Předseda vlády DLR Alexandr Borodaj prohlásil:

,,My žádný vztah ke komunistům, kteří stále něco berou a znárodňují, nemáme. My ctíme právo soukromého vlastnictví. Prohlášení Rinata Achmetova proti DLR a jeho odmítání platit daně v DLR je nezákonné. Avšak Rinat Achmetov není Kolomojský. Je to člověk, který skutečně udělal mnoho pro Donbas, který má zde velikou autoritu. On zde neorganizoval revoluci, ani nezačal občanskou válku. Také nefinancoval bojovníky. Proto se s ním snažíme domluvit a k jeho prohlášením, dosti nervózním, se stavíme klidně a s rozvahou. Ona vznikla zjevně z obav ze ztráty kapitálu, problémů s Evropou, možnými sankcemi, snížením kapitalizace jeho aktivů. Sama skutečnost, že jeho představitelé přišli za námi s žádostí o rozhovory, vyjádření v některých interview a prohlášeních, potvrzuje, že jeho pozice není neměnitelná. Chovám naději, že názory Rinata Leonidoviče na Doněckou lidovou republiku se v brzké době kardinálně změní.“

Toto ve skutečnosti není nic neočekávaného z hlediska probíhajících událostí. Na území Donbasu probíhá nacionálně osvobozovací boj na maloburžoazním základě. Lídři tohoto boje v převážné většině vzhlížejí k soukromému vlastnictví výrobních prostředků jako na svatou krávu… Proto zde vzniká lehký surrealismus situace, kdy Achmetov de facto se snaží DLR zničit a ustavit v Donbasu režim fašistické okupace, ale někteří předáci DLR mají obavy, aby se náhodou nestali ,,komunisty” (i když znárodnění není ještě komunismus – zde Borodaj a spol. jenom špatně znají teorii), za konfiskaci majetků nepřátel lidu Donbasu…

Při tom třeba mít na paměti, že jediná reálná sjednocující síla v Doněcké lidové republice je především antifašismus, který spojuje dohromady celý tento konglomerát bojovníků, politických skupin, elitních klanů a dalších částí rozpadající se ukrajinské společnosti, nyní spojené v nepevnou strukturu DLR. Spory kolem Ústavy v ,,objetí s pravoslavnou církví”, otázky práva vlastnictví výrobních prostředků, nejasná politická budoucnost samotné DLR, mlhavé tržně ekonomické perspektivy – vše to přivádí k krajně mlhavé představě o budoucnosti samotného Donbasu, kdy i ti nejoddanější přívrženci nedokážou předpovědět, jaké to bude, až a bude-li junta poražena.

Zatím je jen konkrétní obraz nepřítele, pokud je proti čemu bojovat, ale již vůbec není jasné, za co bojovat… Někdo bojuje za vstup do svazku RF, někdo za nezávislou DLR, někdo za pravoslaví, další za Novorossiju, osvobození Ukrajiny atd. To je přehled občansko-skupinových ,,malých válek”, který se ještě nepřeměnil na jednotnou představu budoucnosti pro Donbas. Z toho vychází, pro mnohé skličující, množství lídrů, periodicky se mezi sebou hádajících a a neschopných rozhodnout o jediném, společném vůdci a té budoucnosti, ke které tento vůdce Donbas povede. Pracující lidé prostě dosud nevidí v nových představitelích podstatný rozdíl, v kterém by se od Achmetova lišili, ale kterého tito, kdoví proč, uctívají.

A tak, jelikož v Donbasu neexistují silné komunistické strany a působí tam spíš jen zbytky Komunistické strany Ukrajiny, společnosti ,,Boroťba“ a podobných levicových stran a hnutí, ve skutečnosti doma vysedávající značná část dělnické třídy Donbasu vystupuje v krvavém boji jen jako divák. Možno tedy zatím jen konstatovat, že po dosažení vítězství nad fašistickou juntou (a já pevně věřím, že Donbas vydrží a zvítězí, nehledě na do nebe volající problémy s organizací vlády, vojenské výstavby i vedení), očekávají jej těžké a bolestivé vnitřní procesy, spojené s reorganizací ekonomického i společensko–politického života, kdy rozdílné vidění a názory na uspořádání společnosti se stanou zálohou tvrdého vnitropolitického boje za budoucnost Donbasu.

Ze Sovětské Rossije z 5. června 2014 vybral a přeložil Petr Chodil