• Úvodní stránka
  • Kdo jsme
  • Články
  • Právní poradna
    • Občanské právo
    • Pracovní právo
    • Správní právo
    • Právní rady pro aktivisty
    • Novinky a články
    • Zákony a příručky
  • Publikace
  • Odkazy
  • Kontakty
  • Kemp
facebook

06
LED
2014

Socialismus má buď lidskou tvář, nebo to socialismus není…

Štítky: Historie, Levá perspektiva, Levice, Politika, Společnost
Autor: Rozhovor vedla Andrea Cerqueirová
komentář : vypnuto

mladaZačalo to červeným oslíčkem pro řecké děti, pokračovalo peticí za osvobození Džamily Buhiredové, vstupem do KSČ, setkáním s Jihoameričany, diskusemi o politice ve sdružení názorové levice, rezignací a stresem v době normalizace, pociťováním naděje v roce 1989, zklamáním…V současnosti je Milada Sigmundová výraznou postavou Levé perspektivy a stále čeká na radikální levicovou stranu.

Politika ji zajímala od raného dětství. Už v roce 1947, kdy jí byly tři roky, jí rodiče řekli, ať pošle červeného oslíčka, kterého jí ušila teta, řeckým dětem, jež do tehdejšího Československa přivezl Červený kříž, čímž je zachránil před občanskou válkou v Řecku. „Naši mi vysvětlili, že fašisti jim zabili maminku a tatínka, protože bojovali proti fašistům. Vysvětlili mi i to, že fašista je zlý člověk, který zabíjí,“ říká dnes devětašedesátiletá Milada Sigmundová.

S rodiči žila v pražské Kouřimské ulici v miniaturní garsonce, než se v roce 1949 rodina přestěhovala do Karlových Varů. Rodiče, kteří do KSČ vstoupili hned po druhé světové válce, jí vyprávěli i o svém chudém dětství za první republiky. Do hlavy jí vštěpovali kupříkladu i to, v čem je nebezpečný rasismus. „Naši vstoupili do strany s plným nasazením. Tehdy už byl tatínek bankovní úředník pod penzí, přesto si uvědomoval sociální nespravedlnosti kapitalismu a v pětačtyřicátém vstoupil do komunistické strany – i když tehdy ještě nebylo jisté, že zvítězí. Chtěl, aby se lidé měli líp. Totéž byl případ mojí maminky,“ vzpomíná. „Nikdy jsem neříkala, že mám původ po bankovním úředníkovi, ani že mám původ proletářský. Nemám ráda tohle známkování,“ říká.

Za války táta působil v protifašistickém odboji – v Obraně národa, napojen byl patrně i na komunistický odboj. Milada od dětství též věděla, že k důstojnému životu je třeba práce za spravedlivou mzdu. „S tatínkem jsem chodila na brigády. Věděla jsem, že táta musí pracovat, abychom se měli všichni líp. Každý pátek k nám chodil žebrák, kterému jsme dávali najíst,“ vzpomínána na dětství v Praze. „Později jsem jako dítě recitovala a zpívala na stranických schůzích. Tenkrát se totiž na závěr schůzí zpívalo, bylo to moc hezké,“ usmívá se.

V padesátých letech…

A jak rodina prožívala procesy v padesátých letech? „Tehdy jsme žili ve Varech. Tatínek pracoval jako hlavní účetní v civilní části jáchymovských dolů. Potom šel na Gottwaldovu výzvu (přesto, že měl maturitu na ekonomické škole a aktivně ovládal čtyři cizí jazyky) rubat uhlí, tak se ´zoceloval´ mezi dělnickou třídou. Máma byla místopředsedkyně spotřebního družstva Osvobození, po jeho likvidaci začala dělat vedoucí školní družiny,“ vzpomíná. Vary tenkrát byly sice krajské město, ale připomínaly podle jejích slov větší vesnici. „Skvělé byly osobní vztahy komunistické komunity ve čtvrti Bohatice. Nejenže tam chodili společně na schůze a brigády, ale i na výlety nebo koupat se k Velkému rybníku,“ dodává.

„Naši některé věci kritizovali –  nelíbilo se jim třeba, když bylo zrušeno spotřební družstvo Osvobození, které usnadňovalo spotřebitelské nároky a rozvíjelo poválečnou obnovu v pohraničí. Vím, že papalášům nikdy nefandili, byli si vědomi, že se postupně odcizují lidu. Ještě z Prahy věděli, že si manželky vysoce postavených funkcionářů nechávají v kadeřnictví říkat milostpaní. K procesům se veřejně nevyjadřovali. Spolu s Rudolfem Slánským byl souzen i Bedřich Hájek, kterého znali ještě ze stranické organizace v Praze. Vím, že na proces hleděli negativně, hned v 60. letech, když byl amnestován, k nám začal chodit,“ říká Milada.

