Ve čtvrtek 9. září proběhl na půdě Eurocentra v Evropském domě v Praze seminář věnovaný Transatlantickému partnerství pro obchod a investice známému jako smlouva TTIP. Seminář si kladl za cíl představit pozadí vzniku a hlavní cíle TTIP a jeho očekávané polické a zejména ekonomické dopady. Výběr řečníků byl ovšem tendenční – odpůrci TTIP prostor nedostali a moderátor Vít Nejedlo stejně jako všichni tři panelisté, redaktor Hospodářských novin Daniel Anýž, pracovník ministerstva průmyslu a obchodu, Marino Radačič, a pracovník Úřadu vlády ČR, ekonom a analytik Aleš Chmelař patřili zcela, nebo v případě posledně jmenovaného spíše k obhájcům přínosů zmíněné smlouvy.

TTIP jako ekonomické NATO

Jako první vystoupil se svým úvodním příspěvkem novinář Daniel Anýž. Ačkoliv hned na začátku předestřel, že se zaměří na strategicko-politické implikace TTIP, omezil se spíše na historický přehled vývoje americko-evropské ekonomické spolupráce po skončení studené války. Zmínka o studené válce není v souvislosti s TTIP náhodná, neboť samotná americká ministryně zahraničí Hillary Clitonová tuto smlouvu v roce 2012 nazvala „ekonomické NATO“ (!)

Základy TTIP podle Anýže položil americký prezident Bill Clinton založením institutu summitů EU-Spojené státy v roce 1993. Tyto summity se konaly zprvu dvakrát ročně, ale v prvním prezidentském období G. W. Bushe jejich frekvence klesala a dostaly často jen formální ráz. Americko-evropské vztahy kalily rozdílné postoje k americké agresi v Iráku, problém dotací do zemědělství v EU a další. V druhém Bushově prezidentském období se vztahy s EU zlepšily. V roce 2007 vzniká Transatlantická ekonomická rada s cílem odstraňování obchodních a regulačních bariér.

Od prezidenta Obamy se čekalo, že v tomto trendu bude pokračovat, ale fakticky k tomu nedošlo a Obamovo prezidenství v tomto směru kopírovalo jeho předchůdce. Symbolickým náznakem bylo již porušení tradice, kdy první cesta americké ministryně zahraniční Clintonové nevedla do Evropy ale do Asie. Objeketivními překážkami rozvoje americko-evropských obchodních vztahů byla zejména velká finanční krize v letech 2008-2009 a krize Eurozóny. Na obou stranách Atlantiku se vlády staraly především o domácí problémy. Obrat k novému zájmu o obchodní smlouvu lze vysledovat v roce 2011. Podle Anýže je ale osud TTIP otevřený – politické konflikty v USA i hlavních tahounech EU mohou uzavření smlouvy oddálit o mnoho let nebo je úplně zhatit.

Obhajoba TTIP v duchu neoliberalismu

Marino Radačič se ve svém příspěvku více věnoval ekonomickým stránkám TTIP. Smlouvu TTIP popsal jako další z řady smluv, které EU uzavřela s významnými ekonomickými hráči (např. s Kanadou a Jižní Koreou) s cílem dosáhnout snížení tarifních a netarifních obchodních překážek a podpořit vzájemné investice. Ospravedlnitelnost takové smlouvy vychází podle Radačiče již z faktu, že Spojené státy tvoří spolu s EU polovinu světového HDP a třetinu světového obchodu a přes Atlantik putuje mezi těmito ekonomickými bloky denně na 2 miliardy dolarů.

Česká republika by podle něj měla TTIP podporovat proto, že je otevřenou ekonomikou orientovanou na export a tato smlouva by českým podnikatelům pomohla uplatnit se více na amerických trzích a diverzifikovala by náš vývoz i dovoz (např. v oblasti energií). Radačič bohužel již nijak nehodnotil, zda je jednostranná „proexportní“ orientace české ekonomiky přínosná pro její další rozvoj a co přináší jednotlivým sociálním skupinám a regionům, zda nebyla jednou z příčin zvláště vleklého průběhu ekonomické krize 2009 a 2011-12 v ČR a zda tudíž má smysl tuto orientaci dále prohlubovat přijímáním TTIP.

