Začátkem prosince se ve Venezuele po pěti letech volili poslanci do Národního shromáždění, zákonodárného orgánu země. S 67,4 % hlasů zvítězila v boji o mandáty koalice chavistických sil Gran Polo Patriótico Simón Bolívar, jejíž největší součástí je Sjednocená socialistická strana Venezuely prezidenta Nicolase Madura. Tím došlo k zásadnímu zvratu v poměru sil v Národním shromáždění, kde měla posledních pět let většinu opozice, a ta tak přišla o jednu z posledních významných bašt svého vlivu.

6. prosince proběhly ve Venezuele volby do Národního shromáždění. Již od samého počátku část venezuelské opozice, ale především hlasy ze zahraničí – z Bílého domu, amerického Kongresu, Limské skupiny stejně jako z Bruselu hovořily o těchto volbách jako o podvodu a maškarádě a vyzývaly k jejich bojkotu. Nebylo to ostatně poprvé, opozice takto postupovala i v několika předchozích volbách různé důležitosti, například volbách do Národního shromáždění v roce 2005, ve volbách do Ústavodárného shromáždění v roce 2017 a v prezidentských volbách v roce 2018.

V současných volbách se k bojkotu přiklonila část opozice vedená samozvaným vzdoroprezidentem Juanem Guaidóem. Je otázkou, zda tento postup vychází z jeho vlastní strategie nebo právě z pokynů oněch míst v zahraničí, která dlouhodobě usilují o změnu režimu ve Venezuele jakýmikoliv prostředky a dodávají Guaidovi zdání legitimity. Problém je, že stejně jako v minulosti ani v těchto parlamentních volbách neposkytl Guaidó a jeho zahraniční stoupenci jakýkoliv důkaz, že volby byly nějak zfalšovány, což by nás třeba u Trumpa ani nemělo překvapovat.

Skutečností je, že voleb se zúčastnilo více než 14 tisíc kandidátů zastupujících 107 politických stran a hnutí. 98 z těchto 107 politických uskupení se hlásilo k opozici. Opozice, která jako celek jasně zvítězila v minulých parlamentních volbách (2015), přičemž o žádných podvodech tehdy nepadlo ani slovo, měla i letos možnost rozhodnout se voleb zúčastnit, provádět kampaň, chodit do televizních debat. Tuto možnost využila například sociálně-demokratická opoziční Demokratická akce a křesťansko-sociální COPEI jako součást volební Demokratické aliance, která získala 18 % hlasů, a pravicová koalice Sjednocená Venezuela, která získala 4,2 % hlasů. Kandidovala i Komunistická strana Venezuely, která se vyčlenila z madurovské koalice a získala necelá tři procenta hlasů.

Na regulérnost voleb dohlíželo 1000 domácích a na 300 zahraničních pozorovatelů z 34 zemí světa. Mezi pozorovateli byli i tři bývalí, demokraticky zvolení prezidenti latinskoamerických států – Rafael Correa (Ekvádor), Manuel Zelaya (El Salvador) a Evo Morales (Bolívie); dva posledně jmenovaní se stali obětí státních převratů zinscenovaných ve Spojených státech, které jejich zemi uvrhly do chaosu a násilí. Regulérnost voleb dosvědčili v roli pozorovatelů i bývalý španělský prezident Rodriguez Zapatero, viceprezident ruské Dumy Igor Ananský, prezident Latinskoamerické rady volebních expertů Nicanor Moscoso, argentinská novinářka Cynthia Garcíová a mnozí další.

Regulérní a poklidný průběh voleb a vcelku zdrcující vítězství kandidátů vládní koalice vedlo v řadách opozice k rozladění a prohloubení pocitu, že je jejich předáci vedou do stále větší izolace na domácí scéně a do stále větší závislosti na „podpoře“ (ve skutečnosti subordinaci) zahraničních aktérů. Část opozice kolem Guaida se tak při uplatnění bojkotu voleb dostala do konfliktu nejen s ostatními skupinami, ale také se svojí vlastní členskou základnou. I někteří opoziční předáci po straně uznávají, že zvolená taktika bojkotu zůstala mnohými řadovými členy „nepochopena“.

Na ospravedlnění svého postupu nyní Guaido společně s představiteli USA, Kanady, Británie a Evropské unie horečně poukazuje na nízkou volební účast 31 % jednak jako na důkaz úspěšnosti své taktiky, tak zároveň i jako na důkaz nelegitimity voleb (když už se nenašlo nic jiného). Není třeba zdůrazňovat, že jde o typické použití dvojího metru. Téměř současně probíhající parlamentní volby v Rumunsku měly rovněž nízkou účast kolem 33 % a přitom se jim nedostalo žádného zpochybnění stran legitimity. Také další letošní parlamentní volby např. v Egyptě, na Jamajce a v Jordánsku se vyznačovaly malou účastí mezi 28 a 38 % voličů. Je zřejmé, že do této nízké účasti se promítají i obavy mnohých lidí z koronavirové pandemie a možnosti nákazy v exponovaných volebních místnostech. Další skutečností vysvětlující nízkou účast, na kterou poukázali experti, je emigrace nemalého množství Venezuelanů ze země způsobená výraznými ekonomickými obtížemi. Výraznou část těchto odchozích, jejichž hlasy nemohly být odevzdány, přitom tvoří voliči opozičních stran.

Volby a jejich výsledky v každém případě zasadily tvrdou ránu předstírané legitimitě Juana Guaida, který nyní ztrácí půdu pod nohama a ve Venezuele je stále více považován za pouhou loutku plnící bez odmluv a bez skrupulí pokyny Washingtonu. Negativní nálady vůči němu dále prohloubil fakt, že Spojené státy přímo intervenovaly do volební kampaně zavedením ekonomických sankcí nejen na členy ústřední volební komise, ale dokonce i na opoziční předáky, kteří se rozhodli voleb zúčastnit.

Volný pád kreditu „legitimního venezuelského prezidenta“ je stále více vnímán i v zahraničí, čehož si jsou přes všechno své machrování a zupácké výlevy dobře vědomi i dosluhující americký prezident Trump a jeho ministr zahraničí Pompeo: Z 57 zemí světa, které v roce 2019 uznaly Guaida legitimním venezuelským prezidentem, jich jenom 29 podepsalo letos v srpnu Spojenou deklaraci na podporu demokratické změny ve Venezuele a pouhých 10 (vedle USA jsou mezi nimi také Brazílie, Kolumbie a Izrael) zcela ukončilo diplomatické vztahy s Madurovou vládou. Nejen v Caracasu, ale i v diplomatických kuloárech západních mocností začíná být zřejmé, že sázka na tohoto nadějného koně z opoziční stáje zase nevyšla.