Sama vystudovala vysokou školu ekonomickou, do KSČ vstoupila v 60. letech. Dávno předtím –  v roce 1957, kdy jí bylo třináct let, ale už zorganizovala petici za záchranu Džamily Buhiredové, která byla v Alžíru odsouzena k trestu smrti za odboj proti francouzským kolonizátorům. Ten nakonec nedostala. „Upozorňovali jsme na to, že má tuberkulózu a že by měla být propuštěna z vězení,“ říká a ukazuje zápis v deníčku z té doby.Dodnes jej má schovaný. Hrdě si do něj například napsala, že o záchranu Džamily se zasloužila i její třída: „Ještě není dobojováno, boj za svobodné Alžírsko pokračuje.“.

Společenský řád se nedá vyhlásit

Později také Milada začala vnímat rozdíly mezi tím, jak kdo chápe komunistickou ideu. „Ve Varech jsem poznala aktivistické komunisty,“ říká. Nic podle ní nebylo výmluvnější, než to, když po dlouhých letech pochválila nový stranický sekretariát a jeho stará pracovnice se smutkem zavzpomínala, že v tom starém si byli lidi blíž, setkali se na chodbě u kohoutku s vodou, vařili si společně kafe… „A teď každý jen zaleze do své kanceláře, řekla mi tehdy ona pracovnice,“ vzpomíná Milada. „Nebylo nic hroznějšího, než uvědomit si, jak se z vojáků revoluce stali úředníci revoluce. Ti už nechtěli mít problémy, začali sledovat především své vlastní zájmy,“ vysvětluje.

Na vysoké škole se spřátelila s Jihoameričany a levicovou částí Indonésanů. Nejlepší kamarádkou jí byla Alicia z Kolumbie, ale vzpomíná také třeba na Raula z Venezuely. „Byl to můj spolužák na vysoké škole. Když zmizel z Prahy, dostala jsem od něj pohled, kde napsal: ´Pro váženou přítelkyni Miladu s velkou úctou a díkem za spolupráci na propagandě boje venezuelského lidu.´. Byl to hezký kluk a byl zvyklý, že na něj všechny holky letí. Zkoušel to i na mě. Řekla jsem mu, že na mě to neplatí –  buď mi pomůže s besedou o venezuelském boji, nebo si o informace řeknu někomu jinému. Pomohl mi a až do jeho odchodu do partyzánského boje jsme zůstali přáteli,“ říká. I partnery hledala v politických kruzích – její životní láskou byl marxistický filozof ze skupiny Radovana Richty, který napsal Civilizaci na rozcestí.

A co „zlatá šedesátá“? „Již v roce 1967 se mi nelíbilo, když lidé začali vyhazovat obrázky prezidenta Antonína Novotného. Nemohla jsem přijmout ani termín socialismus s lidskou tváří.  Socialismus buď lidskou tvář má, nebo to není socialismus,“ říká rezolutně. „Navíc od 60. roku, kdy bylo vyhlášeno, že v Československu byl vybudován socialismus, jsem měla výhrady – společenský řád se přece nedá vyhlásit. Copak se vyhlásil kapitalismus nebo feudalismus? Ne, postupně se prosadily materiální a společenské podmínky těchto řádů. Vůbec jsem si nebyla jistá tím, že socialismus už u nás je,“ uvádí.

Nálepky nevystihnou komplexnost osobnosti

Na jaře 1968 zaujala ji i jejího otce výzva v Rudém právu o ustavení Sdružení názorové levice, výzvu tehdy podepsal i její budoucí manžel Tomáš, se kterým ji později seznámil Petr Uhl. V rámci sdružení probíhaly zajímavé diskuse. „Třeba právě o postavení funkcionáře-odboráře, který je životně závislý na funkci, ale přitom by měl hájit zájmy zaměstnanců, třeba i proti státu,“ připomíná Milada.

„Egon Bondy tam mluvil zase o maoismu. Motorem teoretických poznatků o překonávání byrokratického systému byl Petr Uhl. Z Polska tam přivezl Otevřený dopis straně od polských ekonomů Jacka Kuroně a Karola Modzelewskeho, přepsala jsem ho perličkou-strojem na rozmnožovací blánu. V té době se mi potvrdila škodlivost nálepek. Byli tam například lidé, kteří sice obdivovali Stalina, ale byli ochotni o Dopise diskutovat. Člověk se stále učí, i já toho vím nyní víc než tehdy. Odbýt je nálepkou stalinisti nebylo správné,“ říká.

