Chávezův protiútok a porážky opozice

Velkodušným gestem Cháveze je propuštění všech organizátorů podnikatelského převratu z dubna 2002. Mezi nimi i Leopolda Lopéze, který organizoval lynčování Chávezova ministra vnitra, a Marie Coriny Machado, která spolupodepisovala dekrety Carmonovi prozatímní vlády a která z vděčnosti za propuštění z vězení zorganizovala „lidskoprávní“ organizaci Súmate, posledních deset let soustavně bojující proti bolívarovské vládě ve Venezuele. Oba jsou dnes organizátory násilných protivládních nepokojů.

Na začátku roku 2003 Chávez přechází do protiútoku. Odbory se tříští. Většina odborářů přestává podporovat zkorumpovaný odborový svaz CTV a zakládají odbory UNT. Posledním hřebíkem do rakve důvěryhodnosti stávajících odborů CTV byl fakt, že dostávali finance od neblaze proslulého Fondu na podporu demokracie z USA NED. Tento fond podporuje různé proamerické režimy a bojuje proti „neposlušným“ vládám. A ve Venezuele podporoval i odbory CTV. V roce 2008 pak ještě vznikají Ústřední socialistické odbory, které se aktivně podílejí na rozvoji socialistických myšlenek a principů ve Venezuele. Dnes jsou CTV na pokraji kolapsu a jejich aktivita je minimální.

Do aktivního protiútoku přešel Chávez v otázce managementu a technické správy ropné společnosti PDVSA, kde po opoziční generální stávce propustil 19 000 manažerů a techniků podílejících se na stávce a zastavení těžby ropy.

V roce 2004 opozice nenávidící bolívarovskou ústavu Venezuely z roku 1999 využívá jednoho z článků této ústavy a spouští petici a referendum za odvolání Huga Cháveze. Za pochybných okolností shromáždí 3,500,000 podpisů a vyvolá referendum. V něm je poražena, když se 59 % lidí vysloví pro pokračování Chávezova mandátu.

V roce 2005 je opozice tak slabá, že rezignuje na účast v parlamentních volbách a socialistické strany získávají fakticky všechna místa v Národním shromáždění Venezuely. V roce 2006 nasazuje kandidáta do voleb, Manuela Rosalese. Chávez v demokratických a mezinárodně uznaných volbách vítězí s 60 % hlasů. Žádný president v historii Venezuely nedosáhl takového výsledku. Opozice je opět poražena.

V roce 2007 je poražena další složka opozice – televize RCTV, která během puče v roce 2002 vyzývala k zabití presidenta Cháveze, k nepokojům a likvidaci Chávezových stoupenců. Když došlo k lidovému povstání proti pučistické vládě, pro změnu mlčela, jak dlouho to jen to šlo. V roce 2006 Chávez s půlročním předstihem oznámil neprodloužení licence pro pozemní vysílání (nikoliv zákaz!) televizi RCTV s odůvodněním, že neplatí daně, pokuty, vysílá pornografii a aktivně se účastnila státního převratu v roce 2002. Washington Post, CNN a další masmédia ze zahraničí, zejména USA a Španělska, rozjela štvavou kampaň s jediným cílem – dezinformovat světové veřejné mínění zprávami o „zákazu opoziční televize ve Venezuele“. Televize RCTV je nyní již jen satelitní televizí.

Určitým protiútokem je i reforma policie. V roce 1999 došlo ve Venezuele k 6 000 vraždám. V roce 2011 to bylo 19 000, podle zpráv nevládních organizací. Je to vina policie, která byla součástí oligarchického režimu staré Venezuely a úmyslně nechrání obyvatele, dle hesla „čím hůře, tím lépe“. Od roku 2012 probíhají výcviky nových policejních jednotek, reforma soudnictví a bezpečnosti a od roku 2014 se zavádí program autonomizovaných policejních složek vyčleněných pro jednotlivé oblasti. Má se tak zlomit vliv staré policie, zejména neblaze proslulé Metropolitní policie Caracasu, která mučila a popravovala lidi za Jiméneze, po Jimenezovi a v roce 2002 otevřeně zabíjela stoupence vlády a podporovala pučisty. Ještě na začátku 21. století totiž venezuelská policie fungovala podle vzorů a praktik zavedených diktátorem Jiménezem.

Reorganizace opozice a vzestup grass-roots movement

Parlamentní volby roku 2010 znamenaly významný přelom. Opoziční koalice MUD, koalice oligarchických, „odborových“, neoliberálních ale i maoistických stran vyslala svou kandidátku do parlamentních voleb a získala 5,32 miliónu hlasů a tím 43 % a 65 poslanců Národního shromáždění. Nyní již Sjednocená socialistická strana Venezuely taky významně posílila, co se týče voličské základny, když se její elektorát téměř zdvojnásobil. Bleskový nástup opozice nicméně zaskočil Chávezovce, kteří získali „jen“ 48,13 % hlasů. Podporovala je ještě socialisticky orientovaná strana Patria Para Todos (Vlast pro všechny).

