Představitelé Holešovské výzvy pro sebe žádali prostor v médiích vehementně, že se jim Česká televize rozhodla pomstít a pozvat jejich zástupce do pořadu Hyde Park. Hostem pořadu nebyl nikdo jiný než „slušný člověk“ Slávek Popelka.

Ten je znám svojí disidentskou činností na sklonku 80. let, kdy spolu s Petrem Cibulkou šířili protirežimní letáky, ale také tím, že se záhy stal kritikem režimu polistopadového. Je mnohými považován za člověka nesmírně zásadového a morálního. To se neodvážím ani vyvrátit ani potvrdit, ale o to tu nejde.

Jeho vystoupení vzbudilo značné kontroverze. Můj prvotní pocit byl, že po odvysílání buď skončí Slávek Popelka v Holešovské výzvě, nebo skončí Holešovská výzva. Ale dojmy bývají vždy ošidné. Hlasování diváků Slávek Popelka vyhrál a facebookoví komentátoři, včetně dosavadních fandů holešovských, se rozdělili na dva nesmiřitelné tábory. Pro jedny je Popelka nýmand, pro druhé hlas lidu.

Nechme stranou útočné moderování Daniela Takáče i únavu, nervozitu a nezkušenost Slávka Popelky. Holešovský lídr nedovedl odpovědět ani na jednu moderátorovu otázku. Jeho odpovědi byly vojenskou přehlídkou trpného rodu. „Špatní lidé se nahradí, věci se změní, vše se doladí“ vyznívalo jak inspirace jakešovským „soudruzi, chyby se dělaly“.  Odpusťme ubohému Popelkovi, že neví, kdo to udělá a jak to udělá.

Místo toho, co jsme se nedozvěděli, se zaměřme na to, co nám bylo sděleno. Slávek Popelka nám především řekl, že nechce změnit systém, nýbrž že si pouze přeje výměnu špatných lidí za dobré lidi vybraných lidmi z lidí z měst a obcí, které lidi v městech a obcích znají. Dále nám pověděl, že mu nezáleží na tom, jaký politický systém v Česku bude. Když to bude monarchie, která bude zároveň přímou demokracií, tak bude i pro monarchii.

Za radikálními politickými slogany se neuměle ukrývá konzervativní morální křížová výprava dobra proti zlu.

Chyba je tedy v lidech, nikoliv v systému. Dobrý systém kazí špatní lidé. Na hrubý pytel dědičné hříchu morálně pokleslého lidstva je třeba hrubé záplaty autority morálně čistého člověka.

Nejsou to tedy protichůdné ekonomické, politické a další zájmy různých vrstev společnosti, co uvádí do pohybu, je to souboj dobro versus zlo, morální versus nemorální. Morální zaměstnanec má zřejmě v ruku v ruce se svým morálním zaměstnavatelem vymýtit nemorálnost svých kolegů.

Napadají mě slova, které ve hře Pygmalion vložil George Bernard Shaw opilému popeláři Dolittlovi: „Chudý člověk si nemůže morálku dovolit, pane.“ A může si ji dovolit „bohatý člověk“ soupeřící ve volnotržní válce neoliberálního kapitalismu s jinými „bohatými lidmi“, když mu konkurence přikazuje chtít po zaměstnancích více práce za méně odměny?

Popelkův svět materiální podstatu lidské společnosti neřeší. Lékem je morální regenerace národa v očistné biblické bitvě, a Popelka dodává, že nenásilné. Popelkův radikalismus se tak redukuje na sládkovské „naházíme je do Vltavy“, ovšem nenásilně. A k násilí vyzývající král pražských taxikářů Zdeněk Ponert byl již uvolněn z funkce, nikoliv na vlastní žádost, nikoliv skutečně přímo demokraticky „odspodu“.

Popelku může pohánět spravedlivé rozhořčení nad stavem země, jeho ideové recepty jsou ale jen jakousi parodií na konzervativní zastánce prostého lidu, kteří byli tak početní v předminulém století.

Ještě zajímavější než Popelkova „PR“ katastrofa v Hyde Parku jsou reakce na ni. Neschopnost cokoliv smysluplného říci je mnohými vydávána za ctnost, mistrovský tah či udělení politického prostoru lidu. Žáček, který u tabule neodpověděl ani na jednu otázku, dostal jedničku s hvězdičkou a třídní nástěnkář již shání jeho reprezentativní fotografii.

Někteří intelektuálové jsou nadšeni, že Popelka je tím správným hlasem lidu, reprezentuje prostého občana, který nezná rétorické kličky politiků.

Tito intelektuálové nahlížejí na prostého občana hodně z dálky. Jejich představa o prostém člověku z lidu má co dočinění s pohledem sentimentálních románků století páry, kdy více či méně vzdělaní aristokraté podlehli módní vlně soucitu s dělníkem, rolníkem, bezzemkem či vesnickým pasáčkem hus.

Je to ona vize okoralého krajíce chleba na stole dětmi přeplněné světnice. Krajíce chleba, který by za žádných reálných okolností v takové světnici neležel nedojeden.

V očích těchto intelektuálů je pracující člověk hloupý, nevzdělaný, agresivní… a občas i mluví sprostě. Čili přesně jako pan Popelka. Dělníka poznají tak, že pije pivo, kouří starty bez filtru, kouká na fotbal a rád nadává. Jen aby se s ním nemuseli náhodou setkat.
Takoví „prostí“ lidé, kteří by říkali podobná moudra jako pan Popelka, mezi námi jistě také žijí. Kolik z nich by ale něco takového říkalo po čtvrt století intenzivního zájmu o politiku?

Iniciativy jako ProAlt či Alternativa zdola mohou připadat řadě lidí příliš intelektuálské, pražské či studentsko-akademické. To je jistě konstruktivní výtka, která je na místě. Ale pro většinu tzv. běžných lidí představuje Popelka a jeho Holešovská výzva pouze druhý extrém. Většina lidí není ani tak intelektuálská jako ProAlt, ani tak hloupá a nevzdělaná jako Národní rada.

Mnozí prostě přišli na demonstrace Holešovské výzvy nikoliv díky plakátům a webu ve stylu Vesmírných lidí s primitivními hesly, ale těmto artefaktům navzdory, jelikož holešovští vyzvali k demonstracím o měsíc dříve než odbory a protivládní iniciativy.

Myslet si, že lidé nedokáží prokouknout, že cesta do pekel je dlážděna Popelkovými dobrými úmysly, znamená lidi podceňovat a dívat se na ně svrchu.

Slávek Popelka nám v Hyde Parku řekl, že „už to nemůže být horší, než to je.“ Naopak, může to být horší. A lidé jako Bátora, Joch, Semín, Adam Bartoš, Bobošíková, Vandas a další na tom usilovně pracují.

Na autentické levici nyní stojí velký úkol nedopustit, aby se Holešovská výzva stala základem pro ultrakonzervativní revoluci. Je nyní na nás, abychom napomohli napřít spravedlivý hněv těch, kdo na výzvu Národní rady vyšli do ulic, směrem ke změně systému ve prospěch drtivé většiny.