A vzápětí vzpomíná na další chvíli, kdy jí nálepka stalinista lezla na nervy: „Sjezd KSSS v roce 1956 odsoudil kult osobnosti. Můj táta vystoupil na stranické schůzi a řekl, že kritizovat ´kult osobnosti´ je nekonkrétní a hloupé. Tím ale nehájil Stalina. Ptal se jen, jaké byly materiální a společenské podmínky, ve kterých mohl ´kult osobnosti´ vůbec vzniknout. Tehdy mu řekli, že je stalinista. Byli nevzdělaní, mohli mu přece říct, že je trockista. Při znalostech, které mám nyní, se tomu mohu už jen trpce zasmát. Ptát se na podmínky je přece marxistické. Nálepky navíc těžko vystihnou celou komplexnost té které osobnosti. Zajímavé v této souvislosti je, že titíž soudruzi, co ho tehdy nazývali stalinistou, ho pak po vstupu vojsk vyhodili ze strany jako nepřítele socialismu.“

Vstup vojsk byla rána komunistickému hnutí

Vstup vojsk v srpnu 1968 Milada oplakala, zatímco její muž Tomáš chodil po Staroměstském náměstí a vojákům se pokoušel rusky vysvětlovat, aby odjeli. „Já jsem tam nechodila, bulila jsem, dali ránu komunistickému hnutí,“ podotýká. Prokázalo se podle ní, že zájmy české i zahraniční stranické byrokracie jsou společné. Následnými prověrkami „prolezla“, její táta nikoli – skončil na geologických vrtech.

„Mně řekli, že jsem ještě mladá. Pak jsem ale byla nešťastná, učila jsem na katedře politické ekonomie, útočili na mě, že jsem nekolektivní, že nerozvíjím marxismus, že se jen starám o syna Vítka,“ říká. V 80. letech byla smutná z toho, že společnost „změšťáčtěla“. „Normalizace byla příšerná. Příkladem šli soudruzi nahoře, lidé se začali starat jen o své chalupy a chaty. Atmosféra 60. let zcela zmizela,“ říká. Trápilo ji to natolik, že to jeden čas řešila i alkoholem.

Listopad 1989 vnímala jako naději pro zformování radikální levice. V žádném případě nechtěla kapitalismus. „Přála jsem si, aby společnost vykročila k naplnění socialismu, kdy člověk je skutečným neodcizeným vlastníkem. Aby výrobní prostředky nebyly zestátněny, ale zespolečenštěny. Aby pracující mohli rozhodovat o chodu podniku nebo družstva. Těžce mě zasáhlo, že přišel kapitalismus se vším všudy,“ říká. Stále volila komunisty, respektive Levý blok. „Doufala jsem, že se komunistická strana vrátí ke kořenům. Na druhou stranu jsem si uvědomovala, že revolučním hegemonem nemusí být strana, která má v názvu komunistická, ale že to musí být strana radikální, marxistická, jejíž členové budou upřednostňovat zájmy pracujících,“ říká.

A tak se už před časem Milada zapojila do radikálního levicového hnutí, dnes je výraznou osobností Levé perspektivy. „Od šedesátých let minulého století čekám na aktivní revoluční levicovou stranu. Třeba se ještě dočkám,“ směje se.

Popisek k fotografii:

Na pietním aktu věnovaném obětem Pinochetova režimu v Chile, který se 11. září 2013 (40 let od Pinochetova puče) konal u pomníku chilského básníka Pabla Nerudy v pražských Košířích, přečetla Milada Sigmundová Nerudovy verše. Svůj projev ukončila známým „Venceremos“… (FOTO: Karel Růžička)

Profilový obrázek
O autorovi

Komentáře

comments

Social Share

  • google-share

Právní poradna

Nařízení vlády ohledně práce z domova

14 února, 2021

Práce ve svátek

14 února, 2021

Převod zaměstnanců k jinému zaměstnavateli

03 ledna, 2021

Odkazy

Nadcházející akce

  • Momentálně nejsou naplánované žádné akce
AEC v1.0.4

Kalendář akcí

AEC v1.0.4

Štítky

Akce Amerika Antifašizmus Antikapitalismus Antirasizmus Armáda Asie Blízký východ Bydlení Česká politika Česká pošta čína Doprava Ekologie Ekonomika Evropa Evropská unie Historie imperialismus Kultura Latinská Amerika Levá perspektiva Levice Liberec Média Nepodmíněný základní příjem Odbory a pracoviště Palestina Politika Potraviny Praha Protivládní hnutí Regiony Rozhovor Rusko Školství Socialismus Sociální otázky Společnost Svět Ukrajina válka Z domova Zdravotnictví Ženy a gender

Video

Levá Perspektiva o.s.

