16. dubna zveřejnili americký prezident Joe Biden a japonský předseda vlády Jošihide Suga, který byl prvním zahraničním návštěvníkem v Bílém domě, společné prohlášení zaměřené proti Číně.

Prohlášení, které se týká řady témat, obsahuje následující pasáž: „Rovněž uznáváme důležitost jaderného odstrašování k udržení míru a stability v regionu. Odmítáme jakékoliv jednostranné snahy o změnu status quo ve Východočínském moři. Opět potvrzujeme svůj nesouhlas s čínskými nezákonnými nároky a aktivitami v Jihočínském moři.“

Přímo k Taiwanu se v prohlášení dodává, „Trváme na důležitosti míru a stability v Taiwanském průlivu a podporujeme poklidné řešení sporů obou stran průlivu.“

Nejvíce pozornosti vzbudilo nicméně ujištění obsažené v prohlášení, že „Spojené státy stvrzují svoji neochvějnou podporu obraně Japonska podle Americko-japonské smlouvy o vzájemné spolupráci a bezpečnosti, s využitím všech možných prostředků včetně jaderných zbraní.“

Prohlášení pokračuje: „Obě strany uznávají, že ozbrojený útok proti každé ze stran na území, které se pod správou Japonska, představuje nebezpečí pro mír a bezpečnost, a deklarují, že budou jednat ve vzájemné shodě k potření nebezpečí v souladu se svým ústavním pořádkem.“ To zjevně zahrnuje japonské nároky na Špičaté ostrovy (Diaoyu) ve Východočínském moři.

Biden a Suga se zavázali zintenzivnit vojenskou spolupráci „ve všech oblastech včetně kybernetiky a vesmíru a posílit prostředky odstrašení.“ Na tiskové konferenci k tomu Biden prohlásil: „Premiér Suga a já jsme potvrdili naši neochvějnou podporu americko-japonskému spojenectví a naší vzájemné bezpečnosti. Jsme odhodláni společně pracovat proti hrozbám představovaným Čínou a spolupracovat na otázkách týkajících se Východočínského a Jihočínského moře i Severní Koreje.“

Suga prohlásil: „Rovněž jsme se vážně zabývali vlivem Číny na mírové uspořádání a prosperitu v Indo-pacifické oblasti i šířeji ve světě. Shodli jsme se, že se postavíme všem pokusům změnit silou status quo panující ve Východočínském a Jihočínské m moři i zastrašování jiných zemí v regionu.“

Na toto prohlášení a slova zareagoval svým redakčním komentářem čínský deník Global Times

„Prezident Spojených států a jeho host, japonský předseda vlády Jošihide Suga v pátek vydali společné prohlášení, které se převážně věnuje vztahům k Číně. Prohlášení hodně hovoří o důležitosti americko-japonského spojenectví, aliance, která se označuje jako o ´americko-japonské globální partnerství pro novou éru. ´ V prohlášení se obě země zavazují, že budou společně čelit všem pokusům ´ohrozit mezinárodní řád založený na svobodě a otevřených pravidlech. ´ Prohlášení popisuje situaci v Indo-pacifickém regionu, obviňuje Čínu z provozování ´hospodářského i jiných forem nátlaku´ v oblasti. Rovněž zmiňuje otázku Taiwanu –američtí a japonští vrcholní představitelé tak činí ve společném prohlášení poprvé od roku 1969.

„´Oceán odděluje naše země, ale zastávání univerzálních hodnot a společných principů, včetně svobody, demokracie, lidských práv, mezinárodního práva, multilateralismu a svobodného a spravedlivého hospodářství nás spojuje´, píše se v části prohlášení. Tato sentimentální rétorika je ale pokrytecká. Americko-japonské vazby jsou typem vztahu, kde vítěz druhé světové války dominuje nad poraženou zemí, kterou je Japonsko. V tomto vztahu se v jazyku diplomacie silně objevuje rys vztahů mezi pánem a poddaným. Společné prohlášení posiluje chorobnou dominanci americké extremistické politiky vůči Číně nad japonskou diplomacií, o což se Japonsko samo aktivně a obezřetně stará.

Japonsko se mezi zeměmi Asie stalo tou, která nejvěrněji následuje politiku Spojených států proti Číně. To má dva důvody: zaprvé, jak jsme uvedli výše, Spojené státy dosud Japonsko vojensky okupují, a tak má japonská diplomacie řekněme pouze ´polosuverénní ráz´. Je nepravděpodobné, že by se Japonsko postavilo proti Spojeným státům.

