Se zavražděním George Floyda a Breonny Taylorové a nyní Iyada el-Hallaka, Palestince v okupovaném Východním Jeruzalémě jsem přemýšlel o své roli jako Žida a komunisty a o spojeních mezi různými osvobozeneckými hnutími. Zejména pro levicové Židy musí solidarita s barevnými lidmi i Palestinci nutně znamenat odmítnutí sionismu a pochopení, jak je sionismus navázán na bělošskou nadřazenost a světové rasové dělení. Následující esej přichází s některými prvotními úvahami o tom, co nazývám dialektikou asimilace: jak se z komunity, která byla svého času tak nadšená do socialismu, stali tak horliví sionisté? Analýza vychází z marxistické kritiky rozsáhlého židovského neziskového sektoru, který výrazně přispívá k společenské reprodukci kapitalismu a nacionalismu mezi severoamerickými Židy.

Tak jak je dnes postavena a jak funguje nás židovská komunista nedovede k osvobození. Veškerý její neziskový sektor, její školy, synagogy a občanská infrastruktura existuje proto, aby reprodukoval sebe sama, a toho dosahuje tím, že recykluje politický status quo. Co pomůže, když progresivní Židé odsuzují zabíjení v Palestině, když pak oslavují Donalda Trumpa za přesun velvyslanectví do Jeruzaléma. Spojení náboženského centra Izraele se sionistickou politiku je právě součástí tohoto udržování buržoasního vědomí. Když předáci židovského establishmentu cítí potřebu říkat, že „milují Izrael“, pak už neplatí, jak také tvrdí, že jej jsou zároveň ochotni „bez zábran kritizovat.“ Co vlastně milují? Hranice? Neoliberální ekonomiku a obrovské rozdíly v bohatství? Rasistický soudní systém? Povinnou vojenskou službu? V prvé řadě přiznávají, že to, co milují, ke své existenci potřebuje právě tyto represivní prvky. Dokonce i prohlášení, činěné mnohými na levici, že etnický stát nemůže plně dostát židovským hodnotám, je přiznáním, že tyto hodnoty jsou částečně na vině za to, že nezabránily masakrům neozbrojených Palestinců.

Ve svém dennodenním fungování tak židovská komunita definovaná a představovaná tímto establishmentem udržuje pozemské násilí života v kapitalismu a impériu. Rabíni a ředitelé neziskových organizací nás z tohoto začarovaného kruhu nevyvedou. Ve skutečnosti si mnoho z nich považuje vlastní existence právě pro tento způsob chvilkové kritiky, o níž si myslí, že zasahuje mocné. Krásným příkladem této sociální reprodukce [status quo], která si hraje na pokrokovost, je Svaz pro reformní judaismus (URJ), největší odnož organizovaného judaismu v Severní Americe. Na svém nedávném sjezdu přijal rezoluci „hájící vytvoření federální komise pro posouzení a předložení návrhů pro vyplacení reparací k nápravě historických a pokračujících důsledků otroctví a následné systémové rasové, společenské a ekonomické diskriminace černošských Američanů.“ Budou-li ale pokračovat vraždy neozbrojených černochů, bude URJ hájit zrušení policie a věznic? A lze snad očekávat, s pokračujícím liberálním konsenzem, že antisionismus je antisemitismus, že se URJ někdy zaměří na podporu, kterou poskytuje osadnickému-koloniálnímu státu na Blízkém východě? Dojde URJ někdy, že IDF [izraelská armáda] úzce spolupracuje s policejními silami ve Spojených státech? Může nás překvapit nedostatek radikální představivosti u skupiny, která je v průměru tvořena nejlépe placeným klérem ve Spojených státech? Zde zní slova Jamese Baldwina: „V americkém kontextu je v černošském antisemitismu nejironičtější fakt, že černoch skutečně odsuzuje Židy za to, že se stali součástí americké bělošské vrstvy – že se ve svém důsledku stali křesťany. Žid těží ze svého postavení v Americe a musí počítat s tím, že černoch na něj kvůli tomu bude hledět s nedůvěrou. Žid nepochopil, že pověření, které si nosí, a sice že byl [stejně jako černoch] ponižován a zabíjen, mu u černochů nezajistí větší porozumění. Naopak pouze zvýší černochovu zlobu.“  