Radačič dále ukázal, že TTIP má relativně malý vliv na snížení celních bariér v obchodu mezi EU a USA, které jsou už dnes poměrně nízké (v průměru necelá 4 %, ačkoliv u určitých komodit jsou vyšší, např. u vozidel 10-25 % a u skla 28 %). Výrazně více se TTIP týká odstraňování netarifních bariér. K nim patří na jednu stranu například rozdílné postupy při certifikaci a homologaci produktů a služeb, kde odstraňování překážek může být z hlediska rozvoje výrobních sil pokrokové a oboustranně prospěšné. Na druhou stranu se ale pod tímto označením chápou závazky na ochranu sociálních práv, pracovně-právních vztahů, ochranu životního prostředí a další, kde obecně (ale ne vždy) panují v USA nižší standardy než v EU a hrozí, že korporace, pro které je TTIP šita na míru (jak ještě uvidíme) si budou snažit vylobbovat jejich snížení i v Evropě.

Podle Radačiče nicméně nehrozí, že by TTIP například umožnila dovážet do Evropy hovězí maso z USA získané pomocí růstového hormonu (což EU zakazuje), nebo že by se v EU rozšířily americké GMO plodiny patentované firmou Monsanto. TTIP prý ani neřeší předpisy týkající se veřejných služeb, veřejného zdraví nebo kultury. Toto vyjádření ovšem nezapadá do oficiálního popisu primárních požadavků kladených na TTIP, k nimž patří právě liberalizace „trhu služeb“.

V neposlední řadě si TTIP klade za cíl posílení prvků dominance nadnárodních firem nad jurisdikcí národních států skrze arbitrážní řešení sporů mezi investorem (korporací) a státem při „ochraně investic“. Firmám se přizná snadnější vstup do arbitrážní řízení, kde mohou žalovat státy o odškodnění za údajně zmařené či znehodnocené investice. V současnosti např. cigaretová korporace Phillip Morris žaluje Austrálii za poškození svých investic, když australský parlament přijal zákon požadující výraznější upozornění o škodlivosti tabákových produktů na baleních tohoto zboží, což v reakci na podnět z publika připomněl sám Radačič.

Vedle toho, že jde o netransparentní systém jednostranného posuzování korporátních nároků (stát korporaci v arbitráži žalovat nemůže) s nákladnou režií, jde i o systém stranící korporacím – arbitři nemají stálý plat a jsou korporacemi najímáni případ od případu a placeni den ode dne. Z toho si lze lehce dovodit, že právníci, kteří rozhodují spíše ve prospěch korporací, mohou v budoucnosti nepochybně počítat s dalšími výnosnými zakázkami. Arbitráže prostě jednoznačně patří k produktům zahnívající éry neoliberálního kapitalismu, leč v newspeaku EU jsou vydávány za opatření, které „zajišťuje optimální vyváženost mezi ochranou investorů a zachováním absolutního práva a možností vlád přijímat zákony ve veřejném zájmu“ (Komisař EU pro obchod, Karel de Gucht).

Radačič v závěru svého vystoupení ještě dupnul na plyn a smlouvu TTIP označil za nejtransparentnější dohodu, co EU kdy vyjednávala. Evropská rada se prý velmi snaží, aby o TTIP komunikovala s veřejností, konzultuje každý detail a publikuje na svém webu všechna rozhodnutí a také české vláda a ministerstva komunikují s „partnery“ z řad nevládních organizací, politických stran, odborů a dalších sdružení. Jistě záslužné! Jaksi ze skromnosti ale už Radačič opomenul fakt, že více než 93 % porad a konzultací Evropské komise s veřejností ve skutečnosti představují schůzky, sympozia a zákulisní ladění detailů se zástupci jednotlivých korporací a jejich zastřešujících lobbystických struktur (ZDE).

Ve svém souhrnu přistoupil Radačičí k TTIP prizmatem neoliberální ideologie, které se na Ministerstvu průmyslu a obchodu zjevně dobře daří bez ohledu na to, zda se tam v ministerském křesle roztahuje neoliberál modrý nebo oranžový a lidi trápí nízké mzdy a nezaměstnanost.

