, přičemž jejich uplatnění na „trhu práce“ se rozhodně nezvýšilo.

Přijatá úprava veřejné služby do podoby nucených prací byla ještě před svým zprovozněním předmětem ostré kritiky ze strany tehdejšího protivládního hnutí: za připomenutí slouží mj. protestní happening iniciativy ProAlt konaný 21. března 2012 přímo před budovou Ministerstva práce a sociálních věcí. V listopadu 2012 rozhodoval Ústavní soud na popud poslanců ČSSD a KSČM o ústavnosti celého balíku „reformních“ zákonů pravicové vlády. ČSSD a KSČM nenapadly u Ústavního soudu věcné stránky těchto asociálních opatření, ale způsob jejich přijetí v Poslanecké sněmovně, při němž byly sloučeny rozpravy ke všem zákonům a omezena délka vystoupení poslanců.

Rozhodnutí soudu znělo jasně: Drábkova veřejná služba v řadě bodů odporuje Ústavě ČR a Listině základních práv a svobod, neboť mj. porušuje právo na přiměřené hmotné zajištění občanů bez práce, je v rozporu se zákazem nucené práce, ponižuje lidskou důstojnost nezaměstnaných a zavádí do jednání státních úřadů s nimi prvky svévole. Na základě tohoto rozhodnutí pozbyla platnost klauzule o vyřazení osob z evidence Úřadu práce kvůli odmítnutí veřejné služby. Veřejná služba sama ovšem zrušena nebyla a dále perzistovala jako možnost výkonu nehonorované práce nezaměstnanými a osobami v hmotné nouzi. V následujících letech ji pak reálně vykonával jen velmi omezený počet lidí.

Návrat veřejné služby v oranžové režii

Po veřejné službě jako by se slehla zem, a to až do chvíle, kdy nová ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová-Tominová prohlásila při návštěvě ghetta Janov v Litvínově v dubnu 2015 možnost jejího nového oživení: „Návrh se nyní bude projednávat, veřejná služba by mohla opět fungovat od 1. září. Měla by motivovat lidi k veřejné práci. Kdo se do ní zapojí, může dostávat sociální minimum [správně má být životní minimum – NČ] 3 410 korun, kdo odmítne, spadne na existenční minimum 2 200 korun, což je výrazný rozdíl“. Vzápětí po tomto výroku se na Marksovou snesla z levicových kruhů vlna kritiky, která jí vyčetla snahu obnovovat Ústavním soudem odmítnuté „drábkoviny“. Podle mnohých šlo o fundamentální selhání do té doby progresivně vnímané ministryně, část lidí v rámci ČSSD a jejích sympatizantů se pokoušela Marksovou hájit.

Pokud jde o roli Marksové, má se to s ní tak trochu jako s již pověstným Peroutkovým článkem „Hitler je gentleman“: Skutečností je, že některé konkrétní věci, které se jí připisují, ministryně nerealizovala ani neiniciovala, ale její postoj v zásadě poskytuje pro levicovou kritiku plné oprávnění.

Oživení veřejné služby, pravda, Marksová jako ministryně opravdu nespustila, neboť s ním přišla již koncem roku 2013 politicky zdánlivě nesourodá skupina tehdejších senátorů čítající Jaroslava Zemana (ODS), Jaroslava Doubravu (Severočeši), Alenu Dernerovou (nestranice zvolená za Severočechy), Pavla Lebedu (nestraník zvolený za ČSSD, v roce 2014 neúspěšně kandidoval do Senátu jako nestraník za hnutí Republika), Miroslav Krejča (ČSSD, později přestoupil k senátorům KDU-ČSL, v roce 2014 neúspěšně kandidoval do Senátu jako nestraník za hnutí Republika) a Martu Bayerovou (KSČM). Přes různost stranických dresů mnohé tyto politiky spojují časté agresivní výpady proti Romům a „nepřizpůsobivým“.

V senátorském návrhu novely zákona č.111/2006 ve znění pozdějších předpisů se počítá s obnovením penalizace osob v hmotné nouzi, které nebudou vykonávat veřejnou službu v rozsahu min. 20 hodin měsíčně tím, že jim po více než šesti měsících pobírání příspěvku na živobytí poklesne podpora na úroveň existenčního minima (dnes 2200 Kč). Do systému se má vrátit také „bonus“ za odpracování více než 30 hodin veřejné služby měsíčně – opět v podobě připsání polovičního rozdílu mezi životním (3410 Kč) a existenčním minimem. Tento senátorský návrh, znamenající de facto obnovu stavu před 1. lednem 2012, byl 20. března 2014 schválen velkou většinou senátorů napříč politickými kluby a putoval do Poslanecké sněmovny, kde již prošel prvním a druhým čtením.

