Začalo to červeným oslíčkem pro řecké děti, pokračovalo peticí za osvobození Džamily Buhiredové, vstupem do KSČ, setkáním s Jihoameričany, diskusemi o politice ve sdružení názorové levice, rezignací a stresem v době normalizace, pociťováním naděje v roce 1989, zklamáním…V současnosti je Milada Sigmundová výraznou postavou Levé perspektivy a stále čeká na radikální levicovou stranu.

Politika ji zajímala od raného dětství. Už v roce 1947, kdy jí byly tři roky, jí rodiče řekli, ať pošle červeného oslíčka, kterého jí ušila teta, řeckým dětem, jež do tehdejšího Československa přivezl Červený kříž, čímž je zachránil před občanskou válkou v Řecku. „Naši mi vysvětlili, že fašisti jim zabili maminku a tatínka, protože bojovali proti fašistům. Vysvětlili mi i to, že fašista je zlý člověk, který zabíjí,“ říká dnes devětašedesátiletá Milada Sigmundová.

S rodiči žila v pražské Kouřimské ulici v miniaturní garsonce, než se v roce 1949 rodina přestěhovala do Karlových Varů. Rodiče, kteří do KSČ vstoupili hned po druhé světové válce, jí vyprávěli i o svém chudém dětství za první republiky. Do hlavy jí vštěpovali kupříkladu i to, v čem je nebezpečný rasismus. „Naši vstoupili do strany s plným nasazením. Tehdy už byl tatínek bankovní úředník pod penzí, přesto si uvědomoval sociální nespravedlnosti kapitalismu a v pětačtyřicátém vstoupil do komunistické strany – i když tehdy ještě nebylo jisté, že zvítězí. Chtěl, aby se lidé měli líp. Totéž byl případ mojí maminky,“ vzpomíná. „Nikdy jsem neříkala, že mám původ po bankovním úředníkovi, ani že mám původ proletářský. Nemám ráda tohle známkování,“ říká.

Za války táta působil v protifašistickém odboji – v Obraně národa, napojen byl patrně i na komunistický odboj. Milada od dětství též věděla, že k důstojnému životu je třeba práce za spravedlivou mzdu. „S tatínkem jsem chodila na brigády. Věděla jsem, že táta musí pracovat, abychom se měli všichni líp. Každý pátek k nám chodil žebrák, kterému jsme dávali najíst,“ vzpomínána na dětství v Praze. „Později jsem jako dítě recitovala a zpívala na stranických schůzích. Tenkrát se totiž na závěr schůzí zpívalo, bylo to moc hezké,“ usmívá se.

V padesátých letech…

A jak rodina prožívala procesy v padesátých letech? „Tehdy jsme žili ve Varech. Tatínek pracoval jako hlavní účetní v civilní části jáchymovských dolů. Potom šel na Gottwaldovu výzvu (přesto, že měl maturitu na ekonomické škole a aktivně ovládal čtyři cizí jazyky) rubat uhlí, tak se ´zoceloval´ mezi dělnickou třídou. Máma byla místopředsedkyně spotřebního družstva Osvobození, po jeho likvidaci začala dělat vedoucí školní družiny,“ vzpomíná. Vary tenkrát byly sice krajské město, ale připomínaly podle jejích slov větší vesnici. „Skvělé byly osobní vztahy komunistické komunity ve čtvrti Bohatice. Nejenže tam chodili společně na schůze a brigády, ale i na výlety nebo koupat se k Velkému rybníku,“ dodává.

„Naši některé věci kritizovali –  nelíbilo se jim třeba, když bylo zrušeno spotřební družstvo Osvobození, které usnadňovalo spotřebitelské nároky a rozvíjelo poválečnou obnovu v pohraničí. Vím, že papalášům nikdy nefandili, byli si vědomi, že se postupně odcizují lidu. Ještě z Prahy věděli, že si manželky vysoce postavených funkcionářů nechávají v kadeřnictví říkat milostpaní. K procesům se veřejně nevyjadřovali. Spolu s Rudolfem Slánským byl souzen i Bedřich Hájek, kterého znali ještě ze stranické organizace v Praze. Vím, že na proces hleděli negativně, hned v 60. letech, když byl amnestován, k nám začal chodit,“ říká Milada.

