Enguerran Carrier: „Chtěl jsem, aby ukrajinští aktivisté účastnící se války měli příležitost odpovědět na otázky a kritiku evropské levice“. Francouzský režisér Enguerran Carrier natočil film Ozbrojená levice (L’arme à gauche) – 23 minut výpovědí aktivistů z Ukrajiny a Běloruska, kteří hovoří o své činnosti v řadách ukrajinského odboje. Režisér je také autorem Kurdistan: The Revolution That Happened, který vyjde v nakladatelství Syllepse. Přinášíme vám rozhovor s umělcem o jeho dojmech z komunikace s postavami filmu a obecných úvahách o událostech na Ukrajině.

Kvůli natáčení tohoto filmu jste jel na Ukrajinu. Můžete nám říct o této cestě a čase, který jste tam strávili, a říct nám něco o své osobní cestě, která vás tam zavedla?

S Ukrajinou jsem byl víceméně úzce spjat dobrých patnáct let. Citové, přátelské a politické vazby mě přiměly ke studiu ukrajinského jazyka. Na příkladu Euromajdanu bylo jasné, jak je Ukrajina ve Francii vnímána pouze v černobílých odstínech. Masmédia a aktivisté měli často karikované chápání událostí: „lidovou revoluci“ nebo „fašistický převrat“. Důvodem byl nedostatek spolehlivých znalostí o Ukrajině. V letech 2015 až 2018 jsem také bojoval v YPG [Lidové ochranné jednotky] v Kurdistánu. Když Rusko napadlo Ukrajinu, bylo nemyslitelné zůstat pasivním pozorovatelem. Hledal jsem způsoby, jak jednat, aniž bych chtěl dál bojovat, a tato příležitost přišla téměř náhodou – vydat se jako nezávislý novinář do samého centra dění.

Můžeš představit lidi, se kterými jsi dělal rozhovory v tomto videu?

Nejprve jsem se seznámil se členy anarchistické organizace „Černý prapor“ ze Lvova. Jde o Dmytra a Antona, kteří se rozhodli vstoupit do Kyjevské územní obrany ve chvíli, kdy se ruský útok na město zdál nevyhnutelný. Jeden z vůdců „Sociálního hnutí“ Taras Bilous, kterého znáte, se připojil k jejich jednotce. Jiní anarchisté se rozhodli vytvořit samostatnou jednotku protiteroristické obrany. Tvoří ji především Ukrajinci, Rusové, Bělorusové a aktivisté z mnoha dalších zemí. Chtěl bych podotknout, že jednotka se nestaví jako anarchistická, ačkoli anarchisté tvoří většinu (asi 2/3). Zde jsem se setkal s běloruským aktivistou, jehož tvář a jméno již byly zveřejněny v tisku v jeho vlasti.

Považoval jsem za důležité dát slovo zástupci ukrajinské dělnické třídy. Tak jsem se setkal s Jurijem Samojlovem, odborovým aktivistou, jehož zkušenosti vzbuzují respekt a který je také členem Sociálního hnutí. Vzhledem k tomu, že v minulosti pracoval jako horník, od 90. let se zapojil do činnosti svobodných odborů, za což jeden známý oligarcha vypsal odměnu na jeho hlavu. Pořád doufám, že jednou vezme pero a napíše své paměti!

Závěrem bych rád zdůraznil, že absenci žen ve filmu bychom neměli přejít s lhostejností. Během svého pobytu jsem se ale nesetkal s aktivistkami, které by byly připravené mluvit na kameru. To je nešťastné, ale objevné: i ve válce a v ukrajinské armádě existuje genderová dělba práce; není to YPG-YPJ.

Lidé, se kterými jste dělal rozhovory, mají výrazně levicovou politickou orientaci, proč se tak rozhodli?

 Jednak proto, že nejsou v masmédiích, která jako vždy dávají přednost emocím a podívaným, ignorují politické a výchovné aspekty. Je zcela jasné, že mainstreamová média mají o tuto hrstku aktivistů malý zájem. Naopak některá [západní] levicová média, snažící se učinit Ukrajinu spoluzodpovědnou za tuto válku, jejich existenci záměrně tají. L’Humanité [deník Francouzské komunistické strany] se například setkal s Tarasem Bilousem. Jeho výroky ale nezapadaly do ideologické linie deníku, takže jeho rozhovor prostě nebyl zveřejněn.

V určitou chvíli se začaly šířit fotografie s vyobrazením tajemné anarchistické jednotky. Z vlastní zkušenosti vím, že obrázky sdílené na sociálních sítích během války jsou často zavádějící. O žádných fiktivních jednotkách v Rojavě jsme neslyšeli! Proto jsem chtěl vidět, co tato jednotka skutečně byla a jaké místo v této válce zaujímali revolucionáři různých názorů.

Nakonec jsem chtěl, aby ukrajinští aktivisté, kteří se účastnili války, měli příležitost odpovědět na otázky a kritiku, kterou často vznáší levice v Evropě.

Někteří z nich patří k anarchistickému, libertariánskému hnutí; jiné bychom zde nazvali „revolučními komunisty“, někteří se vyznačují odborářskými zkušenostmi. Co říkají o skutečné mezinárodní podpoře těchto různých proudů?

