V posledních letech se mě často mnozí ptali, proč se stále nazývám komunistou. Často to mysleli dobře a obávali se o můj osud s tím, že to není příliš rozumná pozice pro občana země, která z antikomunismu udělala základ své státní ideologie a politiky. Má smysl vytvářet si další problémy? – ptali se mě soucitně přátelé. Rozumně mně připomínali, že já sám jsem se nebránil kritice nyní zakázané Komunistické strany Ukrajiny a nejednou jsem také hovořil o stinných stránkách sovětské minulosti. Věrnost levicovým myšlenkám nemusí nutně znamenat věrnost jednomu konceptu nebo slovnímu označení, i když se za ním skrývá velká, strašná i úžasná historie.

 

Abych si na tuto otázku odpověděl, potřeboval jsem si věci utřídit a připomenout si, jak jsem došel ke svým politickým názorům. Možná se to dá nazvat náhodou – ale pouze podle Hegelovy definice náhody, který náhodu chápe jako dosud nepochopený vzorec. Samozřejmě jsem musel sdílet osud své generace, stát se dobrým vlastencem s náboženským přesvědčením plným nacionalistických předsudků, bez alternativy k tržnímu hospodářství. Ale něco se „pokazilo“ – a můj osobní vývoj se vydal cestou odporu k pravicovým dogmatům, která jsou nám postupně servírována jako neměnná norma jednání.

 

Možná jsou na vině knihy. Moji rodiče, stavitel metra a logopedka ve školce, vytvořili společně velkou knihovnu, jak bylo zvykem pro mnoho sovětských rodin. Knihovna obsahovala mnoho pokladů od Ivana Jefremova a bratrů Strugatských po Dreisera, Steinbecka, Marqueze a Roberta Merleho, který napsal román o rudém Pařížském Máji. Mimochodem, jeho kniha vyšla ukrajinsky, ale to bylo úplně jedno, neboť jsem už od dětství vyrůstal ve dvojjazyčném prostředí a ve stejném respektu k ukrajinské i světové kultuře. To byla důležitá vakcína proti nakažlivé nemoci nacionalismu.  

 

V mém dětství nebylo nikdy místo pro idealizaci sovětské společnosti. Dokonce na konci perestrojky jsem pro sebe objevil klasiky disidentské literatury a vždy jsem věděl, že můj pradědeček Vasil Mančuk byl zastřelen na základě nepravdivého a absurdního obvinění a můj děda kvůli tomu strávil mládí ve vězení. Ale ten samý děda, který pak prošel celou válkou proti nacismu, říkal, že sovětská vláda mu dala boty, elektrické světlo a vzdělání v jeho rodném jazyce. A jeho děti už mohly dostat od společnosti budované během jeho života všechno, o čem celé generace našich předků nemohly ani snít. Tento objektivní přístup mi umožnil vytvořit si vyvážený pohled na 73 let sovětských dějin – nezapomenout ani na zločiny ani na úspěchy.

 

Co jsem se dozvěděl z knih a rodinného vyprávění se překrývalo s mojí osobní zkušeností. Konec konců, své mládí jsem prožíval v turbulentních dobách obnovy kapitalismu, kdy došlo ke zhroucení starých idejí a vytvoření nových států, které ihned pyšně vyhlásily, že mají tisíciletou historii. Samozřejmě, v té době jsem nechápal příčiny a podstatu událostí, které se kolem mě odehrávaly, ale rozhodně jsem už k tomuto vývoji nechoval žádné iluze. Začátek 90. let rozhodně u člověka nevedl k dívání se na svět růžovými brýlemi. Země se topila v krizi, platy mých rodičů se propadly a zásilka potravin z venkova byla v rodině vnímána jako svátek. Šaty jsme si kupovali na obřím bleším trhu, zásoby brambor uskladněné na balkóně získaly strategickou důležitost a ryba z konzervy s pohankovou kaší se stala už navždy mým oblíbeným jídlem.

 

Džungle volného trhu rostla kolem nás – a bylo nutné naučit se žít podle jejích zákonů. Po odstěhování z centra Kyjeva jsem se jim naučil na přeplněné škole na předměstí, kde jsem studoval druhou nebo třetí směnu v třídě označené písmenem „K“. Ideálem mé generace byli bratři Kličkové, kteří se usadili v mém rodišti. Tehdy sice ještě nebyli světově proslulí, ale již byli velmi oblíbení na kyjevských předměstích díky svému úspěchu v kickboxu a napojení na mafiánského předáka Rybku. Jejich pes, představitel plemene naprosto neznámého sovětským dětem, bulteriér Max s krysím čumákem, se agresivně zubil na všechny teenagery, jako by nás varoval, co všechno nás kvůli náhlým změnám v naší zemi čeká.

 

Už tehdy bylo jasné, jaké místo v nové realitě kapitalistické Ukrajiny bude určeno mně. Narozen do světa rozlehlé země, velké ani ne tak svoji známou vojenskou a vládní mocí jako sociálními úspěchy Října – se všemi svými nedostatky – jsem se najednou octl v chudém periferním státě zoufale závislém na zahraničních vlivech, který ze svého dávnověku udělal svůj ideál a místo vize vesmírných lodí přijal vyšívané košile a středověké hliněné nádoby. Moje životní vyhlídky se omezily na možnost strávit celý život jako kancelářský otrok vytvářením historických báchorek za ubohý plat vědeckého pracovníka, nebo doplnit stále rostoucí armádu migrantů.

