Kongres národů Východů rezonuje i 100 let od svého konání
Na chvíli se vraťme v čase o sto let zpátky do Baku, města tehdejší Ázerbájdžánské sovětské socialistické republiky. Někde v tomto městě se tehdy sešlo skoro 1900 lidí, aby osm dní zasedalo v přeplněné a hlučné hale, kde se konal Kongres národů Východu.
Když se podíváme na toto shromáždění, vidíme, že se ho účastní nejen revoluční organizace dělnické třídy z kapitalistických a imperialistických států, ale také revolucionáři zastupující národně osvobozenecký boj koloniálních a polokoloniálních zemí.
Někteří z nich vypadají po cestě do Baku zničeně nebo ztrhaně. Cesta z jejich domovských zemí do Baku nebyla jednoduchá. Konec konců většina světa byla jen před dvěma lety zpustošena hrůzami první světové války. První úspěšná revoluce dělnické třídy, která se chopila moci v bývalém carském Rusku se odehrála jen o další rok dříve.
Světové imperialistické mocnosti dychtily po potlačení této hrozby jejich postavení. Británie vyhlásila kolem Sovětského Ruska vojenskou blokádu a využila ji i k tomu, aby delegátům ztížila cestu do Baku. V jednom případě britská letadla napadla loď plující z Íránu, zabila dva delegáty a zranila několik dalších. Arménská a Gruzínská vláda, ještě nesvržené silami dělnické třídy, účast na konferenci zcela zakázaly. Delegáti z těchto zemí překročili hranice v utajení.
Kongres byl svolán na základě rozhodnutí Druhého světového kongresu Komunistické internacionály, světové koalice komunistických stran a organizací, s cílem vytvořit jednotu a solidaritu mezi dělnickým hnutím „Západu“ a protikoloniálními, národně osvobozeneckými hnutími „Východu“.
Přínosy kongresu
Osmí dní intenzivních politických diskuzí přineslo obsáhlý Manifest Kongresu národů Východu, který shrnul nejdůležitější body jednání:
V duchu ukončení nadvlády bohatých nad pracujícími, ale také ukončení nadvlády některých národů nad jiným vyzval kongres dělníky imperialistických zem, aby se spojili s rolníky a jinými utlačovanými třídami národů Východu.
Kongres zásadně a nekompromisně odsoudil Britské impérium, jeho přítomnost a aktivity v Indii, Turecku, Persii (dnes Írán), Mezopotámii a Arábii (oblastech dnes odpovídajících většině Iráku, Kuvajtu a částem Sýrie a Turecka), Palestině, Egyptě, Číně, Koreji, Afghánistánu, Arménii, Gruzii a východní Evropě.
Kongres představil hlubokou analýzu politické ekonomie britského kolonialismu a nucené migrace kolonizovaných národů. V krátkosti, britský imperialistický kapitál, aby přežil, musí vyjít z hranic země a hledat nové investice a nové trhy. Násilím se zmocnil kolonií a díky tomu i půdy, bank a továren kolonizovaných národů. To způsobuje nucenou migraci národů, které nemohou najít pracovní uplatnění ve svých vlastních zemích.
Nejdůležitější bylo, že kongres deklaroval svoji solidaritu a podporu protikoloniálním bojům. Ačkoliv bylo připomenuto, že eliminací zahraničních imperialistů a vyvlastněním půdy velkých pozemkových vlastníků boj za osvobození kolonií nekončí, kongres vyzval k vytváření jednotných front mezi utlačovanými třídami všech zemí a jejich vlastní národní buržoazií, aby bylo možné dosáhnout aspoň začátku nezávislého hospodářského rozvoje.
Antikoloniální revoluce ale nebude úspěšně dokončena, dokud nedojde k ustavení sovětských systémů moci, kde se dělnické a pracující masy domohou vlastní vlády.
Bezprecedentní kroky na cestě k osvobození žen
Navzdory nejlepším snahám Komunistické internacionály tvořily ženy pouhých 55 z celkových skoro 2000 delegátů Kongresu národů Východu. I tak šlo ale o krok vpřed v boji za ženská politická práva – dvě ženy seděly společně s muži ve společném řídícím výboru a tři ženy byly zvoleny do prezidia.