Předcházející léta, léta 2007 až 2010, se však nesla ve znamení dvou tendencí. Kromě sjednocovací tendence protivládní opozice se venezuelská společnost vydala i směrem k rozmělnění moci.

Chávez jako „zlý a krvavý diktátor“ zavedl projekt „komunálních rad“, které sdružují obyvatele na nejnižších společenských a státních úrovních. Tyto rady, demokraticky volené a řízené, přebírají pravomoci byrokracie a státního aparátu, oklešťují moc státu a často vedou vleklé a bolestivé spory s byrokracií. Toto rozmělnění moci mezi občany země je naprosto typickým projevem totalitního režimu…

Už v roce 2007 bylo ve Venezuele téměř 20 tisíc komunálních rad sdružujících milióny obyvatel. Z těchto komunálních rad vznikly tisícovky dalších organizací – Bolívarovská fronta studentů, rady zaměstnanců, žen, domorodců, Fronta bolívarovských vědců a techniků, spousta podřízených organizací sdružujících různé zájmové skupiny.

Tyto organizace získaly označení „grass-roots movement“, ve volném překladu „kořenová hnutí“, to protože vycházejí ze samotných základů občanské politické angažovanosti. Venezuelská byrokracie se skřípěním zubů přistoupila na vznik komunálních rad, ale k její hrůze se objevily i tyto nové organizace napojené na komunální rady. Tyto organizace naprosto obchází státní byrokracii, přebírají její pravomoci a v některých krajích úplně eliminují byrokracii prostřednictvím občanské samosprávy. Tomuto stavu se začalo říkat „pouliční vláda“ a tento stav již je otevřeně podporován venezuelskou vládou.

Tvrdé boje mezi grass-roots movement na jedné straně podporované i trockisty a radikálními socialisty a starou státní byrokracií na straně druhé se projevily i v řadě dělnických stávek a nepokojů, zejména kolem železáren SIDOR. Železárenský komplex SIDOR, ve staré Venezuele zprivatizovaný státní podnik, poté znárodněný, poté opět zprivatizovaný, se v roce 2007 stal cílem šíření zaměstnanecké samosprávy a odporu proti byrokracii, zkorumpovaným odborům a staré oligarchii. Masivní dělnické stávky přiměly socialistickou vládu k znárodnění reprivatizovaného podniku SIDOR. Zde se prvně, navzdory nasazení místní policie a vojenských složek, ukázala efektivnost, bojovnost a účinnost grass-roots movement.

Opoziční síly později přejaly podobný model fungování a vzniku svých organizací. Uvědomily si, jaká je v tom síla a potažmo tím došlo k obrovské politické aktivizaci celé venezuelské společnosti. Venezuela se stala státem žijících mas stoupenců i odpůrců vlády a aktivizovala podobně všechny země Latinské Ameriky.

Projekt sjednocení socialistů ve Venezuele vedl ke vzniku Sjednocené socialistické strany Venezuely, PSUV, která vznikla sloučením řady levicových organizací, mimo jiné například Venezuelské lidové jednoty, Socialistické ligy nebo Hnutí za přímou demokracii. Kromě hlavní strany, Hnutí 5. republiky, se do PSUV zapojilo deset dalších stran a organizací. Jedenáct, včetně velké a silné Komunistické strany Venezuely, odmítlo účast.

V roce 2007, v témže roce, kdy došlo ke sjednocení části socialistů do PSUV, došlo i k první volební porážce Huga Cháveze. Referendum, které mělo rozšířit pravomoci presidenta, zakázat diskriminaci na základě sexuální orientace, zkrátit pracovní dobu ze 44 na 36 hodin a zrušit omezení presidentských mandátů neprošlo o pár desetin procenta hlasů. Další důkaz, že Venezuela rozhodně není diktaturou.

V roce 2009 nové referendum umožnilo zrušení funkčních limitů na všechny volené pozice v zemi včetně presidentského úřadu. V témže roce Chávez spolu se zástupci Argentiny, Brazílie a Bolívie vytváří Banku jihu, jež dle slov neokeynesiánského ekonoma a držitele Nobelovi ceny za ekonomii, Josepha Stiglitze: „Reflektuje potřeby národů Jihu.“ Zapojily se i Paraguay, Uruguay a Ekvádor. Tento projekt byl jeden z předvolebních slibů z roku 1998 a Chávez o něm hovořil o ně již v dobách MBR-200.

(Konec 3. části)