Dnes mezi sebou máme lidi, kteří se s vážností ptají, zda by neziskový sektor nemohl přinášet zisk (jakoby přitom už dávno nebyl řízen jako firma) a zda by židovské školy nemohly být postaveny na modelu Shark tanku (americký reality seriál). Židovský establishment tvořený skupinami tvrdícími, že jsou „zábavnými organizacemi, které předvádějí inovativní přístup k přeměně židovské budoucnosti“ (bezmyšlenkovité, skoro náhodné skládání slov postrádající jakoukoliv politickou představu), se ve skutečnosti zabývá „reprodukcí vlastního podřízení pravidlům zavedeného pořádku,“ jak říká Althusser. Althusserovu poznámku můžeme použít i na sociální reprodukci bělošství mezi Židy.

Existují dvě cesty osvobození, které se mohou protnout: vnější politická krize se promítne i do židovské občanské společnosti a způsobí její rozpad, nebo si tato společnost najde cestu ven sama. Jinak řečeno, první cesta předpokládá, že uvědomění přijde zvenčí a druhá, že zevnitř. Historické a politické okolnosti se změní, a k tomu může dojít za účasti nebo i bez účasti Židů. Musí být ale zřejmé, že naši vůdcové a naše instituce nám nemohou poskytnout nástroje, abychom mohli bojovat za svobodu společně s ostatními. Taková je povaha židovských neziskových organizací: neodvažují se zpochybňovat sionismus, aby nedošlo k omezení jejich financování, a zároveň se prezentují jako představitelé všech Židů a snaží se propagovat pokrokové hodnoty. Aktivně propojují to, co vidí jako dobré, s americkým nacionalismem, udržováním globální rasové bariéry a následným útlakem Palestinců.

Bělošství Židů ve Spojených státech má svoji paralelu na světové úrovni. Lidé, kteří se snaží mluvit o reparacích [pro černochy v USA] jsou ti samí, kterým by se ulevilo při dvoustátním řešení, aby se nadále mohli identifikovat s Izraelem a judaismem bez pocitu liberální viny. Jenže dvoustátní řešení není konec okupace, pouze posun v [nerovných] vztazích. Izraeli stále zůstanou jaderné zbraně a stále bude využívat palestinskou práci. V očích židovského establishmentu se Izraeli dostane ještě větší nárok představovat osvícenou výspu Západu. Ve skutečnosti zůstane autoritářským státem opřeným o globální kapitál. Dvoustátní řešení ospravedlní kolonizaci.

Asimiliace do bělošského Západu jde ruku v ruce s asimilací politických hodnot. Pokud „politika identity“ může být vytvářena černošskou socialistickou ženou, ale pak se z ní stane označení pro cokoliv, co dělá Hillary Clintonová, pak „židovská sociální spravedlnost“ může zrovna tak překrýt všechno od náhodně vybraných pokrokově znějících části Talmudu přes neziskový průmysl orientalismu v Německu 19. století až po hrdinství Bundistů a židovských Freedom Riders. Skutečná, materiální asimilace třídy je doprovázena lakováním dějin a ideologie na růžovo. „Dokonce i mrtví nejsou v bezpečí,“ prohlásil židovský komunista Walter Benjamin, čímž mínil jednak doslova mrtvoly a hřbitovy znesvěcené fašisty, ale i myšlenky radikálních Židů minulosti, jejich odkaz pro současníky a především to, jak je jimi manipulováno.

Zvráceným převrácením historie na ruby dnes sionismus legitimizuje židovský život v diaspoře. Dává Židům výhody vyplývající z geopolitické identity založené na bělošské nadřazenosti a kapitalistickém úspěchu. Světoobčanství je představitelné pouze skrz paradigma národního státu – proto nejsou Palestinci považováni za skutečné a antisionističtí Židé jsou chápáni jako „sebenenávidící“. Národní stát je vyvrcholením židovských snah a už nezáleží na tom, jak byl vytvořen, protože nás tolik zlákalo to, co nám bylo tak dlouho odepřeno. Jak řekl židovský spisovatel Joseph Roth: „Je lepší být sami národem než být jiným národem utlačovaní.“

