Již týden zmítají Íránem mohutné protesty tisíců rozhořčených obyvatel v ulicích namířené proti uplatňování diskriminačních opatření proti ženám, ale i celkové nesvobodě a teokratickému režimu v zemi. Jde o největší vlnu protestů od sociálně motivovaných nepokojů za tzv. benzínové krize před třemi lety. Spouštěčem byla smrt mladé kurdsko-íránské dívky zadržené policií v Teheránu.

Dvaadvacetiletá Mahsa (Zhina) Aminiová z íránského Kurdistánu byla navštívit své příbuzné v Teheránu, když byla zatčena tzv. morální policií za údajně příliš volné nošení pokrývky hlavy, hidžábu. Následně v policejní detenci ztratila za nejasných okolností vědomí a po převozu do nemocnice zemřela. Zatímco policie uvedla jako příčinu smrti náhlou srdeční příhodu, svědci a bratr Mahsy tvrdí, že byla bita obuškem do hlavy a že na její hlavě i rukou viděli podlitiny. Státní úřady odmítly výzvu otce mrtvé dívky po provedení odborné pitvy. V íránské televizi byly pouze ukázány sestříhané záběry z policejních kamer.

Smrt mladé ženy roznítila v Íránu vlnu pouličních protestů, veřejného pálení hidžábů, stávek ale i hackerských útoků na stránky vládních úřadů. Protesty se rozhořely krátce po smrti Aminiové v jejím rodném městě Saqquez, v Divandarrehu, Dehgolanu a ostatních, převážně kurdských městech na západě Íránu. Do ulic vyšly tisíce rozhořčených lidí, mnoho žen veřejně pálilo nucené pokrývky hlavy nebo si jako solidární vyjádření ostřihalo své vlasy. V některých případech na protestující zaútočila policie, a to i ostrou střelbou. Navzdory tomu se protesty postupně rozšířily do dalších měst včetně převážně Azery obývané Urmie, ale také do Teheránu, a dokonce i konzervativních bašt v centrální části země. K rozsáhlým protestům došlo také na íránských univerzitách.

K 22. září je hlášeno nejméně 16 mrtvých z řad demonstrantů a také smrt jednoho policisty. Od středy je v Íránu silně omezen přístup uživatelů na Telegram a WhatsUp (Twitter nebo YouTube jsou v Íránu blokovány dlouhodobě). Zadrženo bylo přes 450 protestujících. Vedle protestů v ulicích byly počítačovými hackery, z nichž část se hlásí k hnutí Anonymous, vyřazeny z činnosti webové stránky Centrální banky, íránské televize nebo osobní stránky nejvyššího „duchovního vůdce“ země, ajatolláha Chameneího. Chamenei v roce 2020 přímo ve svém projevu uvedl, že by se ženy nosící hidžáb příliš benevolentně neměly v Íránu cítit v pohodě. Nyní je terčem protestů otevřeně i jeho osoba.

Protesty nicméně směřují v prvé řadě vůči diskriminačním opatřením proti ženám a pokračující existenci zmíněné morální policie, která se přitom netěší zvláštní důvěře ani mnoha stoupenců režimu.

Ženy v Íránu jsou v mnoha oblastech života systematicky znevýhodňovány: nemají přístup k řadě pracovních pozic, zatímco pro získání jiných potřebují souhlas manžela či otce, nemohou provozovat některé sporty nebo zpívat, donedávna měly úplný zákaz návštěv sportovních stadionů, mnohé veřejné prostory nebo hromadná doprava jdou segregovány podle pohlaví. Ženy jsou rovněž diskriminovány při dědictvích, soudních svědectvích, svatbách a rozvodech, v případech domácího násilí nemají prakticky žádné zastání, desítky žen jsou každoročně oběťmi tzv. vražd ze cti spáchanými rodinnými příslušníky, kterým hrozí jen nízké tresty či pokuty, ale často vyváznou úplně bez trestu. Obrovským problémem jsou také zákonem legalizované dětské sňatky, které se při souhlasu rodičů mohou týkat i dívek starých jen deset let. Ženy rovněž čelí vynucovanému zakrývání těla včetně nošení hidžábu se sankcemi uplatňovanými dosti nepředvídatelně v širokém rozsahu od domluvy nebo absolvování „výchovné přednášky“ přes peněžní pokuty a vyhození z práce až po uvěznění.

Navzdory tomu bylo úsilím stále rostoucího íránského ženského hnutí, tvořeného muslimskými i sekulárními silami, dosaženo v posledních letech řady úspěchů a dílčích vítězství. Povzbuzující je zejména velké zastoupení žen na univerzitách, ve vědeckých, pedagogických a inženýrských profesích. Současné protesty vzbudily solidární reakce v řadě dalších zemí Středního a Blízkého východu a Írán se dostal pod tlak OSN a mezinárodních organizací (je jednou z pouhých čtyř zemí světa, která nepodepsala Konvenci OSN o odstranění všech forem diskriminace žen).

Mezinárodní radikální levice by měla plně podpořit současné íránské protesty vedené z pokrokových pozic a vyjádřit jim solidaritu a zároveň se vymezit k jejich zneužití jako záminky pro vměšování západních imperialistických režimů. Íránské ženy společně s utlačovanými národnostními menšinami a širokým hnutím pracujících mají jako jediní plné právo a moc zúčtovat s diskriminací, nesvobodou a diktaturou teokratických parazitů a vzít si osud své země zpět do svých rukou.