Zentrlabild/Sturm.3.7.1952.Ausserordentliche Tagung des Weltfriedensrates vom 1.- 5.7.52 im Haus der VAB in Berlin.UBz:: Der ungarische Schriftsteller Prof. Georg Lukacz im Gespräch mit Stalinfriedenspreisträgerin Anna Seghers.

Daniel Tutt využívá filozofii Georga Lukácse a jeho kritiky buržoazního iracionalismu, aby vysvětlil roli intelektuálů a světonázorů v třídním boji.

Autor by rád poděkoval soudruhům Tijaně Okičové a Harrisonu Flussovi za jejich velice cenné komentáře a připomínky k této eseji.

Dělník-intelektuál a otázka intelektuálů v dělnickém hnutí představuje velmi závažné téma pro jakoukoliv marxistickou praxi. Období od roku 1848 do první světové války bylo obdobím proniknutí filozofie do dělnického hnutí, a na tuto skutečnost výrazně poukázal Engels a jeho silné východisko, které vyjádřil v Ludwigu Feuerbachovi a vyústění klasické německé filozofie (1888). V této práci Engels dokazuje, že vývoj buržoazní hegeliánské filozofie skončil na buržoazních akademiích po roce 1848, ale následně pokračoval právě v dělnickém hnutí. Bylo to marxistické uchopení Hegela a „revoluční dialektika“, kterou rozvinuli Marx a Engels, kterou pokračovala Hegelova filozofie v praxi. Marxisté tak drželi jistou povinnost zapojit filozofii do samotného jádra své revoluční aktivity.

Pokud marxismus zůstává filozoficky orientovaným hnutím, co z toho vyplývá pro postavení filozofa nebo intelektuála v třídním boji? Podle názoru filozofa George Lukácse z jeho eseje ´Intelektuální dělník´ a problém intelektuálního vedení (1919) je přítomnost intelektuálů – filozof a intelektuál jsou zde chápáni jako synonyma – v dělnickém hnutí naprosto rozhodující. Lukács konkrétně tvrdí, že intelektuál hraje aktivní roli ve vedení intelektuálních bojů v rámci dělnické třídy; bojuje za rozvíjení naprosto nezávislého uvědomění proletariátu jako třídy pomocí zvláštní „slovem-revolucionizující síly.“

Intelektuál usiluje dále rozvíjet určitý specifický světonázor (weltanschauung) dělnické třídy tím, že vytváří proletářské uvědomění jako určitou revoluční agendu. Ve své nejznámější práci Historie a třídní uvědomění (1923) Lukács tento postoj dále rozšiřuje a tvrdí, že pouze z pozic dělnické třídy – a v širším smyslu pouze na základě dělnického světonázoru – je možné překonat podmínky odcizení a zvěcněnou sociální existenci kapitalismu. Tato pozice umožňuje dělnické třídě více pochopit svět a zajišťuje ji prostředky k jeho zrevolucionizování. Dojít k tomu ale může pouze rozvojem revolučního třídního uvědomění. Revoluční třídní uvědomění podle Lukácsova názoru rozvíjeném v Historii a třídním uvědomení „představuje zrušení izolovaného jednotlivce, znamená možnost, že si dělníci uvědomí společenský charakter své práce, znamená, že abstraktní univerzální forma fungování společnosti, tak jak se projevuje, může být stále více konkretizována a překonána.“ (1) Vidíme tu tedy dvě zásadní kategorie, na kterých stojí tato argumentace: uvědomění a světonázor.

Uvědoměním Lukács jednoduše odkazuje na určité stádium pochopení, kdy subjekt i předmět chápání spadají v jedno, tj. kdy pochopení [vlastní role] vychází z nás samých, a nikoliv odněkud zvenčí. Proto i uvědomění si revolučního dějinného poslaní dělnické třídy představuje okamžik, kdy se vytratí odlišnost subjektu a předmětu a v rámci toho také rozdíl mezi teorií a praxí.

Z toho, že proces revolučního uvědomění je rovněž provázán se světonázorem, vyplývá, že problém světonázoru není pro třídu něčím apriorně transcendentním. Otázka světonázoru je jinými slovy spojena s historickými eventualitami a skutečností, že buržoazní třída neustále mění svůj světonázor, aby ho přizpůsobila podmínkám udržení své moci. Buržoazní světonázor je tvárná hmota a poměrně pružně se mění; jeho udržitelnost spočívá na pozitivních vědách. Buržoazní světonázor obsahuje celé spektrum od progresivní společenské reformy až po rasové mýty zakořeněné v nacionalistickém šovinismu, a toto spektrum je nutné chápat jako udržované a prosazované prostřednictvím třídní moci. Pro Lukácse je na druhou stranu světonázor dělnické třídy neoddělitelně provázán s vědou Marxovy nauky rozvinuté v Kapitálu stejně jako je zásadně spojen s filozofickými náhledy Marxe a Engelse, kteří vnesli Hegelovu dialektiku na fundamentálně odlišný terén, než by mohli učinit filozofové buržoazie. Jak tvrdil Karl Korsch v Marxismu a filozofii, práci z počátku 20. let z podobné doby jako je Lukácsova Historie a třídní uvědomění, odmítání vědeckého socialismu buržoazními filozofy v polovině 19. století vedlo k zásadnímu obratu k iracionalismu v buržoazní filozofii. Světonázor, tak jak se jím budeme dále zabývat, je zásadně spojen s filozofickým snažením.

