Asi bylo nevyhnutelné, že se pozornost soustředila na porážku Nicolase Sarkozyho z rukou Françoise Hollanda při nepochybně největší ráně evropské pravici. Koneckonců pád Sarkozyho má potenciál podkopat francouzsko-německý konsenzus v jádru projektu EU a nechává německou kancléřku Angelu Merkelovou izolovanější, než kdy dřív. Ale je to Řecko, země, která je nyní v recesi po skoro pět let a jejíž lid trpí úspornými opatřeními na úrovni v ostatních Západních zemích nepředstavitelné, které se může stát předělovým okamžikem pro „Evropu“.

Tedy nikoli pro Evropu jako geografické území, ale pro „evropský projekt“, jak je chápán podle Římských smluv: směřující ke „stále většímu sjednocení“ až po „odstranění bariér rozdělujících Evropu“. V Řecku se nyní odhalil ústřední rozpor tohoto historického projektu. Ten se dá zkrátit na dvě otázky: co když jednou z „bariér rozdělujících Evropu“ je tržní logika „vítězů a poražených“ a co když bída některých států spočívá právě ve skutečnosti, že z této logiky jiní profitují?

Nový úsvit řecké politiky

Výsledky řeckých parlamentních voleb mluví samy za sebe: dramaticky se propadla podpora tradiční vládnoucí politické elity. Konzervativní Nová demokracie získala 18,9 % (v posledních volbách měla 33,5 %); PASOK, což je to nejbližší sociální demokracii, co v Řecku existuje, získal pouze 13,2 % (propad z 43,9 %).

Od svržení vojenské junty v letech 1973-74 ovládaly tyto dvě strany řeckou politiku. Ať se v nadcházejících měsících a letech stane cokoli, jejich nesporná dominance byla zlomena a rozevřela se možnost radikálního přeskupení politiky. Převládla klasická polarizace na pravici a levici, v kotli nespokojenosti se objevily nové strany, případně nacházejí slyšení pro své myšlenky mezi miliony lidí ty strany, které stály po celé roky na okraji politiky.

Velkými vítězi jsou levicové strany stavějící se proti úsporným opatřením. Syriza, Koalice radikální levice, která sjednocuje relativně umírněné eurokomunisty s vyhraněnějšími levicovými silami, učinila zásadní průlom, když odsunula s 16,4 % na třetí místo PASOK (v porovnání s 5 % v roce 2009). KKE, Komunistická strana Řecka, jejíž příznačná verze stalinismu tradičně spojuje poměrně úzkou řadu požadavků na řecké vládce se stylem a rétorikou ultralevých ultimát, získala 8,5 % (méně než 1% nárůst oproti 2009). Demokratická levice, nový odštěpek od PASOKu, získala 6,1 %.

Na krajní pravici získala protievropská konzervativní strana Nezávislé Řecko 10,6 %. Tvrdě neonacistický Zlatý úsvit obdržel 7 % hlasů, což je oproti 0,3 % v předchozích volbách šokující růst.

Otázka odchodu z eurozóny na stole

Existuje mnoho historických paralel, kdy ekonomická logika dluhového zotročení uprostřed globálního propadu výroby vyústila v sociální krizi a následující politickou polarizaci. Že Německo a rok 1933 vrhne temný stín na řecké události, se dalo předvídat, především vzhledem k množství ideologických ospravedlnění Evropské unie zakládajících se na meziválečné krizi minulého století. Tehdy, stejně jako dnes, vnější finanční závazky (válečné reparace) na celý národ uvalily neudržitelné požadavky. Ušlechtilé ideály liberálního internacionalismu, v té době prosazované Společností národů, narazily na tvrdší realitu toho, jak kapitál nerovnoměrně distribuuje bohatství napříč mezinárodním systémem. O něčem vypovídá, že největší trauma z této historické paralely mají pisatelé z finančních trhů.

V reakci na výsledky voleb poklesla řecká burza o 6,5 %, což byl největší denní pokles za pět let, v obavách, že zvítězí politická paralýza či strany bojující proti úsporným opatřením. A úvěrové trhy vsadily na vystoupení Řecka, takže si země nyní nemůže půjčovat od soukromých zdrojů a je zcela závislá na fondech EU.
Podle řecké ústavy strana, která získá největší podíl hlasů, automaticky obdrží dalších 50 křesel v parlamentu – to je naprosto dech beroucí nedemokratické opatření, které má zabránit politické nestabilitě koaličního vládnutí. Ale dokonce ani s touto podporou Nové demokracii chybí společně s PASOKem 2 křesla na celkovou většinu. Syriza vylučuje účast na vládě „národní spásy“ a tak se pozornost obrátila na Demokratickou levici. Ale její předseda vyzval k široké koalici středolevých stran, tj. koalici vylučující Novou demokracii. Ale dokonce i pokud by Syriza s účastí souhlasila, neměla by takováto koalice funkční parlamentní většinu právě kvůli volební pravidlu o 50 křeslech navíc. Protože není pravděpodobné, že by jakákoli kombinace stran byla schopná získat 151 potřebných křesel, mohou být za měsíc svolány nové volby.