Lákadlo sionismu nefunguje pouze na pocitové úrovni, ale je založené na skutečných, materiálních potřebách; primárně ale potřebách jedné třídy. Židovský establishment byl v propojení svých partikulárních třídních zájmů s židovskou identitou úspěšný. Norman Finkelstein napsal:

„Americkým židovským intelektuálům přišlo, že Izrael ztělesňuje vznešenou věc pravdy, spravedlnosti a Amerického způsobu života, ke které by nyní mohli pokrevní cestou najít jedinečné spojení. Vstup do sionistického klubu představoval uvážlivý krok karierního růstu židovských komunálních vůdců, kteří nyní mohli hrát klíčového partnera mezi Spojenými státy a jejich strategickou državou. Tito nadšení sionisté se přitom ani neupsali původnímu sionistickému principu, že Židé nemají v nežidovském světě budoucnost. Naopak, konvertovali k sionismu právě proto, aby tak urychlili svoje přijetí ve Spojených státech.“

Pro židovskou buržoasii v diaspoře vyplnil sionismus mezeru v nacionalistické politice, z níž byly předtím vyloučeni. Jejich třídní postavení se konečně propojilo, po desetiletích, kdy jim nebylo dovoleno podílet se na moci, s etnickým nacionalismem, který byl povolen a legitimizován americkým imperialismem. Nyní mohli být hrdými Židy diaspory a vůbec nepomýšlet na nějaké přestěhování do Izraele, jen když celou svoji novou židovskou identitu vytvořili kolem tohoto vzdáleného státečku. Je to forma asimilace ve všem kromě jména: Sionisté jsou ochotnými pěšáky impéria a kapitálu a nazývají to „sebeurčením“. Mezinárodní buržoazie (včetně svých židovských příslušníků) má skutečně dvojí loajalitu – ale tyto závazky jsou vzájemně prospěšné. Náš boj proti sionismu musí být jak národní, tak třídní.

Židovská komunita se snaží, seč může, aby propojila židovství se sionismem a odstranila z něj všechno, co se odlišuje, především levici. Nařčení z antisemitismu mívá politické pozadí, často zcela oproštěné od nějakých reálných hrozeb a nebezpečí pro Židy. Míra, s níž může židovská levice uplatňovat svoji moc tím, že tvrdí, že je součástí této iluzorní komunity, musí být posouzena. Intelektuálové židovského establishmentu mohou dekonstruovat Tóru a nazývat se pokrokovými; když ale přijde na současnou analýzu moci v reálním světě, jsou bezzubí. Pokrokáři nikdy nepochopí, že už dnes bojujeme na nepřátelské půdě a že tím terénem, který si nepřítel tak dobře vybral, je samotná identita.

Buržoazní judaismus pokřivil naše chápání antisemitismu: jak se středostavovské, nacionalistické hodnoty promíchaly s židovskými hodnotami a jak židovská komunita (právem) vidí v levici odpor k těmto hodnotám, máme tu také náhle „levicový“ antisemitismus. Na levici se vyskytuje antisemitismus (popíráme snad, že na levici se vyskytuje i rasismus nebo sexismus?), ale nic jako levicoví antisemitismus. Antisemitismus vede Židy ke spojování se svými politickými oponenty. Ale my nejsme solidární s židovskou buržoazií. Antisemitismus nutí Židy sdílet stejný osud, ale my nesdílíme s židovskou buržoazií její zájmy. Propojení osudu se zájmem je významem solidarity; jedině socialismus může být skutečnou solidaritou.

Když se v roce 1850 rozštěpila Komunistická liga, Marx prohlásil na adresu své opozice, že „za hybnou sílu revoluce dosadila pouhou vůli, místo skutečných společenských vztahů.“ V našem boji proti kapitalismu a sionismu a jejich dvojí kolonizaci židovské identity nemůžeme spoléhat na sílu našeho náboženského přesvědčení v překonání skutečných, materiálních sil stojících za židovským nacionalismem; musíme vytvořit neprůstřelnou analýzu toho, co sionismus znamená pro Židy a jak je možné s ním pomocí solidární praxe bojovat.