 

Marxismus, se kterým jsme se setkal na Sociologické fakultě Kyjevského polytechnického institutu, kde našli útočiště nejlepší učitelé materialistické dialektiky z celé země, mi byl schopen objasnit tyto rozpory post-sovětského světa. A já se okamžitě začal angažovat v politické novinařině a sociálních bojích s nadějí, že něco změním. Studium filozofických prací jsem střídal s účastní na protestech a neustálým cestováním po celé zemi. Pomáhali jsme s organizováním stávek, střetávali se s pravičáky a policií, prováděli letákové kampaně v ocelárnách, sfárali do podzemí k horníkům a jeli s nimi na protestní pochody do Kyjeva. Spolupráce v novinách Celoukrajinského svazu pracujících mi umožnila dostat se k pozadí řady společenských problémů, vstřebat je a pak je vysvětlovat v článcích a reportážích. Tato praktická stránka mé činnosti mi pomohla pochopit smysl látky, kterou jsem se učil na hodinách.

 

Dlužím toho tedy spoustu dnes zakázanému „komunismu“, jak jsme zvyklí vulgárně označovat celek levicových pohledů na politický a společensko-ekonomický řád světa. Díky marxistické teorii jsem byl schopen porozumět příčinným souvislostem, které řídily odpornou stránku vývoje naší společnosti a samotnou logiku, podle níž se odehrály, a to mně zase umožnilo vyhnout se sítím politiků a propagandistů, kteří tak lehce oklamali miliony mých spoluobčanů. Moje ideologická volba mně dále nutila k hlubokému studiu světa, neboť jak říká slavný citát: „Můžete se stát komunistou pouze pokud poznáte celé myšlenkové bohatství, které lidstvo vytvořilo.“ A tento přístup se vyjádřil nejen v zájmu o všechny oblasti vědecké a praktické lidské aktivity, ale také v touze vidět a naučit se něco o životě na různých částech naší planety – kde fungují stejné mechanismy utlačování a nerovnosti.

 

Při návštěvě různých, často velmi nefunkčních a válkou se zmítajících zemí jsem jako novinář a aktivista zjišťoval, jak pronikavý a globální byl vliv sovětské zkušenosti. Navzdory historické porážce byl tento systém, tato alternativa k tržnímu systému schopna ovlivnit masy lidí v celém světě a povzbuzovat jejich myšlení, jednání a boj. Síla tohoto vlivu se ukázala být až překvapivě silná, a to i navzdory rozkolům a hádkám, navzdory úpadku a bídnému stavu věcí v dnešní době. Obyvatelé různých kontinentů, lidé různé barvy pleti, představitelé různých tendencí levicového politického smýšlení v nás stále viděli soudruhy sjednocené společnými třídními zájmy a jedním humanistickým cílem. Při debatách s nimi jsme se cítili být součástí společné tradice, která sahá ještě mnohem hlouběji, než je období vědeckého socialismu – k prvním starodávným pokusům bojovat za sociální osvobození a důstojnost, k Müntzerovi, Táboru a Monségurovi.

 

Tato cesta mi poskytla mnoho radosti, lásky a přátelství, obohatila můj život smyslem, který jsem potřeboval. A je-li tomu tak, musím přijmout zodpovědnost za vše, čeho bylo dosaženo pod praporem komunistického hnutí. Jsem za to připraven zaplatit i v podmínkách antikomunistické hysterie, která převládá v naší společnosti.

 

Nejde k hloupost nebo pýchu. Chápu to takto: opatrnost, obezřetnost je pro levici velmi důležitá, pokud chce přežít v podmínkách politicky nepřátelského režimu s jeho totalitární netolerancí a pogromy. Mnoho věcí pracuje proti těm, kteří se považují za komunisty. Vůdcové postsovětských komunistických stran hanebně vykleštili podstatu pojmu, kterou zdědili, a změnili slovo „komunismus“ na obchodní značku na politickém tržišti. A pravicová společnost vytvořená v důsledku euromajdanu, tento koncept poplivala a zdiskreditovala, udělala z něj kletbu nebo důvod k udání. Moji přátelé mají pravdu – marxismus neuznává žádné fetiše, což v jednu dobu vedlo i Lenina k rozhodnutí opustit velmi známé a mezi lidmi zavedené označení Sociální demokraté, když získalo punc zrady během světového válečného masakru.

 

To všechno je pravda. Ale já zase vidím, že jakákoliv zmínka o již dávno pochovaném komunismu vyprovokuje zuřivou nenávist mezi nejreakčnějšími skupinami naší doby, které doslovně ničí mojí zemi a její lid. Snaží se naprosto vymazat toto slovo z historické paměti a veřejného prostoru – přepisují učebnice, ničí památníky, přejmenovávají ulice i celá města. A dělají to proto, protože se dodnes bojí revolučního obsahu emancipačních myšlenek, které se obnovují samotnou podstatou toho, jak funguje kapitalismus.