Řecká politická elita položí stejnou otázku, v naději, že možnost odchodu z Evropské unie bude dostatečným strašákem, aby elektorát tentokrát dodal „správnou odpověď“ a poskytl proúsporným stranám funkční parlamentní většinu.

Run na athénskou burzu naznačuje, že většina globálních investorů nyní pracuje s předpokladem, že Řecko bude donuceno Evropskou unii opustit.

Dějinné ironie

Míra, do jaké finanční krize z roku 2008 destabilizovala staré předpoklady kapitalistické politiky, je taková, že kdysi nemožné se náhle jeví vysoce pravděpodobné. Maastrichtská smlouva ve skutečnosti neobsahuje žádné mechanismy, jak opustit eurozónu a přitom zůstat v EU. Jednoduchým důvodem je to, že její architekti věřili ideologickým domněnkám podpírajícím roky „globalizace“: že stále rostoucí jednota liberálních států přinese Evropě a světu mír a prosperitu. Dokonce i když někteří tyto „nové reality“ zpochybňovali, nijak moc to nevadilo, protože historie byla na straně „Evropy“.

Řecký lid se pohybuje mezi odporem a tragédií – a tragédií historického rozměru. Nicméně jako každé tragédii, ani průběhu krize eurozóny nechybí ironie. Koneckonců bylo to Německo, kdo vnutil řeckému lidu šokující úroveň úsporných opatření: 22% pokles minimální mzdy, cíl propuštění 150 tisíc lidí ve veřejném sektoru, 15 tisíc zaměstnanců veřejného sektoru bylo okamžitě přemístěno do „pracovních rezerv“ se 40% poklesem mzdy a upozorněním, že budou propuštěni během jednoho roku, privatizace v hodnotě 50 miliard euro, škrty ve zdravotnictví ve výši přesahující miliardu eur, 300 milionů škrtů na důchodech. Tento seznam by mohl ještě dlouho pokračovat.

Čtyři roky úsporných opatření vedly k po sobě jdoucím poklesům HDP, tedy dlouhodobé a hluboké recesi, která podkopala schopnost Řecka splácet dluhy. V roce 2011 nezaměstnanost vzrostla na 15 %, nicméně mezi mladými lidmi je 50%. Řecko má obrovský deficit zahraničního obchodu a další vlna škrtů dále ochromí domácí ekonomiku.

Proto musí napadnout každého, kdo čte o řeckých událostech, staré přísloví, že „kdo se nepoučí z historie, je odsouzen ji opakovat“. Německo, více než jakýkoli jiný stát, by mělo chápat důsledky úsporných opatření takovýchto rozměrů. Ale Merkelová je neoblomná, po volbách jasně prohlásila, že podle jejího názoru „nejdůležitější je, aby programy, které jsme s Řeckem odsouhlasili, pokračovaly“. Co se týče vůdců EU, nezajímá je, že voliči úsporná opatření odmítli, jsou odhodláni je prosadit.

Neoliberalismus má stále převahu

Porovnejme tato úsporná opatření s akcemi jiného hegemona, Spojených států, který v roce 1948 přijal na podporu válkou zpustošené Evropy Marshallův plán. Tato paralela je poučná, protože vyplynula přímo ze snahy zastavit pochod komunismu vytvořením hospodářského štítu kolem kapitalistických států západní Evropy. Pro nás to pokládá na stůl otázku, zda kapitalismus ztratil svou schopnost se reformovat vzhledem k tomu, že se nyní zdá, že neexistuje důvěryhodná hrozba tržnímu systému. Pokud je naše doba charakterizována tím, co Mark Fisher nazývá „kapitalistickým realismem“, „rozšířenou domněnkou, že ke kapitalismu neexistuje alternativa“, pak se již elity „neobávají socialismu“ a tudíž neexistuje tlak na zavedení reforem, které by se tržní systém pokusily zlidštit.

Jedna z věcí na Řecku vskutku pozoruhodných je připravenost jeho politických elit provádět úsporné programy, aby zůstalo součástí „evropského projektu“. To je zčásti vyjádřením politického a ideologického principu. Vstup do „Evropy“ byl v Řecku po roce 1974 zásadní věcí. Konstantinos Karamanlis, zakladatel moderního Řecka, viděl vstup na společný trh jako zásadní součást přechodu země k modernímu a „civilizovanému“ liberálnímu národu a úspěšně dohlížel na jeho vstup v roce 1981.