Není nutné napadat židovský establishment dvojnásobným úsilím v prosazování nekritické politiky identity. Není třeba, abychom kohokoliv přesvědčovali, že jsme Židé, protože bojujeme bitvu z nevýhodných pozic proti pravicovým silám, které provázaly židovství s bělošskou nadřazeností a sionismem a cítí se na tomto terénu jako doma. Odpovězme reálným organizováním společně s nežidovskými spolubojovníky a vytvořme masivní osvobozenecké hnutí. Židovský establishment a jeho přátelé budou tvrdit, že i jim jde o „židovské osvobození“; nepochopili, že socialismus je židovským osvobozením. Je rozdíl mezi tím, zajistit Židům místo v socialistickém hnutí (univerzální je silným jen tehdy, když chrání dílčí), nebo ohnout socialismus tak, aby byl přijatelný pro židovskou komunitu a „propojit se s komunitou, takovou, jaká je.“ Musíme pochopit, že velké množství Židů nikdy nebude našimi soudruhy. Židovská levice by proto neměla zoufat, pokud se snad odcizí širší židovské komunitě; našimi spojenci je mnohem více lidí než 15 milionů Židů.

Cituji jiného židovského komunistu, Gyorgy Lukácse: „tragickou dialektiku buržoazie je možné spatřit v tom, že je pro ni nejen žádoucí, ale dokonce nezbytné ujasnit si vlastní třídní zájmy v každé dílčí otázce, zatímco právě takové jasné vědomí se stane osudným, jakmile se rozšíří na otázku celkového systému.“ Pro nás je třeba vidět systém v celistvosti, jinak budeme ztraceni. Okupace vyrůstá z nacionalismu – neexistuje sama o sobě. Nyní je v buržoazním vědomí spojena se samotnou myšlenkou židovské identity a hodnot. Chování Izraele urychluje boj proti sionismu, ale je na nás, abychom jej dovedli až do bodu zlomu a učinili tak ve všech aspektech naší komunity.

Není to nedostatečnost liberálního judaismu samotného, ale nedostatečnost občanské společnosti, z níž liberální judaismus čerpá svoji etiku, co brání narušit status quo. Liberální judaismus se stal součástí zpětné vazby, když podporuje občanskou společnost, která mu zajišťuje jeho význam. Jako marxisté musíme mít jasno v tom, že kapitalistická občanská společnost je odsouzena k zániku. Nesmíme opomenout možnost, že se severoamerická židovská komunita změní do podoby té britské, kde pouze 13 % židovské komunity hlasovalo pro Jeremy Corbyna. Předtím pak pouhých 20 % Židů hlasovala pro židovského předsedu Labour party [Eda Milibanda]. Proměnnou není židovská etika – proměnnou je třídní uvědomění. Britská politika si pojede dál bez relevantní role Židů. Židovský establishment ve Spojených státech má podle všeho v úmyslu jít podobnou cestou.

Rabíni a židovští filantropové byli historicky spíše konzervativní částí židovské komunity; teprve nedávno se z nich stali vůdcové v řadě společenských a hospodářských otázek, ale to bylo hlavně v důsledku úpadku masových hnutí. Laťka je nastavena velmi nízko. Teologie osvobození riskuje propadnout uspokojení, pokud se nepropojí s agresivní ekonomickou agendou; teologie neosvobozuje, pokud není socialistická; tikkun olam, oblíbené heslo liberálních Židů „spravit svět“ je revolučním jedině tehdy, když je vědomě revolučním. Jak řekla jiná židovská komunistka, Rosa Luxemburgová: „taktika sociální demokracie musí být vždy rozhodnější a energičtější, než vyžadují panující mocenské vztahy a nikdy méně.“ Establishmentový judaismus včetně rabínů a širokého židovského neziskového sektoru představuje pouze buržoazii, kterou je snadné řídit. Abychom se osvobodili, musí být buržoazní judaismus zničen. Citoval jsme v této eseji mnoho židovských radikálů, ale ukončím ji jednou citací černošského marxisty, která mi vždycky zněla velmi židovský: „Pokud máme přežít, nesmíme si vzít nic z toho, co je mrtvé a vybrat si moudře z toho, co umírá.“

Převzato z: https://cosmonautmag.com/