V roce 1946 učinil Max Shachtman zajímavý závěr o Josifu Stalinovi. Při recenzování Trockého biografie Stalina poznamenal, že „v mladém Stalinovi nepoznáváme Stalina dnešního; nevidíme tam ani nějakou větší podobnost.“ Toto Shachtmanovo přemítání se dá podle všeho vysledovat do rozporů, které jsou vlastní Trockého (nedokončenému) životopisu Stalina. Na jednu stranu v něm máme dané schéma na způsob „prvotního hříchu“, podle něhož byl Stalin vždy v zásadě špatný:

„Nikdy tribunem, nikdy stratégem nebo vůdcem vzpoury byl [Stalin] vždycky pouze úředníkem revoluce. To je důvod, proč, aby mohl plně rozehrát své zvláštní nadání, byl nucen vyčkávat v polobezvědomí, než dojde k odlivu dravých vln revoluce.“

Trocký nicméně učinil i další prohlášení, které činí takové paušalizující soudy problematické z hlediska metody. O Stalinovi z dob začátku triumvirátu namířenému proti Trockému (jehož členy byli vedle Stalina i Zinověv a Kameněv) v roce 1923 napsal Trocký toto:

„Kdo by si pomyslel během těchto hodin, že z jádra samotné strany bolševiků vzejde totalitní diktátor, který rozšíří Jarmelenkovy pomluvy na celý vedoucí štáb bolševiků? Pokud by tehdy někdo ukázal Stalinovi jeho vlastní budoucí roli, odvrátil by se sám od sebe s odporem.“

Jednou z věcí je, že označit někoho za „pouhého úředníka revoluce“ je zjevně něco jiného, než jej označit za „totalitního diktátora“, ale Trocký zde upozornil na důležitý princip, že Stalina zásadně změnily historické okolnosti, z čehož by se dalo vyvodit, že dějiny mohly vytvořit řadu odlišných verzí Stalina, když to tak řekneme.

Pokud si toto uvědomíme, je možné lépe dívat se na Stalina z doby před rokem 1917 jako na sociálně demokratického praktika, jednoho z inteligentních pracovníků, který se podílí na vedení sociálně demokratických místních a celonárodních organizací a který si klade za cíl vybavit dělnickou třídu hlubokým marxistickým pochopením její vlastní hrdinné mise svržení carismu (tj. aktivní, hegemonický pojem marxistického propagandisty). Jako součást této úlohy se Stalin jako následovník Lenina rovněž snaží napodobit revoluční vymoženosti německé sociální demokracie a jejích vůdců a sdělovat ostatním, že si jich cení. Následné sovětské zmínky od Stalina a dalších o ruském bolševismu jako sui generis, odděleného od mezinárodního revolučního hnutí, jsou vymyšlené narativy, které se v ranných Stalinových pracích vůbec neobjevují. Toto, jak bych tvrdil, je jedním ze vzkazů, kterých lze najít ve Stalinových textech před rokem 1917.

Když se díval zpět na své vlastní práce z let 1901-1907, tak se Stalin označil za jednoho z „bolševických praktických pracovníků“, charakteristických „nedostatečnou teoretickou průpravou“ a „zanedbáváním teoretických otázek, charakteristickým pro praktické pracovníky“. Jak upozornil Tucker, tato charakteristika sama ladí s obrázkem zralého Stalina jako „pragmatika“ zaměřeného na praktické úsilí vybudování ´socialismu´ uvnitř hranic Sovětského svazu spíše než na údajné vzdušné zámky ´světové revoluce´. Ve skutečnosti ale zjednodušené čtení ´praktičnosti´ (na místo praktika) zamlžuje, čím Stalin v těchto letech byl. Tucker tvrdí, že Stalinovou „původní funkcí jako sociálně demokratického ´praktického pracovníka´ byla propaganda“ a že „znalost základů marxismu a schopnost vysvětlit je obyčejným dělníkům byly [Stalinovy] hlavní devízy jako profesionálního revolucionáře“. Není divu, že tento propagandista dosáhl toho, že psal sice nijak oslňující, ale přesto zaznamenáníhodné články do gruzínských sociálně demokratických noviny, jako byla Brdzola (Boj).