Zatímco Lukács a v posledku už i Engels jsou kritizováni mysliteli od Theodora Adorna po liberálního filozofa Leszka Kolakowského za názor, že buržoazní reakce vychází z odmítnutí marxismu, Lukácsovy názory na vzestup buržoazního iracionalismu jsou mnohem sofistikovanější, než jak je prezentují jeho kritici. Lukácsova mistrovská práce Zničení rozumu publikovaná německy v roce 1954 ukazuje, jak světonázor buržoazie využívá filozofii a nachází ve filozofech a intelektuálech přímé nebo nepřímé spolupachatele a apologety podporující legitimitu buržoazního liberální řádu, i to jakou výraznou roli sehráli filozofové v obhajobě imperialismu, v omezování sociálních a politických reforem a v šíření nacionalistických ideologií. Tato práce představuje s encyklopedickou důsledností a přesností přehledné dějiny vzestupu iracionalismu a reakčních ideologií od raného období německého idealismu v reakci na francouzskou revoluci až po vzestup Hitlera.

George Lukács je zakladatelem západního marxismu, který svoji dráhu začal jako liberální existencialista a novokantovec. Zajímal se o tragédii a literaturu a jeho rané práce krásně a pronikavě popisují rozpory buržoazní společnosti z pozice romantismu. Teprve po důkladném seznámení s Marxem prošel Lukács tím, co nazval dramatickou konverzí k marxismu. Tento přechod jej vedl k vybroušení teorie zvěcnění a revoluční praxe, která pak ovlivnila marxistické debaty v následujících bezmála sto letech. Jako filozof hluboce oddaný věci bolševiků napsal Lukács jedny z nejdůležitějších marxistických teoretických prací ve dvacátém století.

Lukácsova filozofie posloužila jako inspirace moderní kritické teorii, v prvé řadě Frankfurtské škole, ačkoliv Adorno se ve své práci od Lukácse odchýlil. Lukácsovo myšlení se dotýká všeho od teorie moderního románu, Hegelovy filozofie, umění a estetiky až po revoluční strategii, a sám Lukács se velmi často ocital v centru politických otřesů a revolucí. Zúčastnil se socialistické revoluce ve svém domovském Maďarsku a pracoval v porevoluční vládě. Po jistou dobu žil a pracoval ve Stalinově Sovětském svazu, ale jeho vztah je Stalinovi byl složitý a Lukács dokonce unikl čistkám a vyjádřil ostrou kritiku Stalina. V Lukácsovi je možné nalézt myslitele s integritou, myslitele, s jehož myšlenkami je třeba potýkat se i v dnešní době.

Intelektuál a moc

Vzhledem k důležité dějinné stopě intelektuálů, kteří sehráli formativní roli v dělnickém hnutí a v rámci marxistické myšlenkové tradice, není vůbec od věci pochopit obecně společenskou roli intelektuálů. Jaké problémy jsou spojeny s třídním charakterem intelektuálů? Ačkoliv je pravda, že od dob Kanta se z filozofů a intelektuálů stali v prvé řadě děvečky pro všechno v soukolí univerzitních systémů, mnoho nám dnes známých filozofů počínaje samotným Marxem přes Waltera Benjamina až po Alexandra Kojéveho pracovali převážně mimo univerzity. Prvním, bezprostředním problémem intelektuála je povaha jeho práce. Protože intelektuálovi je dopřán volný čas, který intelektuála vyjímá z degradace a povahy námezdní práce, může tato výjimka často narušit intelektuálovo pojímání společenských a politických antagonismů. Tato dynamika může vést k tomu, že intelektuálové disponují určitou paradoxní mocí v tom smyslu, že jejich revoluční nebo radikální myšlenky mohou v posledku sloužit politickým a sociálním zájmům buržoazního společenského řádu. Z tohoto důvodu se musí každý filozof a zejména každý dnes pracující filozof sám sebe ptát, zda jeho myšlenky slouží světonázoru buržoazní třídy, která spravuje jeho univerzitu, nebo zda zásadně mění status quo.

