Ve čtvrtek 6. února 2014 zemřel v Bratislavě v úctyhodném věku 96 let dlouholetý vedoucí představitel Komunistické strany Československa Vasil Biľak a v úterý 11. února 2014 se tamtéž konal jeho pohřeb. Ač to snad bude znít sarkasticky, Biľakovo úmrtí bylo zároveň jeho zřejmě posledním mediálním skandálem. Skandalizován byl opakovaně a dlouhodobě, nejprve v období tzv. Pražského jara v l. 1968 – 69 a posléze po listopadu 1989 až do své smrti.

Nechci hledět na Vasila Biľaka nekriticky ve smyslu hloupého hesla „o mrtvých jen dobře“ ani se připojit k těm, kteří po něm i po smrti plivou, nicméně rád bych připojil několik poznámek o jeho životě a politické činnosti, které byly nerozlučně spjaty s dějinami Československa, především dnes krajně neobjektivně hodnoceného období 50. – 80. let.

Především považuji za nutné konstatovat, že Biľak nebyl žádným kariéristou a politickým oportunistou prahnoucím po osobním materiálním prospěchu. Pokud by tomu tak bylo, stěží by od r. 1936 pracoval v Rudých odborech (což s sebou v té době neslo značné riziko ztráty zaměstnání nebo nemožnosti jeho sehnání), stěží by se účastnil protifašistického odboje a Slovenského národního povstání (tedy na straně povstalců). Že tím riskoval i samu svou fyzickou existenci, je nasnadě.

Kolik jen Biľakových odpůrců zesměšňovalo skutečnost, že Biľak byl vyučeným krejčím. Nebylo to však naopak úžasným příkladem lidové demokracie, že po únoru 1948 dostali možnost řídit společenské dění právě řadoví dělníci, rolníci, drobní řemeslníci, na rozdíl od tradičního pojetí kapitalistické politiky, vedené (pseudo)intelektuály, kteří poctivou práci v životě nepoznali? Druhou, odvrácenou stránkou věci pak je, že mnozí z těch bývalých pracujících lidí zůstávali v placených stranických a státních funkcích až po několik desítek let (a Vasil Biľak k nim patřil), takže pak už jejich spojení s denními starostmi prostých lidí bylo velmi omezené.

Na dalším osudu Vasila Biľaka se tak názorně odráží úpadek a degenerace socialistické společnosti v ČS(S)R. V letech 1955 – 1968 a 1969 – 1971 byl členem Ústředního výboru (ÚV) Komunistické strany Slovenska (KSS), 1962 – 1968 tajemníkem ÚV KSS; 1954 – 1989 členem ÚV KSČ (35 let!) a 1968 – 1988 členem předsednictva a sekretariátu ÚV KSČ, tajemníkem ÚV KSČ, od 1970 předsedou ideologické komise ÚV KSČ; 1959 – 1962 pověřencem školství a kultury; 1960 – 1962 ministrem československé vlády; 1960 – 1969 poslancem Národního shromáždění, 1954 – 1964 poslancem Slovenské národní rady, 1963 – 1968 členem předsednictva a 1968 předsedou Slovenského ústředního výboru Národní fronty; 1969 – 1989 poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění, 1969 – 1971 a od 1975 členem předsednictva Federálního shromáždění. Za svou činnost byl Vasil Biľak oceněn Řádem práce (1967), Řádem republiky (1972), Řádem Vítězného února (1973), Řádem Klementa Gottwalda (1977), Leninovým řádem (1977), stal se hrdinou socialistické práce (1977).