Občanské sdružení na obranu sociálně vyloučených, upozaděných a
diskriminovaných lidí včetně prevence sociální exkluze. Provozujeme
levicový, informačně-publicistický web a internetovou právní poradnu.
Aktivně vystupujeme proti fašismu, rasismu, homofobii a všem formám
diskriminace.

Aktuální články

Si Ťin-pching oznámil úplné vymýcení extrémní chudoby v Číně

28 února, 2021

Svobodu pro Pabla Haséla!

27 února, 2021

Britští aktivisté zadrženi za obsazení izraelské zbrojovky

26 února, 2021

Běloruští komunisté odsoudili Západ za vyvolávání chaosu v zemi

25 února, 2021

Deutsche Welle o ukrajinských vazbách na německé neonacisty

24 února, 2021

Archivy

  • Únor 2021
  • Leden 2021
  • Prosinec 2020
  • Listopad 2020
  • Říjen 2020
  • Září 2020
  • Srpen 2020
  • Červenec 2020
  • Červen 2020
  • Květen 2020
  • Duben 2020
  • Březen 2020
  • Únor 2020
  • Leden 2020
  • Prosinec 2019
  • Listopad 2019
  • Říjen 2019
  • Září 2019
  • Srpen 2019
  • Červenec 2019
  • Červen 2019
  • Květen 2019
  • Duben 2019
  • Březen 2019
  • Únor 2019
  • Leden 2019
  • Prosinec 2018
  • Listopad 2018
  • Říjen 2018
  • Září 2018
  • Srpen 2018
  • Červenec 2018
  • Červen 2018
  • Květen 2018
  • Duben 2018
  • Březen 2018
  • Únor 2018
  • Leden 2018
  • Prosinec 2017
  • Listopad 2017
  • Říjen 2017
  • Září 2017
  • Srpen 2017
  • Červenec 2017
  • Červen 2017
  • Květen 2017
  • Duben 2017
  • Březen 2017
  • Únor 2017
  • Leden 2017
  • Prosinec 2016
  • Listopad 2016
  • Říjen 2016
  • Září 2016
  • Srpen 2016
  • Červenec 2016
  • Červen 2016
  • Květen 2016
  • Duben 2016
  • Březen 2016
  • Únor 2016
  • Leden 2016
  • Prosinec 2015
  • Listopad 2015
  • Září 2015
  • Srpen 2015
  • Červenec 2015
  • Červen 2015
  • Květen 2015
  • Duben 2015
  • Březen 2015
  • Únor 2015
  • Leden 2015
  • Prosinec 2014
  • Listopad 2014
  • Říjen 2014
  • Září 2014
  • Srpen 2014
  • Červenec 2014
  • Červen 2014
  • Květen 2014
  • Duben 2014
  • Březen 2014
  • Únor 2014
  • Leden 2014
  • Prosinec 2013
  • Listopad 2013
  • Říjen 2013
  • Září 2013
  • Srpen 2013
  • Červenec 2013
  • Červen 2013
  • Květen 2013
  • Duben 2013
  • Březen 2013
  • Leden 2013
  • Prosinec 2012
  • Listopad 2012
  • Říjen 2012
  • Září 2012
  • Srpen 2012
  • Červenec 2012
  • Červen 2012
  • Květen 2012
  • Duben 2012
  • Březen 2012
  • Únor 2012
  • Únor 2010
  • Leden 2010
  • Prosinec 2009
  • Listopad 2009

Štítky

Akce Amerika Antifašizmus Antikapitalismus Antirasizmus Armáda Asie Blízký východ Bydlení Doprava Ekologie Ekonomika Evropa Evropská unie Historie imperialismus Kultura Latinská Amerika Levice Levá perspektiva Liberec Média Nepodmíněný základní příjem Odbory a pracoviště Palestina Politika Potraviny Praha Protivládní hnutí Regiony Rozhovor Rusko Socialismus Sociální otázky Společnost Svět Ukrajina válka Z domova Zdravotnictví Česká politika Česká pošta čína Školství Ženy a gender
© 2013 Levá perspektiva, o.s. Všechna práva vyhrazena.