Pokud jde o ministryni Marksovou, vyjádřila se pochvalně o veřejné službě již v červenci 2014, kdy ji popsala jako možnou prevenci sociálních nepokojů (!) a vyzdvihla dobré zkušenosti obcí s jejím provozováním. O zkušenostech těch, kteří veřejnou službu podstoupili, ani o objektivních výsledcích proklamované pomoci veřejné služby s následným zapojením nezaměstnaných do plnohodnotného pracovního procesu se nezmínila. Ministerstvo sociálních věcí nyní společně s Úřadem veřejného ochránce práv připravilo několik pozměňovacích návrhů projednávané novely. O jinou „humanizaci“ veřejné služby usiluje poslanec ČSSD, Roman Sklenák, který chce zvýšit odměnu za vyšší počet odpracovaných hodin veřejné služby, případně navrhnout i progresi odměn (v přepočtu na hodinu práce) podle množství vykonané práce. V nejvyšší sazbě by hodinová odměna za práci činila podle Sklenákova návrhu cca 35 Kč. Vůči návrhu na oživenou veřejnou službu neexistuje v současnosti na parlamentní půdě žádná levicová alternativa, ačkoliv nutno uznat, že již v dubnu 2014 se proti veřejné službě vyjádřil senátor Zdeněk Škromach. Podle všeho se tak chystá návrat do „zlatých“ Topolánkových časů – nyní v oranžové režii.

Za práci se platí!

Zásadní problém schovaný v pozadí debaty o veřejné službě spočívá v neschopnosti politiků řešit problém nezaměstnanosti, zejména strukturní a chronické, který v posledních letech (nejen) v řadě evropských států eskaloval do obří úrovně. Mnoha státům se z různých důvodů navzdory hraní si se statistikami vyhouply počty nezaměstnaných k rekordním hodnotám.

Situace není rozhodně růžová ani v České republice, kde v roce 2014 představoval podle Ministerstva práce a sociálních věcí podíl nezaměstnaných osob 7,7 % práceschopného obyvatelstva s průměrným evidovaným počtem 561 tisíc uchazečů o práci. Nejvyšší nezaměstnanost panuje v některých okresech Ústeckého a Moravskoslezského kraje, kde výrazně přesahuje desetiprocentní hranici. Dlouhodobě klesá podíl evidovaných nezaměstnaných pobírajících podporu v nezaměstnanosti (1991 – 65 %; 2006 – 28,1 %; 2011 – 23,2 %; 2014 – 20,6 %). Více než 41 % evidovaných nezaměstnaných v ČR nemá práci dlouhodobě.

Veřejná služba zavádějící pod nátlakem další formu práce bez mzdy představuje recyklovaný pokus o společenskou represi chudých a nezaměstnaných a současně bezděčné přiznání systémového selhání všech proklamovaných koncepcí státní „aktivní politiky zaměstnanosti“. Vládnoucí třída dnes není s to řešit problém nezaměstnanosti, neboť k tomu nemá ani nástroje ani politickou vůli.

Miloslav Formánek píše ve své analýze Restaurace kapitalismu v Česku (Futura, 2014) k otázce nezaměstnanosti: „K vytěsňování námezdních pracovníků z výroby, k plnému a trvalému vyřazování pracovních sil z pracovního procesu, tj. k jejich absolutnímu znehodnocování jako pracovní síly, dochází stále častěji a ve větším rozsahu. Fakticky se tak jedná, vzhledem k souběžnému útoku na sociální zajištění obyvatelstva, o formu ,tiché genocidy´… Snaha neoliberálů vyrovnávat se s nezaměstnaností zůstává nízká. Trvají na tom, že jde o přirozený, nutný doprovodný jev prosperující společnosti. Její chronické rysy jsou vysvětlovány odkazy na subjektivní motivace nepracujících, stále častěji zejména na jejich ,zneužívání´systému sociálního zabezpečení. [viz rámeček]“

Radikální levice by místo tolerance jakýchkoliv forem neplnohodnotné práce, práce, za niž se nevyplácí mzda, krátkodobých zaměstnání apod. měla zvednout prapor práva na práci jako základního lidského práva. Jeho praktické naplnění pak předpokládá rozbití kapitalistických výrobních vztahů, zespolečenštění klíčových výrobních prostředků a jejich využití v rámci ekonomického plánování.