Ale v Řecku také, stejně jako v mnoha státech na periferii eurozóny, zbohatla z evropského projektu majetná a technokratická elita. A ta, stejně jako velcí mezinárodní investoři, profituje z ochrany řeckého finančního sektoru a dramatické „restrukturalizace“ domácího hospodářství, která přenáší náklady za krizi na jeho pracující většinu. Avšak zatímco toto spojení hospodářských zájmových skupin je nepochybně mocné, budou to politická rozhodnutí malé vrstvy jednotlivců, která se mohou ukázat rozhodující v otázce, zda bude Řecko schopno zůstat v EU.

Nepolapitelná alternativa?

Jednou z výzev pro ty z nás, kdo chceme překonat kapitalismus a využít sociální krize k znovuvybudování důvěry v socialistickou alternativu, je, jak se postavíme k situacím, jako je ta řecká. Zde stojí vedle sebe jednak širokými masami odmítnutý logický výsledek projektu kapitalistické Evropy, jednak chybějící přesvědčení o důvěryhodné alternativě. Mnoho průzkumů veřejného mínění v Řecku například stále ukazuje, že si většina přeje zůstat v Evropské unii, ale nechce přijmout náklady, které jsou s tím spojeny. Přestože Řecko nebylo zahrnuto do nedávné globální ankety o postojích ke kapitalismu, tak ve Španělsku, které zažívá podobný ekonomický pokles, se zhruba 42% lidí domnívá, že „je zapotřebí fundamentální alternativy ke kapitalismu volného trhu“. V Řecku na současné krizi ve volbách nejvíce vydělala Syriza, jejíž alternativní strategie zásadně neodmítá „kapitalistickou odpověď“ na krizi a má dvojznačnou pozici ke členství v EU. Daleko radikálnější levicové spojenectví Antarsya získalo 1,4 % hlasů, což je sice obrovský nárůst oproti předchozím volbám, nicméně zdaleka ne přesvědčivý podíl.

Současná krize může sice destabilizovat mnohé ze starých předpokladů, ale přesvědčit o alternativě radikální levice stále ještě nedokázala. V Řecku ještě existuje prostor pro kompromis s Evropskou unií, který by byl pro Syrizu akceptovatelný. Ale jeho dosažení by vyžadovalo zásadně vyvrátit neoliberální předpoklady, které v „evropském projektu“ stále převládají. Pro začátek by to vyžadovalo naprostou transformaci finančního a bankovního systému na veřejné podniky, umožnit státu zaujmout daleko větší přítomnost v ekonomice jako takové. To by na oplátku vytvořilo chaos na globálních burzách, neboť přítomnost státu by zmenšila příležitosti pro kapitál. Srovnání podmínek, které byly za Marshallova plánu v roce 1948, je vskutku poučné, protože prostor pro společenský kompromis mezi prací a kapitálem tenkrát existoval kvůli příležitostem růstu pro kapitál v rámci válkou zpustošených ekonomik Západu. Ale jak David Harvey argumentuje ve Stručných dějinách neoliberalismu, jednou věcí je dát pracujícím podíl na bohatství, když hospodářství prochází celkovou expanzí, ale udělat to za podmínek stagnace či poklesu je věcí celkem jinou. A zatímco politika nepochybně hraje svou roli v rozvoji událostí, které nemohou být redukovány na ekonomiku, přesto existují v současném kapitalismu strukturálně dané věci, které činí z úsporných opatření „racionální“ volbu.

Překonávání kapitalistického realismu

Řecko zůstává v Evropě zvláštním případem, protože pocítilo úsporná opatření v míře, kterou žádný další evropský stát ještě nezakusil. Velkou obavou však je, zda je pouze otázkou času, kdy pod bičem úspor zažijí podobné křeče další země. Svým způsobem to dodává zvláštní obrat slavné větě z Komunistického manifestu, že si kapitalismus „tvoří svět podle svého obrazu“. Otázkou je, zda se obraz Řecka nevyhnutelně rozšíří napříč Evropou, buď v podobě pologlobalizace úsporných hospodářství ve Španělsku, Itálii a dalších zemích, nebo jeho odchod z eurozóny povzbudí další země k témuž. Právě proto by hospodářsky Evropská unie mohla řecký bankrot a odchod klidně ustát, ale politická cena za to by byla nesmírná. Dokonce i kdyby unie pokračovala s členy připravenými přijmout úsporné ekonomiky, nebude již představovat otevřený, globalizovaný projekt liberální internacionalizace, ale bude spíše viděna jako elitářský a hluboce nespravedlivý neoliberální projekt.

