Roky 2012 i 2013 se nesly v duchu řady vítězství bolívarovských socialistů ve Venezuele. Především volebních vítězství. V prvé řadě to byly presidentské volby v říjnu 2012, které potvrdily kurs nastolený socialistickou vládu Huga Cháveze. Hugo Chávez získal 55% v demokratických a mezinárodně uznaných volbách a porazil „populárního levicového“ opozičního guvernéra Henrique Capriles-Radonskeho.

Regionální volby v prosinci 2012 posunuly Venezuelu k další socializaci země. Z 23 regionů ovládla vládní Sjednocená socialistická strana Venezuely (PSUV) 20 regionů a posílila tak o dva guvernéry. Po dvanácti letech vlády oposice získala i průmyslově nejvyspělejší stát Venezuely, Zuliu, kde zvítězil Francisco Arias Cárdenas, staronový guvernér Zulie, původně oposiční aktivista a politik, dnes stoupenec socialismu. Opozice si i díky masivní televizní propagandě ve prospěch Henriqua Capriles-Radonskeho udržela stát Miranda, finančně nejbohatší z venezuelských států.

5. března 2013 umírá po vleklé rakovině Hugo Chávez. Opozice oslavuje smrt významné a autoritativní postavy socialistického hnutí ve Venezuele, muže s charismatem, rétorickými schopnostmi, odvahou a odhodláním. Venezuelané naříkají nad smrtí člověka, který konečně dal obyvatelům právo na slušný život a sebeúctu. Dvě věci, které jim vláda oligarchických stran AD a COPEI desítky let brala. Ve stejné době se však začínají uvnitř venezuelské socialistické strany PSUV objevovat staré chronické problémy venezuelské politické scény – korupce, kmotrovství, „ruka ruku myje“ – výsledkem čehož se do čela kandidátek na guvernéry dostaly často osoby naprosto cizí voličům. Jeden příklad za všechny: Francisco Goméz, nynější guvernér za stát Bolívar, byl původně elitní podnikatelský manažer, stoupenec vojenského převratu z dubna 2002 a také politik, který v roce 2008 nařídil národní gardě střílet do dělníků a stávkujících v železárnách SIDOR.

Tato situace mnohé aktivisty a socialisty vzdaluje od vedení PSUV a od samotné strany, je dlouhodobě kritizována evropskými a americkými levicovými aktivisty a stává se kritickou pro popularitu a stabilitu PSUV. Navzdory tomu všemu ale v dubnu 2013 Nicolas Máduro, vicepresident Venezuely, vyhrává velice těsně presidentské volby. Jde o druhý nejtěsnější výsledek v historii Venezuely po volbách v roce 1968, kdy kandidáty dělilo jen 0,6 % hlasů. Nyní šlo přibližně o 1,5 % hlasů ve prospěch Mádura a socialistů. Capriles-Radonského kampaň založená na falešných slibech o ochraně sociálních programů a nasměrování Venezuely směrem k brazilské umírněné levici se minula účinkem. Snad i proto, že vůdce brazilské levice, Inácio Lula de Silva, blízký přítel Huga Cháveze, několikrát po sobě vyjádřil podporu PSUV a Nicolasi Mádurovi, zůstávaje věrný odkazu svého starého přítele a socialistického sjednocení Latinské Ameriky.

Po vítězství ve volbách vypukly obrovské násilnosti. Teror opozičních vůdců vůči stoupencům vládnoucí PSUV dosáhl takové úrovně, že i mnozí zahraniční „opozičníci“ už nemohli hovořit o Venezuele jako o nějaké diktatuře. Během nepokojů totiž zemřelo 10 stoupenců vlády, ale ani jeden stoupenec oposice.

