Zvrat v kauze „napadeného“ patnáctiletého Péti Zhyvachivského z Břeclavi se stal nepochybně jednou z hlavních mediálních událostí minulého týdne. Chlapec, který několik týdnů tvrdil své matce a celé veřejnosti, že se stal obětí brutální bezdůvodné agrese tří útočníků, „podle všeho“ Romů, se při výpovědi na policejním detektoru lži doznal, že se celá věc udála naprosto jinak. Chlapec nebyl obětí žádných útočníků, ale vlastních frajeřinek. Petrova matka i Petr sám následně vystoupili kajícně v médiích s velkou omluvou Romům, Břeclavanům i všem, kterým „lež nějak ublížila“. Jsou však Zhyvachivští jediní, kdo by se měl omlouvat?

Patnáctiletý Petro Zhyvachivský sice nepochybně lhal celé veřejnosti, ale dost možná nelže, když dnes říká, že je mu celé věci velmi líto, že má (a přejme mu, aby stále měl) mezi romskými vrstevníky své přátele a že prostě nevěděl, jak se ze své vymyšlené verze případu, který také díky nasazení jeho rázné matky získal takovou pozornost veřejnosti, později vyzout. Nu, lež má krátké nohy a pravda vyšla najevo: Za vážným zraněním nestáli Romové ale toliko konstelace dvou dívek, rozum potlačujícího libida a nezvládnutí pokročilé akrobacie na zábradlí v osmém patře činžovního domu.

Co teď s tím? Lidé, co včera pochodovali a nadávali na cikánský teror dnes lamentují nad zkažeností mládeže, v lepším případě požadují pro kluka „pořádnou výchovnou“, také za to, že je dostal před multi-kulti levičáky do šlamastyky, v horším si ještě odplivnou s poznámkou – „ach, dalo se to čekat, lháři jedni ukrajinský!“ Vandasové a Davidové přišli a zase odešli, jedni s nasupeným výrazem nesmírně podvedených ochránců bílého Dobra, druzí alespoň s hořkým uznáním, že jim na hlavě cinkají rolničky šaškovské čepice. Omluva rodiny zazněla, starosta se v kostele modlí za klid a jiní jako by náhle stáli tisíc mil od toho všeho lakonicky mávnou rukou: „byla to holt klukovina“.

Byla? Bohužel nebyla! Byla by dost možná, kdyby tu nešlo o Romy a naše, české prostředí postižené kolektivní paralýzou vědomí a svědomí, pokud jde o chování majority vůči této menšině. Byla by, pokud bychom žili ve společnosti, kde se ke každému Romovi přistupuje ze strany většiny jako k nám, ne-romům samým tj. každý je hodnocen a souzen za to, co dělá on sám, jaký je a nikoliv za to, co dělají a jací jsou (a nebo nejsou) druzí lidé v námi uměle vykonstruované kolektivní identitě „věčného Roma“.

A proto i přes omluvu Petra a jeho matky zůstává pachuť. To že kluk lhal, je jedna věc, ale nelžeme snad sami sobě, když si snažíme namluvit, že právě v tom je skryt celý problém, v tom, že morálně selhal jednotlivec? Někteří se nejistě koušou do rtů, opatrně dumají, že problém bude přece jen jinde a vnitřně cítí, že v průběhu událostí na sebe nechtěně řekli něco víc, než by jim teď bylo libo. Že se „na nás, Čechy“ profláklo něco nehezkého. Jiní sami sebe omlouvají a říkají si, že přece měli všechny důvody věřit, že to ti Cikáni tomu klukovi udělali. Drtivá většina z nich sice nikdy žádnou zkušenost s násilníkem, který by byl Rom, neudělala, ale nějak to přece MY všichni víme, co jsou ONI zač! A jiní dokonce stále věří, že to přece jen nakonec celé spáchali romští násilníci, ovšem zaštítěni mocnou lobby Nového světového řádu, která rozkázala policii, aby donutila chudáka kluka změnit výpověď.

Sociální psychologie zná pojem kognitivní disonance – nepohodu a jistou úzkost, která u většiny lidí vzniká tehdy, pokud se v nich současně střetávají protichůdné myšlenky, názory a emoce. Řešením tohoto stavu často bývá rádoby-racionalizace postojů cestou hledání výmluv, a nebo bagatelizace jednoho z konfliktních prvků, méně často pak změna chování, která vyžaduje určité úsilí (a někdy nutnost postavit se dominantním strukturám a postojům společnosti).

V případě břeclavského útoku Romů, který se nikdy nestal, se u mnohých kognitivní disonance dostavila jako výsledek střetu hluboce zakořeněného myšlení v protikladech čestných, dobrých MY a zákeřných, zlých ONI s poznáním, pro některé lidi až fyzicky bolestným, že tentokrát „nějakým strašným nedopatřením“ Romové nebyli ti špatní a MY jsme jim křivdili. Z tohoto nepříjemného dilematu je ale možné vybruslit tím, že si situaci pro sebe zracionalizujeme způsobem „měli jsme důvod se domnívat, že za to můžou Romové. Ostatně jindy za to vždycky mohli a výjimka potvrzuje pravidlo“, nebo bagatelizací konfliktu „Inu, kluk lhal, to je pravda, ale o Romech si stále myslím to své“. Možné je ale také připustit, že dávat jednotlivce „spojené“ toliko jazykem nebo barvou pleti do jedné škatulky pokud jde o jejich morální integritu a jednání je naprostý nesmysl, a na základě tohoto poznání změnit své chování.