Situace v Řecku je nejspíše nejlépe popsána slovy z díla Sebevražda francouzského sociologa Émile Durkheima jako „stav anomie“ – kde se vazby uvnitř komunity rozkládají, jak se pohybuje po cestě úpadku, konfliktu a nestability, kterým nemůže uniknout. Podle Durkheima toto vyplývalo z nedostatečné institucionalizace společné morálky. Avšak v konkrétních historických etapách, zejména v meziválečném Německu, tomu tak bylo nikoli z nedostatku etiky včleněné do liberálního právního systému, ale z rozkladu morálního základu za současného selhání kapitalismu zařídit všeobecnou prosperitu, kterou pojal za smysl svého bytí.

Situace rozkladu sebou nepochybně přinášejí příležitost pro antikapitalistickou transformaci, ale také existuje mnoho příkladů, kdy se dařilo i krajní pravici. Pokud nám ovšem 20. století zanechalo svým odkazem nějakou světlou stránku, pak je to lidová averze k totalitářství, které zmařilo pokusy o radikální společenskou proměnu. A přestože bychom neměli být uspokojení, můžeme věřit tomu, že v těchto podmínkách nebude pro fašistické síly jednoduché prosperovat. Stejně tak si ale musíme být vědomi toho, že veřejností chápané „selhání socialismu“ představuje trvalou výzvu pro socialistický projekt. Pro náš úspěch je životně důležité, a stejně tak i pro získání masového, lidového slyšení, abychom zdůrazňovali jeho demokratický a antiautoritářský charakter – že chceme, aby se pracující „chopili svých vlastních životů“. V tomto ohledu poskytla řecká krize mocný příklad podvodného charakteru liberální kapitalistické demokracie. Voliči odmítli úsporná opatření v roce 2009 a dostalo se jim jich ještě více. Nyní, v roce 2012, odmítli úspory znovu, ale stále mají politický systém, který vládne nad lidmi a řídí se požadavky globálního kapitálu.

Proto musí být klíčovým úkolem radikální levice populární agitace za zásadní antikapitalistickou přeměnu, která rozšíří demokracii přímo do ekonomických struktur naší společnosti. Stejně tak musí být zpopularizována řada okamžitých opatření, které tlačí směrem k rozbití logiky kapitalistických trhů. Dobrým začátkem je vybudování masových hnutí aktivně požadujících, aby mezinárodní trhy, které půjčily Řecku na své vlastní riziko, nedostaly zpět ani euro. Aby byla vytvořena pracovní místa ve veřejném sektoru za peníze získané zdaněním bohatých a pod kontrolu veřejnosti se dostalo ohromné bohatství, které je stále soustředěno v rukou nepatrné menšiny. Ale současně potřebujeme vybudovat formy organizace, v kontextu s těmito masovými hnutími, které ukáží v zárodečné podobě, že nový druh společnosti je možný, zdemokratizováním pracovišť a založením forem politické organizace, která začne zplnomocňovat pracující zdola.

Jediným příkladem, který máme k dispozici, kdy se tímto způsobem pracující úspěšně chopili moci, zůstává sovětské Rusko v roce 1917, kde to byly sověty, demokratické orgány na pracovištích, které byly klíčové pro přenesení moci na pracující. A byl to jejich úpadek a byrokratizace, co vedlo k porážce revoluce.

Klíčovou otázku v Řecku je, jak vytvořit podobné orgány – které si vezmou to nejlepší z nedávných lidových hnutí, jako byla společná shromáždění Indignados, ale rozšíří tento druh sebeorganizace na pracoviště. To je důležité tím spíš, že prohlubující se úsporná opatření učinila z rozvoje lidové kontroly veřejného sektoru životní nezbytnost jednoduše proto, aby byly zachovány základní sociální služby, na kterých jsou pracující závislí. Současně však v popředí i v jádru obnovy lidového antikapitalismu musí být „politická otázka“ – kde spočívá státní moc a koho brání. V těchto celosvětově bouřlivých časech, ve stavu hlubokého řeckého rozkladu a relativně nedávné zkušenosti s vojenskou vládou, musí zůstat levice ostražitá vůči nebezpečí zrušení celé demokracie. To bude ještě pravděpodobnější, pokud radikálně antikapitalistické síly budou získávat širšího sluchu.

Všechny tyto otázky musí být podrobeny širší debatě v rámci globální levice. Návrat strategického levicového myšlení se musí stát skutečností. Řecká krize změní Evropskou unii navždy, ale také představuje vážné cvičiště pro všechny radikálně levicové myšlenky, které tvrdí, že nabízejí cestu z „anomie“.

Je důležité, abychom neviděli řeckou krizi jako „řeckou záležitost“, ale jako něco, co ovlivní nás všechny. Koneckonců, pokud má lid Evropy uniknout barbarství, které mu nyní „evropský projekt“ vnucuje, a zabránit opakování hrůz minulého století, pak potřebujeme jiný druh „evropského projektu“. Projektu, který nebude založen na kapitalismu, ale na zásadách demokratického, dělnického internacionalismu, šířícímu se přes všechny hranice.

překlad článku Lukea Coopera z http://anticapitalists.org