Ultrapravicové frakce oposice šly obzvláště hyenským způsobem proti vládě – útočily nejen na sídla místních poboček PSUV, ale hlavně na kliniky určené na pomoc chudým, nebo drancovaly obchody s dotovanými potravinami. Nejvíce obětí padlo při pokusech ochránit zmíněné kliniky, vedené kubánskými lékaři, proti opozičním útočníkům, kteří se neštítili ani střílet na důchodce snažící se tyto kliniky bránit. Jedna z obětí byla 65letá stoupenkyně vlády, zastřelená opozičním aktivistou. Její manžel byl při nepokojích taky těžce postřelen.

Hovořit proto o Venezuele jako o diktatuře je naprosto nesmyslné, nemluvě o faktu, že policejní složky stále chrání opozičníky a útočí na socialisty a místních komunity. Násilnosti vyvrcholily rvačkou v Národním shromáždění Venezuely, kam opoziční poslanci dorazili s transparenty a někteří v cyklistických helmách… zřejmě tušili, že dojde k rvačce. Na internetu lze vyhledat fotografie jak zbitých opozičních poslanců, tak opozičních poslanců, kteří hází židle po vládních poslancích. K eskalaci násilí přispěl i fakt, že Diosadod Cabello, vládní poslanec a předseda Národního shromáždění vyhlásil kontroversní opatření, že řečnit mohou jen ti poslanci, kteří uznají Nicolase Mádura za prezidenta Venezuely.

To bylo ovšem překročení všech mezí a i opoziční vůdci zaveleli k zastavení útoků a vyzvali své stoupence, aby zmírnili své chování a ukončili násilnosti. Po přepočítání hlasů z presidentských voleb neochotně uznali vítězství Mádura.

Navzdory všem násilnostem a bojům došlo v prosinci 2013 k volbám do městských zastupitelstev a vláda v nich slavila vítězství. Zoufalé snahy Capriles-Radonského přeměnit tyto volby na plebiscit o vládě Nicolase Mádura, poukazování na nedostatky v zásobování, nedostatky základních potravin a vybavení v obchodech neuspěly a společně s nejednotou opozice vyústily v jeho porážku, kterou opozice uznala. Socialisté získali 49 % hlasů. Opozice 43 % hlasů. 8 % získaly strany, které nepodporují ani vládu, ani opozici, nebo které spolupracují s vládní PSUV. Volební účast, jak už to u tohoto druhu voleb bývá všude ve světě, byla celkem nízká. Jen 50 %. Přesto vítězství jasně ukazuje, že opozice je oslabená, navzdory podpoře masmédií, a že lidé stojí s vládou.

Opoziční vůdci uznali, že vést kampaň v těchto volbách jako plebiscit o Mádurově vládě byla tragická chyba, která je oslabila a kterou prosadil právě „populární“ Capriles-Radonski. Jako generálové po bitvě horují, že se měli raději soustředit na lokální témata a otázky. Kritika, která se snesla na hlavu Capriles-Radonského, dokazuje, že opozice je roztříštěná a její nejcharismatičtější vůdce ztrácí autoritu.

Problémy socialismu ve Venezuele

Venezuela trpí desítky let chronickými problémy. Ropný průmysl je pro Venezuelu darem a prokletím zároveň. Přinesl Venezuele obrovské bohatství a prostředky, ale i neuvěřitelnou korupci a sociální problémy. Od roku 1980 se venezuelská měna topí v chronické inflaci. V předsocialistickém období inflace dosahovala v průměru 36 % ročně, s vrcholem v roce 1996, kdy dosáhla 100%. V chávezovském a socialistickém období průměr klesl 24,4 %. Je to výrazné zlepšení, ale prudký nárůst inflace v roce 2013 je jasným vykřičníkem pro současnou vládu, aby něco dělala.

Inflaci a nedostatek základního zboží v obchodech lze přičíst na vrub oběma stranám. Jak podnikatelům a jejich opoziční klace, která vede ekonomickou válku proti venezuelskému státu, tak vládě, jež není schopná efektivně řídit boj proti inflaci a korupci a jejíž vlastní protikorupční organizace se stávají zkorumpovanými.