Stěží můžeme zamlčet nebo přehlédnout společenský pokrok a zlepšení životní úrovně Čechů a Slováků v období, kdy V. Biľak patřil k předním politickým představitelům našeho společného státu. Jen namátkou: na počátku 70. let byl uskutečněn komplex opatření na zvýšení porodnosti a materiálního zabezpečení rodin s větším počtem dětí a byly zvýšeny přídavky na děti, byla prodloužena mateřská dovolená a matka během ní dostávala 90% čisté mzdy, byl zvýšen jednorázový příspěvek při narození dítěte. Důchodový věk u mužů činil 60 let a u žen 53 – 57 (podle počtu vychovaných dětí). Dnešní (a)sociální politika kapitalistického státu je naprosto protikladná a vede ke skryté genocidě. Zatímco občan ČSSR Biľakovy éry běžně vlastnil dům nebo byt, auto a chatu se zahradou, občana dnešní České nebo Slovenské republiky charakterizují spíše dluhy a exekuce.

Přes všechny potíže a nedostatky stěží můžeme měřit tehdejší plnou zaměstnanost a neustálý růst hmotné úrovně lidu s dnešní trvale narůstající a rekordních čísel dosahující nezaměstnaností, jakož i prací za podmínek blízkých dávnému nevolnictví (povinné neplacené přesčasy po vzoru někdejší nucené a neplacené práce „na panském“ atd.). Nemůžeme samozřejmě všechny úspěchy i neúspěchy minulého režimu přičíst na vrub V. Biľakovi, současně jej však nemůžeme od nich oddělit.

Ačkoli tvrdím, že Vasil Biľak celým svým životem a dílem dokázal, že nebyl kariéristou, na druhou stranu nemohu souhlasit s těmi Biľakovými zastánci, kteří jej považují za ztělesnění „neměnných názorů“. Biľak v  období let 1948 – 1989 zastával (a do jisté míry utvářel) bezvýhradně generální linii KSČ a jejím prostřednictvím celé ČS(S)R, se všemi jejími výkyvy, jako např. podporou Stalinovy linie před XX. sjezdem KSSS a jejím odmítáním po něm. Jestliže např. Biľak ve svých pamětech (Paměti Vasila Biľaka, Cesty, 1991, napsáno 1987 – před listopadem 1989 však z politických důvodů nevydáno!) hodnotí politické procesy 1. poloviny 50. let jako „období velkých, až tragických chyb a omylů, období, kdy ve straně začaly převládat protistranické metody práce…“ (s. 40), pak takový názor zjevně nehlásal již např. v r. 1955, kdy se stal členem ÚV KSS.

Biľakovy názory v letech „oteplení“ 1967 – 1969 byly zřejmě s pozdější „normalizační linií“ dosti konstantní na to, aby mohly být v r. 1971 vydány nakladatelstvím Svoboda jeho projevy a články z období od října 1967 do prosince 1970 v knize „Pravda zůstala pravdou“. Zda bylo plně zachováno jejich autentické znění, už dnes sotva zjistíme, nicméně nabízí se srovnání s Gustávem Husákem, jehož spisy vydávané po r. 1970 zahrnovaly pouze období do jeho zatčení v r. 1951 a dále od jeho zvolení prvním tajemníkem KSČ v r. 1969. Období „krizových let“ chybělo, protože Husák např. 28. srpna 1968 (týden po vojenské intervenci Varšavské smlouvy) prohlásil: „Ja stojím plne za Dubčekovou koncepciou, bol som pri jej tvorbe, ja ho budem plne podporovať, alebo s ním budem stáť, alebo odídem. Musíme sa teda v tejto věci rozhodnúť.“ (M. Formáčková: V hlavní roli Gustáv Husák, BVD – FUTURA 2009, s. 82-83) Jak se později rozhodl Gustáv Husák, je všeobecně známo. Nezůstal s Dubčekem ani s ním neodešel, zůstal bez něj, nicméně pro československé pracující udělal v následujícím období v dobrém rozhodně více, než kdyby s Dubčekem zůstal a tedy odešel