Možná nejvíce pamětihodným a studovaným projevem celého kongresu byl projev turecké komunistky Naciye Hanimové, která apelovala na delegáty s úkolem: „Jakkoliv upřímné a jakkoliv zapálené může být vaše nasazení, nepřinese žádné plody, dokud nepovoláte ženy, aby se staly vašimi skutečnými pomocnicemi ve vaší činnosti.“ Trvala na tom, že pro skutečnou revoluci je nutné dosáhnout osvobození žen a jejich zapojení do politiky.
Hanimová odmítla ženská hnutí, která usilovala o asimilaci žen do feudálního nebo buržoazního života: „Na ženské hnutí Východu nelze nahlížet optikou frivolních feministek, které vidí místo ženy v životě společnosti jako nějaké choulostivé rostlinky nebo elegantní panenky.“
Hanimová dále představila seznam požadavků, které nejen odrážely vývoj boje za osvobození žen v oné době, ale posouvaly jej vpřed a vytvářely model rozvoje ženských bojů:
Úplná rovnost práv mezi muži a ženami; Zajištění neomezovaného přístupu žen ke vzdělávacím a odborným institucím, které dnes využívají muži; rovnost obou stran v manželství; bezpodmínečné zrušení polygamie; bezpodmínečné přijímání žen do práce v legislativních institucích a úřadech; vznik výborů pro práva a ochranu žen ve městech i na venkově; solidarita s dělníky v imperialistických zemích.
Rozhodně zajímavé bylo i vystoupení amerického revolucionáře a novináře Johna Reeda, který se kongresu účastnil. V té době byly Spojené státy vycházející imperialistickou mocností světa, která se o něco více jak před dvaceti lety násilím zmocnila Kuby, Portorika a Filipín jako faktických kolonií. Reed jako novinář informoval o těchto válkách a studoval je, čehož nyní využil ve svém projevu, aby kongres varoval před brutální podstatou amerického imperialismu:
„Vy, národy Východu, národy Asie, jste ještě na sobě nezkusily vládu Spojených států. Znáte britské, francouzské a italské imperialisty a možná si myslíte, že ´svobodná Amerika´ bude vládnout lépe, osvobodí národy kolonií, nasytí je a bude je bránit před útiskem. Ne. Dělníci a rolníci Filipín, národy střední Ameriky a karibských ostrovů už dobře ví, co znamená žít pod vládou ´svobodné Ameriky´“
Reed dále tvrdě poukázal na krvavou roli imperialismu Spojených států na Haiti, v Dominikánské republice, Mexiku, Arménii i na nakládání s černochy přímo v USA: „S cílem odklonit pozornost amerických dělníků od kapitalistů a svých vykořisťovatelů se tito kapitalisté a vykořisťovatelé snaží rozdmýchat nenávist k černochům a vyprovokovat válku mezi bílou a černou rasou. Černoši, kteří jsou beztrestně upalováni za živa, již začínají chápat, že jejich jedinou nadějí je ozbrojený boj proti těmto bílým banditům.“
John Reed ukázal dělníkům imperialistických zemí model revolučního přístupu k americkému (obecně domácímu) imperialismu a solidarity s národy utlačovaných zemí: „Nevěřte slibům amerických kapitalistů! Je jenom jedna cesta ke svobodě. Jednota s ruskými dělníky a rolníky, kteří svrhli své kapitalisty a jejichž Rudá armáda porazila zahraniční imperialisty!“
Cenná lekce všem antiimperialistům
Teze rozvinuté na Kongresu národů Východu byly sepsány na základě Leninovy teorie imperialismu a dodnes poskytují revolucionářům silnou analýzu toho, jak bojovat za světovou revoluci.
Ti, kteří si přečetli tento článek a studují zápisy kongresu mohou být šokováni tím, jak moc jsou tyto teze relevantní i pro současnost. Samozřejmě, je nutné vzít v potaz změny materiálních podmínek světa – role imperialistů „číslo jedna“ přešla z Británie na Spojené státy, došlo ke strukturálnímu posunu od otevřeného kolonialismu k neokolonialismu apod.
Ale důležitost Kongresu národů Východu vypovídá o příhodnosti nástrojů vyvinutých Marxem a Leninem pro studium společnosti a revoluci.
https://www.struggle-la-lucha.org