Socialističtí aktivisté neustále varují před tím, že vláda svěřuje různé pravomoci do rukou státní byrokracie, čímž se zhoršují veškeré socioekonomické problémy. Bolivárovská vláda oznámila již záměr začít s rozmělněním pravomocí ve prospěch občanské společnosti a místních organizací, komunit a hnutí, včetně těch opozičních. Chce převzít moc z rukou státní byrokracie a předat pravomoci do rukou místních občanů a socialistických, i opozičních aktivistů. Do jaké míry to vyřeší současné problémy, je těžké říct.

Není nutné říkat, že podíl na problémech mají i neblaze proslulé ratingové agentury, které zhoršují hodnocení Venezuely a užívají toho jako nátlakových a politických prostředků pro destabilizaci ekonomiky. Manipulace s ratignem ze strany těchto agentur jsme mohli vidět v případě Řecka, Španělska a řady dalších států. Slušný a informovaný člověk těmto agenturám nemůže věřit ani nos mezi očima, ale většina podnikatelů, finančního sektoru a akciových trhů se jejich doporučeními řídí a to nyní oslabuje Venezuelu.

Zahraniční ekonomičtí experti kritizují Mádurovu vládu za restriktivní měnovou politiku a omezení zahraničního kapitálu a financí ve Venezuele. Máduro staví restrikce a regulace na základě boje proti spekulaci, která je ve Venezuele též dlouhodobě rozšířená.

Co přinese rok 2014?

Proč je vůbec rok 2014 tak důležitý, že o něm píši článek? Jednoduše, protože v něm nebudou žádné volby a tak jak oposice, tak vláda budou mít čas na konsolidaci svých sil a Venezuela na zlepšení svého stavu. Nejbližší volby, parlamentní volby, budou v roce 2015 a pro venezuelské socialisty je nyní velice důležitý nadcházející národní kongres PSUV, který se uskuteční v červenci 2014 a na němž se bude rozhodovat o mnohém. Dle slov Mádura má tento kongres „potvrdit cestu k socialismu“. Má to být kongres programový, organizačně-stranický a zahraničně-politický s orientací na mezinárodní aliance PSUV a Venezuely. Kongres rozetne vleklou diskusi socialistů o tom, kam PSUV směřuje, zda je ochotna oprostit se od byrokratismu a předat vládu místním skupinám obyvatel, či zda směřuje k zdegenerovaným oligarchickým stranám minulosti.

Pro oposici je tento rok důležitý díky jejich naprosté rádoby-jednotě. Četné porážky a oslabení Capriles-Radonského vedou k roztříštění oposice na tři směry. „Levicový“ kolem Capriles-Radonského, sociálně demokratický kolem starosty Caracasu Antonia Ledezma a extrémně pravicový kolem neblaze proslulé neoliberální političky Marii Coriny Machado a vůdce pravicové strany Voluntad Popular, Leopolda Lopéze, mimochodem nedávno účastníka pravdoláskařského sletu Fórum2000. Radikální pravice oposičního hnutí vnímá Capriles-Radonského jako zbabělce, téměř zrádce, a to proto, že mluvil o možnost jednat s vládou a usmířit se. Capriles-Radonski v této chvíli balancuje. Jeho popularita a autorita se s každou porážkou vytrácí.

Jak posun socialistické strany, tak jednota oposice bude opět vyzkoušena až v roce 2015, při parlamentních volbách. Porážka socialistů v těchto volbách může přivodit oslabení jednoty socialistů a posílení roztříštěné oposice. Vítězství socialistů může definitivně potvrdit porážku oposice a tragikomický konec jejího vlivu, stejně jako to, že bolívarovská revoluce nestojí na jednom muži, ale na celém venezuelském národu a že je neustále v chodu.

Nyní však některé radikální studentské frakce oposice vyvolávají násilí a nepokoje. Policie proti nim zasahuje minimálně, a pokud jsou zatčeni, jsou hned další den propuštěni. Pravicově orientované frakce studentů například blokují silnice a útočí na kolemjedoucí auta, což dělali již v minulosti. Vláda se s tím musí vypořádat s chladnou hlavou a pevnými nervy.