Zadruhé, Japonsko je zemí, která ze všech zemí Asie nejvíce touží potlačit Čínu. Největší hodnotou, kterou ve skutečnosti ´ USA a Japonsko sdílí´ je žárlivost a nenávist, které oba tyto státy projevují vůči obrovskému čínskému rozvoji. Americké hegemonistické myšlení nemůže dopustit, aby se Čína dostala na úroveň Spojených států, zatímco Japonsko nemůže přijmout, aby se ve srovnání s Čínou opět stalo ´druhořadou zemí´.

Zapomnělo už Japonsko na to, kolikrát způsobilo Číně zkázu? Přitom poškodila snad Čína někdy Japonsko, může Japonsko uvést nějaký příklad takové agrese? Nepatrné Špičaté ostrovy jsou jen teritoriálním spore mezi Čínou a Japonskem, v Asii je spousta takových sporů. Japonsko ale z tohoto sporu vytváří problém strategické důležitosti a každý den ho víc a víc nafukuje. Jaký to má smysl?

Americko-japonská aliance se může snadno stát osou, která způsobí nevratné narušení míru v asijsko-tichooceánském prostoru podobně jako tomu bylo v případě spojenectví Osy mezi Německem, Itálií a Japonskem před druhou světovou válkou a během ní. Skutečným jádrem snah Spojených států je udržet si svoji nadvládu a bránit rozvoji Číny pomocí porušování mezinárodního práva a pravidel. Svévolné činy Spojených států mohou skutečně ukončit mír v asijsko-pacifického regionu. Japonsko se samo pasuje do role největšího asijského komplice neblahé politiky Spojených států.

Washington a Tokijo se snaží o začlenění mechanismu Quad, který se vedle obou zemí skládá ještě z Indie a Austrálie do rozšířené a posílené americko-japonské aliance a pracují na tom, aby do boje proti Číně vtáhly i další státy. Kážou o ´sdílených hodnotách´, ale svět je rozmanitý. Nejnebezpečnější je nyní konfrontace, zejména konfrontace bloků. Amerika a Japonsko trhají to co nazývají ´Indo-pacifický prostor´ na kusy a poškozují a ničí tím možnosti spolupráce. Snaží se učinit ze své konfrontační politiky středobod fungování celého regionu.

Neustále vyzdvihují důležitost ´jednat podle pravidel´, ale takové zmínky by měly odkazovat na pravidla stanovená OSN a nikoliv pravidla, jak si je vykládají Spojené státy a Japonsko. USA vědomě hrozí Číně klackem obchodních válek, snaží se položit čínské závody na špičkové technologie zastavením dodávek klíčových technologických komponentů. Jsou snad tyto činy založeny na nějakých pravidlech? Amerika podněcuje Japonsko, aby vytvořilo dodavatelské řetězce obcházející Čínu. Jde to ale dohromady s pravidly? Mimo to se pak Spojené státy a Západ svévolně vměšují do vnitřních záležitostí třetích zemí; vychází to snad z Charty OSN?

Japonsko se před několika lety snažilo dojít s Čínou k dohodě, což vedlo k tomu, že se japonsko-čínské vztahy vracely do správných kolejí. Nyní ale náhle změnilo kurz a stalo se součástí amerického plánu zadržování Číny. To způsobilo zkázu předtím se postupně zlepšujících vztahů mezi Čínou a Japonskem. Není to pouze vinou nátlaku Spojených států, ale je to způsobeno rostoucím japonským strategickým sobectvím. Japonsko prostě sleduje krátkozrakou politiku; před druhou světovou válkou to byla aliance s Německem a Itálií a dnes je to přizvukování americké radikální linii. Japonsko se nepoučilo. Místo toho aktivně vytváří vír konfrontace, v němž se zároveň samo utápí.

A konečně bychom Japonsku rádi poradili, aby se drželo stranou otázky Taiwanu. Své diplomatické triky si může zkoušet na jiných polích, ale pokud se bude vměšovat do otázky Taiwanu, dostane se mu pádné odpovědi. Čím více se do toho bude pouštět, tím větší cenu za to zaplatí.“

Převzato z:  https://www.struggle-la-lucha.org/