Anarchisté jsou obecně spokojeni s podporou, kterou dostávají. Je třeba říci, že fotografie „anarchistické jednotky“ se široce rozšířily a vzbudily sympatie mnoha anarchistů. Zejména proto, že někteří z nich úspěšně použili legendu o Nestoru Machnovi. Někteří anarchisté [mimo Ukrajinu] mluví jedním dechem o „ukrajinských neonacistech“ a „fašistickém Rusku“, ale zdá se, že tato tendence je v menšině nebo je tak na Ukrajině vnímána.

„Revoluční komunisté“ (kteří se tak nenazývají, vzhledem ke konotacím slova „komunista“ na Ukrajině) jsou nejkritičtější vůči svým stejně smýšlejícím lidem v zahraničí. Litují toho, že mnoho socialistů, trockistů a dalších proudů neustále opakuje v té či oné podobě ruské argumenty. Zejména postoj britské SWP, která cynicky vyzývá k opozici vůči dodávkám zbraní Ukrajině s cílem co nejdříve ukončit válku (ve prospěch Ruska), je k vzteku. Nutno podotknout, že postoje zahraničních revolučních socialistů jsou často vnímány jako obecně protiukrajinské, což není pravda. Proto se mi zdá důležité podporovat nebo navazovat spojení s organizacemi v terénu a především se účastnit konkrétních solidárních akcí.

Jurij Samojlov mi řekl, že je spokojen s podporou evropských odborových organizací, se kterými udržuje kontakty (zejména CGT a Solidaires). Lituje však, že ruské odbory, s výjimkou jednoho učitelského svazu, jednomyslně podpořily ruskou invazi, nebo alespoň sledovaly události se souhlasným mlčením. To hodně vypovídá o kontrole odborového aparátu v Rusku.

Napsal jste knihu Kurdistan: The Revolution That Happened, která bude brzy vydána. Co je společné a rozdílné mezi bojem Kurdů a Ukrajinců?

V obou případech lze říci, že jde o obranné a „lidové“ války v tom smyslu, že existuje široká podpora válečných cílů. Odmítnutí ruské invaze je téměř jednomyslné, včetně těch, kteří byli ještě včera nazýváni „proruskými“. Přát si strategické, kulturní a „civilizační“ sblížení s Ruskem a násilnou anexi, města srovnaná se zemí a popravování civilistů jsou dvě různé věci.

Tím ale srovnání končí. Válka uvalená na Rojavu FSA [Svobodnou syrskou armádou], Daeshem (Islámským státem), syrským režimem a Tureckem byla výsledkem lidové revoluce a ozbrojeného povstání. Šlo o obranu revolučních výdobytků proti převážně „domácím“ aktérům (s výjimkou Turecka), proti vlastní vládě. V případě Ukrajiny máme co do činění s mezistátním konfliktem diktovaným geostrategickými zájmy těch, kteří se inspirovali „Ruskou říší“. Existuje agresor a oběť, monolitický stát proti pluralitnímu státu, ale válku nevyprovokovala sociální revoluce na Ukrajině. Rusko chce dobýt území, ne potlačit revoluci, která by ohrozila jeho existenci. Stojí za připomenutí, že na Ukrajině existoval oligarchický, zkorumpovaný a mafiánský systém, kterého se Majdan z let 2013-2014 bohužel téměř nedotkl.

Zástupce svazu horníků tvrdí, že po válce, poté, co lidé pocítili svou sílu a akceschopnost, by mohlo dojít k „velkému protestnímu hnutí proti zavedenému pořádku“. Co si myslíte o různých rozhovorech, které jste vedli na Ukrajině?

Těžko říct. Nesplnění požadavků v roce 2014 je jasným zklamáním. Politická třída je zkorumpovaná jako vždy, mafie stále kráčí na svobodě a ekonomický boom slibovaný liberály se nikdy neuskutečnil. Mnozí měli před 24. únorem spoustu stížností, ale ruská invaze zatlačila chuť na sociální reformy do pozadí. Kritika V. Zelenského a vládnoucího politického týmu, oligarchických klanů stále existuje, ale je zdrženlivější, protože během války, která se vede o přežití země, nikdo nechce dávat argumenty nepříteli. Ukrajinské vlády totiž od roku 2014 často využívají válku k odvrácení pozornosti od potenciálně destabilizujících sociálních prvků (zejména krajní pravice). Nicméně touha po sociální změně tu je, propast mezi bohatstvím země a životní úrovní je značná a spekulace, které představují vážný problém pro zásobování, jsou čím dál nesnesitelnější. „Vyhrajeme válku a pak budeme účtovat“ je věta, kterou jsem slyšel znovu a znovu.

Proto ano, věřím, že radikální změny budou nevyhnutelné. Otázkou je, zda to bude shora nebo zdola. V. Zelenskyj mohl využít své pravomoci k očištění vlády a ekonomiky od nejzkorumpovanějších živlů. Je ale také možné, že Ukrajinci opět vyjdou do ulic, jako tomu bylo v letech 2013-2014, tentokrát se zbraněmi v rukou, bojovými zkušenostmi a vztekem úměrným počtu zabitých lidí. Nic ale ještě samozřejmě není rozhodnuto a o více než nejisté budoucnosti je v tuto chvíli zbytečné spekulovat.

Autoři rozhovoru: Patrick Le Treond a Christian Magier

Přeložila Olena Slobodyana, „Sociální hnutí“

Převzato z : https://rev.org.ua/intervyu-z-rezhiserom-filmu-ozbroyeni-livi/