Stalinovo snižování svých vlastních teoretických a literárních zásluh nebylo v sovětské literatuře konzistentní. Ačkoliv Stalin snížil svoji osobní roli v editacích Stručného výkladu Dějin všesvazové komunistické strany (bolševiků) v roce 1938, v jiných pracích, například od sovětského historika Jemeljana Jaroslavského, se vyskytuje realističtěji ocenění Stalina jako popularizátora myšlenek Marxe, Engelse a Lenina v jeho ranných teoretických spisech a jako člověka udržujícího „nejbližší spřízněnost“ s Leninem. Jiná Jaroslavského tvrzení, například, že v roce 1905 „Stalin pracoval ruku v ruce s Leninem ve vykování bolševické linie“ jsou podvodná. Stalin byl v této době prostým následovníkem Lenina.

V roce 1946 Stalin rovněž vcelku zdravě varoval před svými rannými pracemi (včetně těch do roku 1917), když uvedl, že jde o „práce mladého marxisty, který ještě nedosáhl plné vyhraněnosti marxisty-lenince“ a v nichž se „zachovaly stopy některých thesí starých marxistů, které potom zastaraly a byly později naší stranou překonány“. Stalin uvádí dva příklady: agrární otázku a podmínky vítězství socialistické revoluce. Ale takové varování bylo relevantní i pro jeho články oceňující osobnosti německé sociální demokracie, jako byli Karl Kautský a August Bebel. Stalin z roku 1946 by nechtěl, aby si komunističtí čtenáři mysleli, že jde o dobré vzory, což lze vidět z linie sledované řadou jeho oprav Stručného výkladu z roku 1938, v němž se tvrdí, že po Engelsově smrti v roce 1895 začaly západoevropské sociálně demokratické strany degenerovat ze stran sociální revoluce do stran reformistických. Nicméně přinejmenším pokud jde o jeho odkazy na německou sociální demokracii, nelze Stalinovu chválu vnímat jako doklad jeho vlastní nevyspělosti nebo ´nevyspělosti´ bolševismu vzhledem k tomu, že ještě v roce 1920 vnímal Lenin vliv Kautského v prvních letech 20. století příznivě: „Tehdy ještě nebyli bolševici, ale všichni budoucí bolševici, kteří s ním spolupracovali, si ho vysoce cenili.“

´Vážený teoretik sociální demokracie´

Chuť Stalinovy vlastní chvály německé sociální demokracie lze vystopovat v článku z roku 1906, v němž diskutuje obvinění Kautského a Bebela z blanquismu ze strany německých oportunistů. Stalin píše: „Co je na tom podivného, napodobují-li ruští oportunisté… evropské oportunisty a nazývají nás blanquisty? Znamená to pouze, že bolševici, podobně jako Kautský a [francouzský socialista Jules] Guesde jsou revoluční marxisté.“ (Stalin Spisy 1, 228)

V únoru 1907 napsal Stalin předmluvu ke gruzínskému vydání Kautského práce „Hybné síly a perspektivy ruské revoluce“, která začíná zcela jasnými slovy:

„Jméno Karla Kautského není nové. Kautský je již dávno znám jako vážený teoretik sociální demokracie. Není však znám jen po této stránce; je proslulý i jako solidní a svědomitý znalec taktiky. Po této stránce si získal velkou autoritu nejen mezi evropskými soudruhy, ale i u nás.“ (Stalin Spisy 2, 13)

Když čelili takto jednoznačnému ocenění, museli sovětští editoři Stalinových spisů částečně ubrat z všeobecného závěru Stručného výkladu z roku 1938, že se západní sociální demokracie začala rozpadat do reformismu po smrti Engelse v roce 1895. Tvrdili, že lidé jako Kautský si udrželi svoji revoluční integritu ještě deset let po této smrti a že revoluční ruská strana nebyla, implicitně řečeno, nějakou výjimkou:

„K. Kautský a J. Guesde v té době [1906] ještě nepřešli do tábora oportunistů. Ruská revoluce 1905-1907, která hluboce ovlivnila mezinárodní revoluční hnutí a zejména německou dělnickou třídu, způsobila, že K. Kautský se v některých otázkách stavěl na pozici revoluční sociální demokracie.“

Ale Stalin chválil revoluční křídlo německé sociální demokracie i po roce 1907. V roce 1909 tvrdil, že „naše hnutí potřebuje nyní více než kdy jindy ruské Bebely, zkušené a spolehlivé vůdce z řad dělníků.“ (Stalin Spisy 2, 146) To se týkalo Augusta Bebela, vedoucího německého sociálně demokratického parlamentáře (1840-19013). Stalin se vrátil k Bebelově příkladu u příležitosti jeho 70. narozenin v roce 1910, kdy diskutoval, proč „si Bebela tak váží němečtí a mezinárodní socialisté“. (Stalin Spisy 2, 196). Dochází k závěru:

„Soudruzi! Pozdravme našeho drahého učitele – soustružníka Augusta Bebela! Nechť je příkladem nám, ruským dělníkům, kteří zvláště naléhavě potřebujeme Bebely dělnického hnutí. Ať žije Bebel! Ať žije mezinárodní sociální demokracie!“ (Stalin Spisy 2, 197)

O mnoho let později, v roce 1920, byl Stalin připraven připustit, že postavy jako Kautský a ruský Georgij Plechanov představovaly cenné teoretické vůdce hnutí. Stalin tvrdil, že byly příkladem vůdců „pokojné doby, silní v teorii, ale slabí ve věcech organizace a praktické práce. Takoví vůdcové jsou populární pouze v hořejší vrstvě dělnické třídy, a to jen do jisté doby.“ (Stalin Spisy 4, 301) Stalin k tomu dále dodává: „S příchodem revoluční epochy, kdy se od vůdců vyžadují revoluční praktická hesla, mizejí teoretikové ze scény a ustupují novým lidem. Takoví jsou na příklad Plechanov v Rusku a Kautsky v Německu.“ (Stalin Spisy 4, 301) Stalin zobrazuje Lenina jako nástupce na místo, jak teoretických vůdců, jako byl Kautský, tak „praktických vůdců, obětavých a odvážných, ale… slabých v teorii“ (Stalin Spisy 4, 301) jako byli Ferdinand Lassalle a Louis Auguste Blanqui. Tyto řádky z roku 1920 představují posun od Stalinova stanoviska z roku 1907, které jsme citovali výše, kdy pro něj nebyl Kautský jen teoretickým vůdcem, ale také „solidním a svědomitým znalcem taktiky“. Nehledě na to ale Stalin, v souladu s Leninem, nebyl dosud připraven zbavit se svého dlouholetého obdivu ke Kautskému.

Stalin obhajuje „Teorii spojení“

Stalin se ještě tvrději pustil do obrany Kautského v květnu 1905, kdy „zrecykloval“ jeho teze, aby bránil Leninovo Co dělat? proti menševickým oponentům v Gruzii. Stalin citoval pasáž z Kautskeho textu v teoretickém časopise Die Neue Zeit (z let 1901-1902), kterou Lenin použil a která se následně stala nechvalně známou jako ukázka údajného Leninova pohrdání schopnostmi vedení dělnické třídy: „… nositelem vědy není dělnická třída, ale buržoazní inteligence (podtrženo K. Kautskym). V hlavách jednotlivých členů této vrstvy moderní socialismu také vznikl a od nich jej také přijali rozumově vyspělí dělníci…“ (Stalin Spisy 1, 105) Často únavné argumenty, které se soustředí na tuto pasáž, v zásadě směšují empirickou debatu o původu dělnické třídní uvědomělosti s dialektickou debatou o jejím budoucím vývoji. Stalin správně v této souvislosti pochopil rozdíl mezi původním „vytvořením“ a budoucím „přijetím“ socialistické teorie. Ani Kautsky ani Lenin nejsou viní pohrdáním dělnickou třídou, protože zmíněná dynamika byla vždy předzvěstí spojení socialismu s dělnickým hnutím. Jinými slovy, budoucnost socialismu nebyla svázána jeho diskutovaným původem.