Sama vystudovala vysokou školu ekonomickou, do KSČ vstoupila v 60. letech. Dávno předtím –  v roce 1957, kdy jí bylo třináct let, ale už zorganizovala petici za záchranu Džamily Buhiredové, která byla v Alžíru odsouzena k trestu smrti za odboj proti francouzským kolonizátorům. Ten nakonec nedostala. „Upozorňovali jsme na to, že má tuberkulózu a že by měla být propuštěna z vězení,“ říká a ukazuje zápis v deníčku z té doby.Dodnes jej má schovaný. Hrdě si do něj například napsala, že o záchranu Džamily se zasloužila i její třída: „Ještě není dobojováno, boj za svobodné Alžírsko pokračuje.“.

Společenský řád se nedá vyhlásit

Později také Milada začala vnímat rozdíly mezi tím, jak kdo chápe komunistickou ideu. „Ve Varech jsem poznala aktivistické komunisty,“ říká. Nic podle ní nebylo výmluvnější, než to, když po dlouhých letech pochválila nový stranický sekretariát a jeho stará pracovnice se smutkem zavzpomínala, že v tom starém si byli lidi blíž, setkali se na chodbě u kohoutku s vodou, vařili si společně kafe… „A teď každý jen zaleze do své kanceláře, řekla mi tehdy ona pracovnice,“ vzpomíná Milada. „Nebylo nic hroznějšího, než uvědomit si, jak se z vojáků revoluce stali úředníci revoluce. Ti už nechtěli mít problémy, začali sledovat především své vlastní zájmy,“ vysvětluje.

Na vysoké škole se spřátelila s Jihoameričany a levicovou částí Indonésanů. Nejlepší kamarádkou jí byla Alicia z Kolumbie, ale vzpomíná také třeba na Raula z Venezuely. „Byl to můj spolužák na vysoké škole. Když zmizel z Prahy, dostala jsem od něj pohled, kde napsal: ´Pro váženou přítelkyni Miladu s velkou úctou a díkem za spolupráci na propagandě boje venezuelského lidu.´. Byl to hezký kluk a byl zvyklý, že na něj všechny holky letí. Zkoušel to i na mě. Řekla jsem mu, že na mě to neplatí –  buď mi pomůže s besedou o venezuelském boji, nebo si o informace řeknu někomu jinému. Pomohl mi a až do jeho odchodu do partyzánského boje jsme zůstali přáteli,“ říká. I partnery hledala v politických kruzích – její životní láskou byl marxistický filozof ze skupiny Radovana Richty, který napsal Civilizaci na rozcestí.

A co „zlatá šedesátá“? „Již v roce 1967 se mi nelíbilo, když lidé začali vyhazovat obrázky prezidenta Antonína Novotného. Nemohla jsem přijmout ani termín socialismus s lidskou tváří.  Socialismus buď lidskou tvář má, nebo to není socialismus,“ říká rezolutně. „Navíc od 60. roku, kdy bylo vyhlášeno, že v Československu byl vybudován socialismus, jsem měla výhrady – společenský řád se přece nedá vyhlásit. Copak se vyhlásil kapitalismus nebo feudalismus? Ne, postupně se prosadily materiální a společenské podmínky těchto řádů. Vůbec jsem si nebyla jistá tím, že socialismus už u nás je,“ uvádí.

Nálepky nevystihnou komplexnost osobnosti

Na jaře 1968 zaujala ji i jejího otce výzva v Rudém právu o ustavení Sdružení názorové levice, výzvu tehdy podepsal i její budoucí manžel Tomáš, se kterým ji později seznámil Petr Uhl. V rámci sdružení probíhaly zajímavé diskuse. „Třeba právě o postavení funkcionáře-odboráře, který je životně závislý na funkci, ale přitom by měl hájit zájmy zaměstnanců, třeba i proti státu,“ připomíná Milada.