Vasil Biľak oproti tomu 18. července 1968 prohlásil na plenárním zasedání ÚV KSS: „Já neskrývám svou bezvýhradnou oddanost lidu i Sovětskému svazu, já to neskrývám, a to nemusí být vždy populární.“ (Pravda zůstala pravdou, Svoboda, Praha 1971, s. 146) Na rozdíl od Husáka nevyhlašoval věrnost Dubčekovi, ale SSSR. Následující události vynesly do čela Husáka i Biľaka, nicméně Biľak zůstal v porovnání svých postojů před srpnem 1968 a po něm oproti Husákovi konzistentní a tedy charakternější. (Že by podepsal „zvací dopis“ pro vojska Varšavské smlouvy, vždy popíral. Pokud jej skutečně podepsal, je toto popírání bezcharakterní, ovšem kopie údajného dopisu vydaná v r. 1992 V. Havlovi B. N. Jelcinem nebyla dostatečným důkazem proti Biľakovi ani pro české a slovenské soudy.)

Ačkoli je dnes Biľak často hodnocen jako „ultralevý“, sotva najdeme nějaký důkaz o tom, že by před listopadem 1989 kritizoval zleva (a vůbec jakkoli) linii KSČ či jejího vzoru (písemně stvrzeného stanovami KSČ!) – KSSS. Ač bývá Biľak považován za odpůrce Gorbačovovy „přestavby a otevřenosti“, není známo, že by proti ní před listopadem 1989 vystoupil. Na mimořádném zasedání ÚV KSČ 24. listopadu 1989 (prvním jeho jednání po zlomových událostech 17. listopadu) patřil Biľak k jedněm z mála vystupujících, kteří chápali, že dosavadní vláda Národní fronty v čele s KSČ je ohrožena. Ač se to zdá dnes až neskutečné, pročteme-li si protokol mimořádných zasedání ÚV KSČ ze 24. a 26. 11. 1989, vydaný v r. 1992 nakladatelstvím CESTY pod názvem „Poslední hurá“, většina tehdejších čelních představitelů skutečně ještě týden po 17. listopadu nevěřila, že by vedoucí úloha KSČ mohla být u konce. Biľak oproti tomu řekl: „…Sú skutočne za socilalizmus tí, ktorí rečnia z balkóna Melantrichu na Václavskom námestí? A ak nie sú za socializmus, tak sú proti socializmu. A čo je proti socializmu, tak nemóže byť revolučné, ale kontrarevolučné… Mali by sme byť zajedno i v tom, že Komunistická strana Československa by sa nemala dobrovoľne vzdať moci. (Poslední hurá, CESTY 1992, s. 86-87) Biľakovo stanovisko tehdy zůstalo v menšině a KSČ se dobrovolně moci vzdala, což stvrdila volbou Václava Havla prezidentem ČSSR.

Zachoval se však jeden pozoruhodný dokument, svědčící o tom, že V. Biľak nezastával své dřívější názory plně i po listopadu 1989. Video „Rozhovor davu s Vasilom Biľakom“ můžeme vidět na serveru YouTube (http://www.youtube.com/watch?v=98TP6yoiqNM) a o jeho původnosti lze stěží pochybovat. Bohužel není přesně datováno, ale podle souvislostí můžeme hádat počátek prosince 1989. Biľak se odvážně postavil davu svých odpůrců, nicméně říká zde např., že se domnívá, že Dubček nebyl kontrarevolucionář, že současný vývoj není kontrarevolucí (tedy pravý opak, než na zasedání ÚV KSČ 24. 11.), ale „mohou se zde objevit síly, které tento zdravý proud budou…“ – dále není srozumitelné (zřejmě „kalit“), ale označení nástupu Občanského fóra a spol. za „zdravý proud“ je zjevné a o pouhý měsíc dříve by jej Biľak rozhodně nepronesl. Stejně tak, že souhlasí s vyškrtnutím vedoucí úlohy KSČ z Ústavy ČSSR. O Václavu Havlovi: „Když ho národ chce za prezidenta, ať je prezidentem. Mně to nevadí.“