Jak se k této věci ale stavě Stalin? Jistě by šlo očekávat, že někdo, kdo měl být Trockého slovy vždy jen „úředníkem revoluce“, nebude takovému demokratickému spojení s dělnickou třídou nakloněn. Ve skutečnosti Stalin dává najevo svůj kladný vztah k spojení hned na první stránce své obrany Lenina a jako motto svého článku cituje Kautského: „Sociální demokracie je spojení dělnického hnutí se socialismem.“ (Stalin Spisy 1, 96) Nejde o nějakou izolovanou zmínku z článku a Stalin tuto otázku rozpracovává do šířky:

„Co je vědecký socialismus bez dělnického hnutí? – Je to kompas, který zrezaví, nebude-li používán, a může se pak hodit přes palubu. Co je dělnické hnutí bez socialismu? Loď bez kompasu, která možná i tak přistane k druhému břehu, ale s kompasem by ho dosáhla mnohem rychleji a s menším nebezpečím. Spojte obé, a máte nádhernou loď, která popluje přímo k druhému břehu a přistane bez úhony. Spojte dělnické hnutí se socialismem a dostanete sociálně demokratické hnutí, jenž se dá na pochod přímo do ´zaslíbené země´“ (Stalin Spisy 1, 107-108)

Stalin byl přesvědčen, že ruská dělnická třída nebude mít žádný problém vstřebat a přijmout sociálně demokratickou revoluční politiku. Naprosto v protikladu s názory kritiků z řad gruzínských menševiků, pokud jde o otázku inteligence jako tvůrce socialistické teorie, píše:

„´To je snižování dělnictva a povyšování inteligence!´ – úpí náš ´kritik´ a jeho ´Social-Demokrat´[menševické noviny v Tiflisu/Tbilisi]… Pro ně je dělnická třída rozmarná děva, již se nesmí říct pravda, které se věčně musí říkat komplimenty, aby neutekla! Nikoliv velevážení! Věříme, že dělnická třída ukáže více pevnosti, než se domníváte. Věříme, že se nelekne pravdy!“ (Stalin Spisy 1, 118)

Zde není ani stopa jakéhokoliv předurčení k nějakému protidělnickému byrokratickému peklu a Stalin zde vystupuje čistě jako energický, byť třeba zcela neoriginální podporovatel Kautského a Lenina, který zkušeně využívá jejich argumenty proti místním menševikům v Gruzii.

Stalin si připomenul ´Teorii spojení´ i v době, kdy prováděl úpravy Stručného výkladu v roce 1938. Mezi jeho podstatnými úpravami druhé kapitoly, která se zabývá obdobím vzniku Co dělat?, Stalin napsal, že Leninova práce: „skvěle zdůvodňuje stěžejní marxistickou poučku, podle které marxistická strana je spojením dělnického hnutí se socialismem.“ (VKS, 38) Rovněž opakuje svoji argumentaci z roku 1905, která předpokládá, že snižování socialistického uvědomění znamená „zlehčovat dělnictvo, které dychtí po poznání jako po slunci.“ (VKS, 36) Je hořkou ironií historiografie, že tyto šarlatánské Dějiny objasňují minimálně v této otázce celé téma lépe než velká většina akademických pojednání věnovaná Co dělat?

Převzato z blogu: https://cosmonaut.blog/

(Konec 1. části)