Vážené dámy, vážení pánové, milí přátelé,

Nejdříve bych rád upozornil, že jsem sice již 22 let členem ČSSD a dnes jsem místopředseda sociálně demokratických seniorů (SDS), ale teď tu zastupuji SPaS (Společenství práce a solidarity) a tak mé názory nemusí být názory ČSSD. To pro pořádek.

Vrátil jsem se do Prahy v listopadu 1989 jako první tzv.reemigrant po dlouhé emigraci a 18 letech v největší sociálně demokratické straně na světě v britské Labour Party, kde jsem vždy byl na jejím levém křídle. To, aby bylo jasno kam se řadím.

Vrátil jsem se a měl jsem Sen, jak by řekl Martin Luther King. Sen, že budu žít v zemi, v níž levicová vláda zaručí všem občanům dostupné a důstojné bydlení, (mám v Praze dvě mladé dcery, jedna z nich se nedávno vdala, které nemají nejmenší šanci si koupit vlastní byt). Sen, že každý si najde slušnou práci a samozřejmě v důstojných podmínkách (které nezajistí mafiánské pracovní agentury). V zemi, v níž mi zasloužilý důchod zaručí důstojný život. V zemi, v níž bude bezplatné školství a bezplatné zdravotnictví zcela normální, v zemi, kde se nebude vše zdražovat a to od potravin až po pohonné  hmoty. V zemi, v níž má lidská, občanská a sociální práva budou nezpochybnitelná a pevně zajištěna. Ten sen stále sním, ale vnímám, že se propast mezi mým snem a realitou stále více a více prohlubuje. Teď se mi přidal nový sen. Sen o tom, že se u nás levicové síly mezi sebou přestanou hádat a začnou táhnout za stejný provaz. Věřím, že to bude možné a že najdeme pádnou odpověď na asociální politiku současné pravicové vlády. I proto jsem rád, že mohu hovořit na této první společné akci.

Několik set kilometrů od nás zuří válka, která ovlivňuje i postoje levice. Aby nedošlo k nedorozumění, tak hned zdůrazňuji, že ostře odsuzuji ruskou invazi. Jsem však přesvědčen, že se shodneme na potřebě ukončení zabíjení, na potřebě příměří a na mírové dohodě. Už jako studenti jsme tu v 60.letech zdůrazňovali, že válka je vůl. To si myslím dodnes. Odsuzuji okupaci území jednoho státu druhým, ať už je to na Ukrajině, na Golanských výšinách či na Západním břehu Jordánu. Odsuzuji invazi jednoho státu či koalice států proti jinému suverénnímu státu, ať už se to děje na Ukrajině nebo třeba proti Iráku, který byl napaden nejen bez mandátu RB OSN, ale dokonce i NATO. Odsuzuji bombardování měst, kde žijí civilisté, ať už se to děje na nyní na Ukrajině, nebo před 23 lety v Bělehradě nebo už 8 let v Jemenu, kde jeden z nejbohatších států světa Saudská Arábie (náš spojenec) bombarduje jeden z nejchudších států světa.  

Jsem spravedlivě rozhořčen, že na Ukrajině již zahynulo asi 2000 civilistů a asi 280 dětí. Je to hrůza. Nezapomínám však přitom na to, že třeba v Jemenu je již více než 150 000 obětí a mezi nimi více než 10 000 dětí. I Břetislav Tureček nedávno připomněl, že v Jemenu je válka daleko krvavější než ta současná na Ukrajině, čímž jí pochopitelně nijak nezlehčuji.

Běhá mi mráz po zádech, když si čtu o vraždách v ukrajinské Buči a doufám, že budou pečlivě prošetřeny a viníci pohnáni k  zodpovědnosti. Přemýšlel jsem o tom, proč si příslušní velitelé a politici myslí, že jim to může projít. A došlo mi, že jsou si vědomi faktu, že velká zvěrstva prošla Američanům třeba v irácké věznici Abu Ghraíb a že potrestáni byli spíše práskači (whistleblowers jim říkají) jako vojákyně Chelsea Manning. A ještě vyšší trest (175 let) hrozí třeba novináři Julianu Assangemu. 

Měli bychom se naučit vidět věci v kontextu a neměřit dvojím metrem. Zdá se mi absurdní vítat odtržení Kosova od Srbska a současně odsuzovat odtržení Doněcké a Luhanské republiky od Ukrajiny. Pokud mezinárodní soud garantoval regionům jakékoliv země právo odtrhnout se a vyhlásit samostatnost, tak to musí platit jako pro Kosovo, tak i pro Donbas.

Politické konflikty se nesmí řešit agresí, invazí, okupací či váĺkou, ale pouze jednáním a diplomacií. Přiznám se, že v minulosti jsem věřil minským dohodám. Jenomže prezident Zelenskyj je přestal dodržovat, neboť navzdory svému původnímu souhlasu, došel k závěru, že nejsou pro Ukrajinu výhodné a pak prezident Putin je smetl ze stolu vojenskou invazí. Takže čekáme na hudbu budoucnosti, ale naděje umírá poslední. Válka je vůl. Válka mezi bloky – i v zastoupení – je mnohonásobný vůl. Jsme na náměstí Míru a tak končím slovy Johna Lennona: „Dejme míru šanci!“.