V prosinci 1989 byl Vasil Biľak zbaven všech funkcí a 21. 12. 1989 vyloučen z KSČ. Od r. 1990 žil v penzi v Bratislavě. Obžalovat Vasiľa Biľaka z vlastizrady se nové vládnoucí klice, jež vlastizradu právě ve velkém páchala rozbitím Československa a vytvořením dvou „svobodných a demokratických“ protektorátů EU a NATO, nikdy nepodařilo. Do veřejného života přestal zasahovat a před médii se izoloval. Ještě v r. 2012 čelil hloupé provokaci poslance Alojze Hliny, který před jeho dům nechal dovézt tank. Vůči umírajícímu starci neschopnému jakéhokoli odporu to bylo krajně neetické gesto.

Biľakovým zetěm byl Jozef Ševc, v l. 1998 – 2006 předseda obnovené Komunistické strany Slovenska, vzniklé v r. 1992 (v r. 2012 dosáhla tato strana nejvyššího volebního výsledku do Národní rady SR 0,72%). Zda byl Biľak členem této strany, dostupné zdroje neuvádějí. KSS se ve vyjádřeních k jeho úmrtí o členství nezmiňuje, takže patrně zůstal po vyloučení z KSČ (a tím i z původní KSS, která byla územní jednotkou KSČ na Slovensku) bezpartijním stejně jako Miloš Jakeš, Jan Fojtík (oba se zúčastnili v Bratislavě Biľakova pohřbu), Lubomír Štrougal a další.

Zvláštní pozornosti se dostalo po Biľakově úmrtí vyjádření předsedy Komunistické strany Čech a Moravy Vojtěcha Filipa. Ten nenapsal v projevu upřímné soustrasti pozůstalým nic více, než že je třeba konstatovat, že není možné měnit historii a je beze sporu faktem, že byl jedním z iniciátorů pozvání sovětských vojsk. Dnešní doba se na zvací akt dívá různými pohledy.“ Pravičáky v čele s ODS, která už zřejmě neví, jak jinak se zviditelnit a zmírnit svůj pád, byl Filip ihned obviněn z „obhajoby okupace“ a zahájili kampaň za jeho odvolání z funkce místopředsedy Poslanecké sněmovny. Filip přitom ani v nejmenším neobhajoval vojenskou intervenci v ČSSR. Ani ji neodsoudil. Pro sebe příznačně zaujal stanovisko „ani ryba, ani rak“ a zůstal u konstatování o „různých pohledech“, aniž by dodal pohled svůj nebo KSČM, vyjádřený závěry jejích sjezdů, které jsou v tomto ohledu jednoznačné. Stanovisko KSČM (resp. vedení KSČM) vyjádřil její místopředseda Jiří Dolejš: postoj k okupaci šedesátého osmého roku u KSČM je jasný, byla protiprávní a poškodila i věc socialismu. Biľak byl symbol normalizace… Těžko nazývat něco bratrskou internacionální pomocí, co bylo násilnou okupací.“ Stejně tak předseda poslaneckého klubu KSČM Pavel Kováčik: KSČM dala mnohokrát jasně najevo, že se od tohoto aktu a od těch následujících věcí distancuje. Ostatně hned po roce 1989 také aktéry tohoto období vyloučila ze svých řad. Konkrétně pan Biľak se těžce provinil, a to provinění nelze smýt.“ (http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/261357-kovacik-srpen-1968-jsme-odsoudili-proti-ods-zvazime-pravni-kroky/)

Marxistickou analýzu dramatických událostí srpna 1968, jakož i celého režimu v únoru 1948 – listopadu 1989 KSČM však nikdy neučinila a ani neučiní, protože marxistickou stranou nikdy nebyla, není ani nebude. A co se týče „těžkého provinění“ Vasila Biľaka, domnívám se, že s časovým odstupem bude stále zřetelnější, že jeho provinění byla mnohem méně závažná a jeho výsledky výrazně pozitivnější než veškerá politická činnost pánů Filipa, Dolejše a Kováčika dohromady.