Sporné přínosy TTIP ukazuje i vládní úředník

Ekonomický analytik Sekce pro evropské záležitosti Úřadu vlády, Aleš Chmelař, se na rozdíl od svého předchůdce ve své prezentaci pokusil za pomoci dvou dopadových studií reálně zkalkulovat ekonomické přínosy TTIP v horizontu 12 let (od plánovaného přijetí smlouvy, s nímž se počítá již v příštím roce!)

Podle nejoptimističtější studie IFO Bertelsmann Stiftung by při snížení tarifů na nulu mohlo HDP v evropském průměru růst do roku 2027 o 0,5 % rychleji, ovšem toto číslo považují prakticky všichni v Evropské komisi za nereálné. Mnohem důvěryhodněji působí údaje o teritoriálních dopadech TTIP na jednotlivé země, kdy v průměru EU vydělá na TTIP více než USA, ale v EU získají zejména země, které již dnes čile obchodují s USA, tj. zejména Spojené království, Irsko, Španělsko a země Skandinávie. Pokud jde o Českou republiku, z Chmelařem zmíněné studie vyplynulo, že TTIP by pro nás mělo spolu s Rakouskem ze všech zemí EU vůbec nejmenší očekávaný pozitivní dopad na růst HDP.

Jinými slovy je to asi tak: ti, kteří se v obchodu s USA už etablovali, získají zrušením některých stávajících překážek, ale pro ty, kteří jako ČR s USA obchodují málo, TTIP nové trhy neotevře, v relativních číslech dokonce spíše naopak.

Zajímavá byla i studie CEPR, která ukazuje očekávaný dopad TTIP na určitá výrobní odvětví. Z ní vyplývá, že většina odvětví si má polepšit, ale u některých se očekává propad. O jaká odvětví jde? V prvé řadě o výrobu kovů a kovových výrobků, dále o výrobu elektrických strojů a rovněž o výrobu dopravních prostředků (kromě osobních automobilů), např. lokomotiv, autobusů a letadel. Z tohoto výčtu je zřejmé, že „kritické portfolio“ z hlediska TTIP představují právě výroby hojně zastoupené ve struktuře českého hospodářství, a to zejména v regionech, které jsou již dnes výrazně negativně poznamenané nezaměstnaností a sociálními problémy (Moravskoslezský kraj).

Zformujme širokou koalici proti TTIP!

Přes snahu zejména prvních dvou řečníků postavit TTIP do co nejlepšího světla i přes jejich uštěpačné poznámky na adresu Edwarda Snowdena (který asi narušil ono otevřené a nejtransparentnější vyjednávání) a „nešťastný Kellerův článek“ a „jeho fantasmagorie s farmářskými trhy“ se většina přítomných, soudě podle reakcí z publika, nenechala opít tímto rohlíkem a staví se k TTIP kriticky.

A nejinak je tomu i s veřejností v dalších evropských zemích. Ano, nejsme tu sami a na věc se nedíváme pohledem chudáčků Čechů, proti kterým stojí zbytek světa – takový pohled by byl hrubě zkreslený a vedl nás do slepé uličky. Nejsme sami a máme možnost se spojit a bojovat za své zájmy společně! TTIP není projektem Spojených států proti EU ani projektem namířeným specificky vůči nějaké zemi, ale projektem nadnárodních korporací neznajících při ždímání zisku hranic pro další posílení svého vlivu v globalizovaném světě.

Neoliberální smlouvy jako TTIP nebo dříve např. neblaze proslulá NAFTA ohrožují na mnoha úrovních životy mnoha lidí a ti se zákonitě bouří. Evropská komise již pod sílou protestů proti TTIP, zejména v Německu, musela učinit několik ústupků, ale neoliberální ledví smlouvy zůstalo nedotčeno. Je na nás spojit se na národní i mezinárodní úrovni – pracovníci veřejného sektoru, ekologičtí aktivisté, zemědělci, odboráři z průmyslu, odpůrci systému autorských práv, omezování svobody sdílení myšlenek a zavádění farmaceutických patentů.

My všichni máme právo TTIP odmítnout a přerýsovat dnešní svět ovládaný hrstkou korporací a miliardářů podle našich vlastních, svobodných pravidel.

Článek vyjadřuje stanovisko autora.