A právě k tomu, aby se člověk vydal tou poslední cestou, by bylo více než záhodno, aby přišly ještě jiné omluvy, než od matky a syna. Omluvy od těch, kteří úmyslně, profesionálně a soustavně vytvářejí prostředí, v němž se nejen pěstuje kolektivní hysterie, šíří morální panika a zakalují a posilují stereotypy pronikající do nás od útlého věku z prostředí rodin či škol, ale v němž je také snazší zapudit svědomí, potlačit kritické myšlení a racionalizovat své setrvávání u toho nejhoršího, co v nás vězí.

„Petr (15), kterého zmlátili Romové: Máma mu shání ledvinu!“ (Blesk 26. dubna 2012; 05:00); „Romové brutálně zbili chlapce (15): Nedal jim cigaretu, přišel o ledvinu“ (FTV Prima, 17. duben 2012); „Mladík neměl cigaretu: Romové ho podřízli!“ (AHA, 24.04.2012 12:00); „Tzv. nepřizpůsobiví versus slušní lidé: Zmasakrovali pět lidí!“ (AHA, 28.04.2012 12:00); „V Liberci je to poprvé, kdy Romové zaútočili na mladou dívku“ (TV NOVA); „Může se to stát dalšímu, burcuje matka chlapce brutálně zbitého Romy“ (iDNES.cz, 17. dubna 2012 10:37); „Romům šlo jen o agresi, nevzali peníze ani mobil, říká matka zbitého hocha“ (Novinky.cz, 16. dubna 2012); „Mladík zmrzačen romskými bestiemi jen za to,že jim nechtěl dát cigaretu. Není to první brutální romské násilí“ (EUportál, 19.4.2012)

To jsou jen namátkou vybrané titulky z různých médií, nejen o případu z Břeclavi, které nás unisono přesvědčují, že existuje něco jako „romské násilí“, že Romové obecně vzato masakrují „slušné lidi“ a že Romové jsou proto kolektivní hrozba pro naší společnost, schopná úderu kdykoliv a kdekoliv a mající kolektivní odpovědností za kterýkoliv z výše uvedených činů. V takové atmosféře pak není těžké věřit, že můj vlastní rasismus je ospravedlnitelný ba zcela oprávněný postoj, kterým se lze alespoň částečně bránit všudypřítomnému nebezpečí. Mimochodem k té realitě – „romské“ přepadení dívky v Liberci se později rovněž ukázalo být výmyslem, za kterým stály problémy v rodině, což si reportéři TV NOVA nenamáhali zjistit. Počet případů vymyšlených útoků, v němž měli podle médií figurovat Romové, vůbec rychle narůstá…

Média nepochybně nejsou jediným kořenem protiromských nálad. Zároveň je tvoří a zároveň se jim přizpůsobují ve snaze získat si čtenáře a diváka (a odvést ho od podstaty společenských problémů). Jejich role v tomto procesu obecně a v Břeclavském případě zvláště je ovšem natolik významná, že vzniká právo požadovat omluvu přímo od nich.

Už nyní je zřejmé, že od některých se nám jí nedostane. Jan Ziegler, autor článku v EUportálu s nadpisem „Mladík zmrzačen romskými bestiemi jen za to,že jim nechtěl dát cigaretu. Není to první brutální romské násilí“, už dal najevo, že naopak on stále čeká omluvy „od Romů“ za Patrika, za Nový Bor… Komentovat to lze názorem jednoho ze soudných čtenářů jeho blogu, který Zieglerovi osvětlil, že „Omlouvat se může jenom ten, kdo něco spáchal… Neexistuje něco jako kolektivní vina. Omluvu celého etnika může čekat jenom rasistické individuum“.

Věřme, že alespoň u některých jiných novinářů a blogerů dojde k tomu, že se zastydí, začervenají se a napíšou či odvysílají „Omlouvám se“. Projít po uvědomění si selhání vnitřní katarzí a zčervenat studem je konec konců lidské a osvobozující. Komu břeclavská facka nestačila k procitnutí z rasistických stereotypů o druhých, může dál klesnout na úroveň Zieglerovi novinářské žumpy a motat dohromady Patrika, Nový Bor, romské bestie a všelijaké blabla blabla…A těm, kteří se snad za veřejné zrudnutí v obličeji a přiznání odpovědnosti za šíření rasismu ve společnosti nemístně stydí, asi nezbude, než dál plout po proudu stoky a pobrukovat si nevýslovně pokleslou Nohavicovu „virtuálku“ o Dežovi s noži s perverzním refrénem „proč jsem se nenarodil radši černý“. No, kéž by si to mohli jako Romové v Česku zkusit. Alespoň jeden týden. Jak moc bych jim to přál!