V seznamu výroků, které jsou hojně citovány z vystoupení poslankyně Marty Semelové (KSČM) v televizním Hyde parku, jeden podstatný chybí. Politička tam mimo jiné řekla, že komunisty byli oba její rodiče, tatínek byl dokonce za nacismu v ilegálním výboru KSČ, za odbojovou činnost byl vězněn. Uvedla, že rodiče jsou pro ni vzorem.

Je snad nad slunce jasné, že rodina, především pokud je harmonická, formuje názory člověka. Stejně tak ho formují i vlastní prožitky. Můžeme přečíst stovky knih, ale prožitek je prožitek. Někdo prostě v minulém režimu prožil šťastný život, jiný (či jeho rodina) byl postižen.

Když pominu „novodobé hrdiny“, ve kterých se antikomunismus probudil až po listopadu 1989, přičemž dříve byli bezpečně zasunuti v takzvané šedé zóně, bylo by podle mě zajímavé seznámit se s příběhy jak lidí, kterým režim ublížil, tak i těch, kteří prostě žili šťastně.

Dlouho přemýšlím o sepsání takové knížky. Lynč, kterému nyní musí čelit Marta Semelová, mě k této myšlence znovu přivedl. Názor na minulost se nedá vyhrozit. Nedá se prostě poručit, že si člověk bude povinně něco myslet.

A pokud nechceme, aby se lidé báli vyslovit veřejně názor, musíme se konečně začít vzájemně chápat. Nebo se o to aspoň snažit. Je snad žádoucí podléhat autocenzuře, že něco o minulém režimu se prostě říci nesmí, jinak hrozí veřejná ostrakizace?

Martu Semelovou znám léta a mám ji ráda. Vím, že vychovala dobré děti, postarala se o mámu, šíří kolem sebe harmonii. Nebojí se, hlásá to, co si myslí a nic nedělá z vypočítavosti. Její práce na pražském zastupitelstvu i ve sněmovně je důkazem toho, že jí záleží na lidech. Jenže to bohužel tolik medializováno není.

Jak pohodlněji by se jí jistě žilo, kdyby se některých vystoupení vyvarovala. Jenže já vím, že si vždy vzpomene na své rodiče, na mámu i na tátu, který za komunistickou myšlenku málem skončil na šibenici. Je mi blízká také tím, že i já pocházím z komunistické rodiny a po svém dětství i přesvědčení své rodiny odmítám jakkoli plivat.

Těm, kteří nyní podávají trestní oznámení nebo Martu Semelovou jinak lynčují, chci vzkázat, že vždycky je lepší s názory polemizovat, klidně se o nich i pohádat, ale nevyvolávat v lidech strach něco říci. Ničemu to nepomůže!

A už vůbec to nepřispěje k potřebné otevřené diskusi o minulosti, kterou prostě každý vnímá jinak, protože ji jinak prožil, protože pochází z jiné rodiny, protože byl jinak vychován. Teprve až většina z nás na tohle přistoupí a pochopí to, bude možné hovořit o tom, že se vzájemně respektujeme a svobodu slova nevnímáme jen jako klišé.