„Egon Bondy tam mluvil zase o maoismu. Motorem teoretických poznatků o překonávání byrokratického systému byl Petr Uhl. Z Polska tam přivezl Otevřený dopis straně od polských ekonomů Jacka Kuroně a Karola Modzelewskeho, přepsala jsem ho perličkou-strojem na rozmnožovací blánu. V té době se mi potvrdila škodlivost nálepek. Byli tam například lidé, kteří sice obdivovali Stalina, ale byli ochotni o Dopise diskutovat. Člověk se stále učí, i já toho vím nyní víc než tehdy. Odbýt je nálepkou stalinisti nebylo správné,“ říká.

A vzápětí vzpomíná na další chvíli, kdy jí nálepka stalinista lezla na nervy: „Sjezd KSSS v roce 1956 odsoudil kult osobnosti. Můj táta vystoupil na stranické schůzi a řekl, že kritizovat ´kult osobnosti´ je nekonkrétní a hloupé. Tím ale nehájil Stalina. Ptal se jen, jaké byly materiální a společenské podmínky, ve kterých mohl ´kult osobnosti´ vůbec vzniknout. Tehdy mu řekli, že je stalinista. Byli nevzdělaní, mohli mu přece říct, že je trockista. Při znalostech, které mám nyní, se tomu mohu už jen trpce zasmát. Ptát se na podmínky je přece marxistické. Nálepky navíc těžko vystihnou celou komplexnost té které osobnosti. Zajímavé v této souvislosti je, že titíž soudruzi, co ho tehdy nazývali stalinistou, ho pak po vstupu vojsk vyhodili ze strany jako nepřítele socialismu.“

Vstup vojsk byla rána komunistickému hnutí

Vstup vojsk v srpnu 1968 Milada oplakala, zatímco její muž Tomáš chodil po Staroměstském náměstí a vojákům se pokoušel rusky vysvětlovat, aby odjeli. „Já jsem tam nechodila, bulila jsem, dali ránu komunistickému hnutí,“ podotýká. Prokázalo se podle ní, že zájmy české i zahraniční stranické byrokracie jsou společné. Následnými prověrkami „prolezla“, její táta nikoli – skončil na geologických vrtech.

„Mně řekli, že jsem ještě mladá. Pak jsem ale byla nešťastná, učila jsem na katedře politické ekonomie, útočili na mě, že jsem nekolektivní, že nerozvíjím marxismus, že se jen starám o syna Vítka,“ říká. V 80. letech byla smutná z toho, že společnost „změšťáčtěla“. „Normalizace byla příšerná. Příkladem šli soudruzi nahoře, lidé se začali starat jen o své chalupy a chaty. Atmosféra 60. let zcela zmizela,“ říká. Trápilo ji to natolik, že to jeden čas řešila i alkoholem.

Listopad 1989 vnímala jako naději pro zformování radikální levice. V žádném případě nechtěla kapitalismus. „Přála jsem si, aby společnost vykročila k naplnění socialismu, kdy člověk je skutečným neodcizeným vlastníkem. Aby výrobní prostředky nebyly zestátněny, ale zespolečenštěny. Aby pracující mohli rozhodovat o chodu podniku nebo družstva. Těžce mě zasáhlo, že přišel kapitalismus se vším všudy,“ říká. Stále volila komunisty, respektive Levý blok. „Doufala jsem, že se komunistická strana vrátí ke kořenům. Na druhou stranu jsem si uvědomovala, že revolučním hegemonem nemusí být strana, která má v názvu komunistická, ale že to musí být strana radikální, marxistická, jejíž členové budou upřednostňovat zájmy pracujících,“ říká.

A tak se už před časem Milada zapojila do radikálního levicového hnutí, dnes je výraznou osobností Levé perspektivy. „Od šedesátých let minulého století čekám na aktivní revoluční levicovou stranu. Třeba se ještě dočkám,“ směje se.

Popisek k fotografii:

Na pietním aktu věnovaném obětem Pinochetova režimu v Chile, který se 11. září 2013 (40 let od Pinochetova puče) konal u pomníku chilského básníka Pabla Nerudy v pražských Košířích, přečetla Milada Sigmundová Nerudovy verše. Svůj projev ukončila známým „Venceremos“… (FOTO: Karel Růžička)