To nás opět vrací k otázce světonázoru, což není pouhou poznámkou tvrdící, že univerzita vyžaduje, aby intelektuál přijal určitý módní výstřelek nebo se řídil některými moderními vědeckými tématy, aby byl v kurzu i při přechodu od jednoho období k druhému. Vycházíme tu totiž z toho, že opravdu existuje buržoazní světonázor, který spočívá na intelektuální produkci myšlenek nutných k prosazení buržoazního programu a k zajištění legitimity buržoazní vlády. A vzhledem k této skutečnosti také existují systémové bariéry bránící skutečnému uchopení společenské a politické reality našeho světa, které jsou uvaleny na intelektuály v akademickém prostředí, neboť se zde pohybují v rámci intelektuálního klimatu nutícího je prosazovat světonázor vycházející z určitých třídních zájmů. Pokud Intelektuálové vytváří „ideologii“, pak vzhledem ke svému specifickému postavení v rámci dělby práce zaujímají střední pozici. Intelektuál se nachází mezi těmi, kteří jsou vykořisťováni mnohem přímočařeji [než ona/on] a mezi těmi, kteří na pracovištích využívají jiné. Pozice intelektuálů ve společenské dělbě práce ale není statická, a ne každý intelektuál tak představuje akademika s tímto středním postavením.

O akademických intelektuálech často koluje klišé, že poučují a píší v málokým sdíleném diskurzu konceptů a idejí. Stereotypně vnímaný akademik mluví v nepřístupném žargonu. Tento nepřístupný jazyk myšlenek je ale podle francouzského sociologa Pierra Bourdieu docela racionální. Bourdieu o tomto typu akademické znalosti hovoří jako o „schole“, čímž myslí, že akademičtí filozofové vyvíjí formu znalostí, která je konec konců zbytečná vzhledem k běžným starostem, které si sebou lidé nesou, neboť vychází z nadbytku volného času. Schole je chápána jako něco irelevantního masám, protože v její irelevanci si intelektuál vytváří prostředí sdílené s dalšími intelektuály, které je fakticky opevněné proti vnějšku jako uzavřená komunita hovořící nedostupným jazykem, pochopitelným pouze těm, kteří si projdou akademickým zasvěcením. (2)

Tento stereotyp akademické slonovinové věže odstřižené od denního shonu a obývané intelektuály s nadbytkem volného času už příliš neodpovídá situaci po krizi v roce 2008, která vedla k restrukturalizaci akademických humanitních fakult a „přizpůsobení“ vyššího vzdělávání. Skutečností je, že většina filozofů ve Spojených státech jsou dnes spíše proletarizována kvůli tomu, že pracuje na základě zkrácených úvazků. Krize vyššího vzdělávání a politika škrtů, které se od roku 2008 staly normou, vedly k naprosto novému uspořádání intelektuální veřejné sféry. Vzhledem k výrazným rozporům, se kterými se univerzity potýkají ve vztahu k této dynamice úspor a rozpočtových škrtů humanitních fakult, by nás nemělo překvapovat, že se některé z nejdynamičtějších intelektuálních aktivit dnešní levice odehrávají na okraji akademické kultury na podcastech a YouTube. Nicméně je důležité zdůraznit, že ačkoliv se tato aktivita nemusí nutně odehrávat v budovách univerzitního systému, stále je v ekosystému současné levicové intelektuální scény přítomen důležitý třídní prvek. Třebaže se levicová intelektuální scéna často staví podnikatelsky a je zdánlivě nespojená se světem univerzit a často skutečně nespojená s dělnickým hnutím, je stále místem soupeřících světonázorů a třídní dynamiky, která by měla být studována a blíže zkoumána. 

Zatímco se Lukácsovo Zničení rozumu točí kolem intelektuálů a jejich role v třídním boji, jde zároveň i o asi nejvíce nadčasové a vážně míněné intelektuální dějiny role filozofů a intelektuálů ve vzestupu fašismu. Filozofie je konec konců mimořádně interdisciplinární práce, vzhledem k tomu, že filozofové se zabývají etikou, estetikou, politikou i vědou. Ačkoliv „systém podpírající“ filozofové jsou dnes řídkým jevem a většina filozofů je vysoce specializovanými „experty“ v malých výsečích filozofie, je důležité pochopit, jak zásadní roli sehráli v ospravedlňování společenského řádu a že je jim zajištěna společenská moc, od které se přitom často distancují nebo se ji nezabývají. Lukács šel až tak daleko, že se domníval, že každý filozof musí čelit faktu, že filozofováním podporuje třídní světonázor, ať už si toho je či není vědom.

(Konec 1. části)