Když byla začátkem tohoto týdne Bohuslavem Sobotkou jmenovitě představena navrhovaná sestava trojkoaliční vlády, potvrdily se obavy mnohých skeptiků ohledně jednoho, v české politice přetrvávajícího rysu – opět jde o vládu s minimálním zastoupením žen. Ze 17 ministerských a vicepremiérských pozic byly pouze na dvě nominovány ženy, konkrétně na Ministerstvo místního rozvoje Věra Jourová a na Ministerstvo spravedlnosti Helena Válková. Obě navrhlo politické hnutí ANO.

Pokud jde o zastoupení žen, představuje Sobotkou navržená vládní sestava sice mírný pokrok proti předchozím dvěma vládám (v původním patnáctičlenném složení Nečasovy vlády nebyla žena žádná, v Rusnokově vládě o stejném počtu členů pak jedna), nicméně o žádný průlom směrem k dobré praxi se v žádném případě nejedná. Přes mnohaleté šamanské zaklínání a množství verbálních slibů o potřebě otevřít vysokou politiku ženám se ledy nehnuly a časy se bohužel nemění. Je to konstatování o to smutnější, že jádro budoucí koalice představuje sociální demokracie, která má rovné příležitosti mužů a žen ve svém volebním i dlouhodobém programu a která formálně podporuje větší zastoupení žen v politickém dění také prostřednictvím svých stanov. Nicméně předseda ČSSD do vlády nenominoval ženu jedinou.

V čem je problém? Podle předsedy ČSSD Sobotky v tom, že pro žádný post z osmičlenného portfolia ministerských postů připadajících sociální demokracii se ve straně nenašly vhodné kandidátky. Dostat jiné resorty, ženy by prý ve vládě zasedly. Jde o vysvětlení v řadě směrů podivné, pochybné a nedostačující. V prvé řadě, pokud bychom přistoupili na argument Bohuslava Sobotky, co bránilo tomu, aby on sám spolu s vyjednávajícím týmem o podobě nové vlády (kde byla zastoupena žena) získal pro ČSSD jiné rezorty, kde by se ženy mohly uplatnit? Pokud má vedení strany prosazování žen v politice za seriozní agendu a ne pouhé slovní plácání, mělo se o ně prakticky přičinit ve chvíli, kdy k tomu díky volebnímu výsledku získalo více než dobré podmínky.

Zadruhé, otázkou je, jaké rezorty měl vlastně Sobotka na mysli jako příležitosti pro uplatnění žen? V jeho aktualizované stínové vládě z dubna 2013 totiž na ministerské pozici nefigurovala ani jediná žena! Alena Gajdůšková a Michaela Marxová-Tominová zde zastávaly pouze pozice odborných mluvčích bez portfeje. V předchozích Sobotkových stínových vládách a také v předchozí stínové vládě Jiřího Paroubka zastávalo pozice ministryň pouze několik málo žen (Michaela Marxová-Tominová v pozici ministryně pro lidská práva, Vlasta Bohdalová jako ministryně školství a Marie Benešová jako ministryně spravedlnosti), ale trend jde i tak od deseti k pěti (přesněji od pěti k nule). Navíc i tam, kde žena na odborné pozici ve stínové vládě figurovala (Marxová-Tominová) ji v konečné pozici nahradil muž (Jiří Dienstbier). Z opačného konce se pak lze ptát, jakou kvalifikaci pro svůj rezort mají někteří ministři-muži, například Milan Chovanec na Ministerstvu vnitra?

Politolog Lukáš Jelínek přisuzuje nedostatečné zastoupení žen ve vrcholových orgánech skutečnosti, že postrádají lobby, která je pro vzestup ve stranických a veřejných politických strukturách zásadně důležitá. Toto vysvětlení je pravdivé, ale dostává nás do bludného kruhu: pokud sociálně demokratické ženy nemají zastoupení ve vysokých stranických a státních funkcích, těžko si mohou vytvořit svoji lobby za předpokladu, že větší zastoupení výrazných žen není skutečně vnitřním zájmem celé strany jak s ohledem na prosazované ideály rovných příležitostí, tak z hlediska využití schopných žen pro oslovení voličů a realizaci volebního programu. A to bohužel není případ ČSSD.

ČSSD o výrazné ženy nestojí, jak se mimo jiné ukázalo i na skutečnosti, že strana nebyla schopná využít žádné z žen, které se v minulých letech výrazně profilovaly v protivládním hnutí (Ilona Švihlíková, Dagmar Žitníková, Lenka Procházková). Ba naopak, ČSSD v minulosti své výrazné ženy politicky upozadila (Milada Emmerová, Petra Buzková, Vlasta Bohdalová), nebo o ně úplně přišla (Anna Čurdová, Jana Wolfová). Vrcholné ponížení pro sociální demokratky musela představovat neschopnost zvolit do vedení jedinou, z hlediska stanov „povinnou“ místopředsedkyni-ženu, takže vedení strany v letech 2009-11 bylo čistě mužské. Z 50 poslanců ČSSD zvolených v říjnu minulého roku je pouze šest žen, ze 44 současných senátorů ČSSD tvoří osm žen 18% menšinu, mezi 11 sociálně demokratickými hejtmany bychom ženu hledali marně.

Z výše uvedeného vyplývá, že ženy v ČSSD opravdu nemají eufemisticky řečeno na růžích ustláno, což představuje pro levicovou stranu 21. století tristní vizitku. A přitom praxe od její levicové „konkurence“ ukazuje, že když se chce, tak to jde. Ani KSČM sice není, pokud jde o zapojení žen do stranické politiky, vzorová a lze ji řadu věcí vyčíst, například neschopnost podržet a výrazněji se postavit za svoji ženu-odbornici Vítězslavu Baborovou pronásledovanou jihočeskou Haveljugend. Přesto však představuje její přístup výrazný protipól způsobům ČSSD. KSČM měla po volbách 2010 i 2013 s velkým náskokem nejvyšší podíl žen mezi poslanci v Poslanecké sněmovně a ženy se velmi výrazně podílejí na odborném zázemí strany, výkonu stranických funkcí i prezentaci strany na venek (Miloslava Vostrá, Kateřina Konečná, Marta Semelová, Soňa Marková ad.) Z mimoparlamentních stran měly výrazné zastoupení žen na kandidátkách v posledních parlamentních volbách liberálně levicové subjekty Strana zelených a Změna.

Takže pane předsedo Sobotko, řekněte nám, kde ty ženy jsou?! Kdopak Vás pochopí, kdopak Vás pochopí…?