Na památku událostí 17. listopadu byla uspořádána řada demonstrací: vzpomínková u Hlávkovy koleje na památku represí studentů v roce 1939, přes demonstrace na podporu prezidenta Miloše Zemana či naopak proti prezidentovi. Někteří členové Levé perspektivy se zúčastnili demonstrace pořádané Československou anarchistickou federací, Socialistickou solidaritou a iniciativou Ne rasismu. A je nutné hned říci, že to byla demonstrace skvěle organizovaná, s konkrétními požadavky. Za bydlení pro lidi, ne pro zisk, za příjem bez vykořisťování, proti exekucím a moci exekutorů a advokátů, kteří jim „jdou na ruku“. Zúčastnilo se jí poměrně dost lidí, odhady se pohybují mezi 250 – 300, já sama jsem měla pocit, že je nás více. V každém případě nás bylo hodně slyšet.

Na náměstí Republiky pronesl zahajovací projev Jan Májíček ze Socialistické solidarity. Zmínil se o významu 17. listopadu 1989 a o nadějích, které do něho lidé vkládali. Výstižně leták ČSAF hovoří o tom, že se normalizaci podařilo vytvořit „zaprděný socialismus“, kde si lidé žili většinou spokojeně co do hmotné stránky, starali se o svoje chaty a chalupy, ale skutečná náplň socialismu jako společenství aktivních svobodných vlastníků a výrobců, právě tak jako politicky aktivních lidí na všech stupních řízení společnosti, se vytratila. V tomto smyslu byl 17. listopad 1989 zdrojem velkých nadějí, které postupně vyústili v deziluzi z nástupu dravého kapitalismu. A důsledkem jsou i nešvary proti kterým protestuje tato demonstrace.

Po vystoupení J. Májíčka jsme se dali na pochod centrem města. A nešlo vůbec o tichý pochod. Průvod se zastavoval u míst spojených s ožebračováním lidí, především pracujících s nejnižšími příjmy, důchodců, rodin s dětmi, samoživitelek a dalších – třeba skupin obyvatelstva, kterým se „slušně“ říká – vyloučení. První zastávka s projevem byla např. u České národní banky, jejíž bankovní rada v čele s guvernérem prosadila tzv. protideflační opatření, které masově zvýšilo ceny výrobků a nejvíc postihlo právě chudé. Dalšími zastávkami s projevy bylo bydlení. V Praze i jinde jsou domy prázdné, domy s nájmem na které obyčejný pracující nedosáhne. Kapitál je raději nechá spadnout, aby neohrozil svůj zisk. A co hnutí squatterů, které umožňovalo komunitám bydlení a naplňovalo prázdné domy životem a specifickou atmosférou? Bylo potlačeno represí soudní i fyzickou. K tomu jsme se vyjádřili i u ředitelství policie v Bartolomějské ulici: „Kdo kapitál kryje? Je to policie“.

Většina nejen organizátorů, ale i ostatních aktivistů zažila represe při blokádách neonacistů, technopárty aj. „spořádaným“ občanům nepříjemných akcí. Nemohla jsem si nevzpomenout na slova J. Marlowa z počátku kapitalismu v Anglii, jimiž reagoval na vyhánění lidí z půdy, z nichž se stávali bezdomovci, žebrali i kradli. Čekalo je uřezávání uší i věšení jako zločinců.Jen během vlády Jindřicha VIII. bylo zavražděno 70 000 lidí. Práce pro ně nebyla, represe ano. A tento humanista si uvědomil, že „Dokud bude jediný privilegovaný na této zemi, násilí bude jeho věrným psem.“

Na Národní třídě jsme prošli davem, který zorganizovala především TOP O9, nad nímž vlály nejen vlajky České republiky, ale i fašizující se Ukrajiny a dokonce Banderovců. Je pochopitelné, že náš protest proti jejich „milovanému kapitalismu“, právě tak jako největšímu ochránci a spojenci, jímž jsou USA, se jim vůbec nelíbil. Že jsme „živly“, bylo jen malé pošťuchování vedle silnějších nadávek. ČSAF jim rozdávala básně Egona Bondyho, který už na konci roku 1989 předpověděl jak další vývoj bude pokračovat:…“To co jste chtěli jste dostali: zas vám akorát nasrali. A rvát vlasy by si měl pan Havel, jak to s váma sválel.“ Dlužno říci, že jméno básníka, tím spíš filosofa Egona Bondyho většině shromážděných nic neřeklo.

A dál ve Voršilské u papežské nunciatury jsme protestovali důrazně proti církevním restitucím, obrovské krádeži majetku obyvatel našeho státu, které velice nekalými prostředky prosadila v parlamentu pravice.

Pochod a protest skončily ve Vladislavově ulici, kde vedle bývalého obchodního domu Máj vyrostl další chrám konzumu – nové obchodní centrum Quadro. Oslňuje lidi stovkami světel, na které sice může většina jen zpovzdálí se dívat, ale dává pocit naděje, že člověk dostane víc, zatemňuje jeho vnímání světa pozlátkem krásy a možností konzumu. Při pohledu na tento kolos právě tak jako na postříbřenou sochu Franze Kafky od režimního výtvarníka Davida Černého si člověk řekne jak sofistikovanými metodami se snaží kapitalismus odvrátit uvědomění lidí od pravého viníka jejich bídy – kapitálu.

Už kvůli tomu je třeba proti kapitalismu, kde je „na prodej vše, i čest i svědomí“, bojovat. A neustat!

Leták k demonstraci vyjadřující se k problematice bydlení, práce a exekucí ke stažení zde.