25 let budování kapitalismu v Česku je, marná sláva, významné výročí, a nebylo by dobré ho jen tak přejít. Jako Levá perspektiva máme ostatně dojem, že s těmi červenými kartami to prostě vloni nebylo nějak ono, že to trochu postrádalo glanc, a tak jsme se rozhodli na našich stránkách postupně připomenout a zvěčnit známé i méně známé hrdiny „transformační“ doby, kteří se zasloužili o kapitalismus a pomohli nás a celé Česko dovést tam, kde dnes jsme. V prvním díle našeho seriálu si tak dnes představíme polistopadového podnikatele „v olejích“, Vítězslava Vlčka z Ostravy.

Když inženýr Vlček v roce 1992 přebíral do svých rukou fungující státní podnik Ostramo, měl s ním jistě velké plány, ale také měl vůči němu velké závazky. Příběh jeho podnikání, jak si hned ukážeme, se ovšem patrně neubíral vysněnými cestami a je lemován samými hrůzami od povodní, přes konkursní spory až po mnohaleté soudní tahanice. Buď jak buď, za počínáním podnikatele-ropáka a ovšem také (a neméně) za počínáním polistopadového státu zůstal v Ostravě jen zmar a zkáza.

Jak si ropák zprivatizoval lagunu a stát mu nedal napít oleje

Člověk ten zápach cítí už zdaleka a ani nemusí na vlastní oči spatřit tu odpornou černou louži – Ano řeč je o proslulých ostravských ropných lagunách, nacházejících se jen kousek od sídliště Fifejdy.

Tzv. ostravské laguny se nezřídka a ne zcela neprávem uvádějí jako příklad barbarského chování minulého režimu k životnímu prostředí. Faktem nicméně je, že se v nich hromadil odpad z výroby minerálních olejů, fenolů a zpracování ropy v blízké rafinerii již od začátku 20. století. Od 60. let minulého století se v tehdejším Ostramu začaly s pomocí kyseliny sírové průmyslově regenerovat vyjeté motorové oleje. Ty se do chemičky svážely z celého Československa. Ekologický problém lagun se při tom nijak systematicky neřešil, ale začátkem 70. let došlo alespoň k sanaci hrozících průsaků pomocí podzemních těsnících stěn a vrtů, aby nedošlo ke kontaminaci spodní vody. Na plánovanou výstavbu nové, moderní regenerační linky v Kolíně již z důvodů nedostatku investičních prostředků v 80. letech nedošlo.

Po roce 1989 se stal státní podnik Ostramo předmětem přímého prodeje v tzv. první privatizační vlně. Přes odpor města Ostrava a Federálního ministerstva životního prostředí přešel již v roce 1992 do soukromých rukou bývalého podnikového ředitele a nového polistopadového podnikatele Ing. Vítězslava Vlčka a nesl dále jméno Ostramo, Vlček a spol. s.r.o. Zprivatizován byl Fondem národního majetku za pouhých 133 milionů korun, nicméně Vlček se při koupi zavázal odstranit obrovskou ekologickou zátěž, která se vztahovala nejen na laguny, ale také na silně kontaminovanou půdu v samotném areálu. Přes varování odborníků stát akceptoval Vlčkovo tvrzení, že likvidaci ekologických škod a modernizaci celého areálu dokáže zafinancovat z výnosů svého podnikání.

Ale ouha! Polistopadový režim ve své demokratičnosti a ekologické osvícenosti zrušil hned zkraje 90. let právní předpisy o povinném sběru a recyklaci použitých motorových olejů, které platily v předlistopadové ČSSR a díky husté síti sběren pomáhaly dosáhnout až 40 % recyklace těchto odpadů. Systém sběren se rychle rozpadl a podíl zrecyklovaných olejů klesl v 90. letech na 16 %. V této situaci se podnik Ostramo dostal do hospodářských potíží a na řešení ekologického závazku nebylo ani pomyšlení.

Od povodně ke konkurzu

Hospodářská situace Ostrama se pak rok od roku zhoršovala, až na jaře 1997 musel podnik úplně zastavit výrobu. To už bylo jasné, že si Vlček s ropnými lagunami (jejichž plný rozsah ovšem ještě nebyl znám) neporadí. Stát se tedy nabídl, že si je od Vlčka za jednu korunu odkoupí zpět a na své náklady zlikviduje (!), což se také stalo a majitelem lagun a okolních pozemků se stal státní podnik Diamo. Zároveň s tím Fond národního majetku odpustil Vlčkovi poslední splátku pořizovací ceny podniku ve výši 26 milionů korun (!) a obě strany se smluvně vzdaly veškerých vzájemných závazků.

V červenci 1997 postihly Ostravu stejně jako celou Moravu obrovské povodně. Z nezajištěných lagun a dalších míst areálu Ostrama uniklo do Odry na 3000 tun ropných látek, jejichž likvidace – samozřejmě že za peníze daňových poplatníků – pak trvala hasičům a vojákům několik měsíců. Podnik při skladování nebezpečných odpadů nedodržel bezpečnostní předpisy a podnikatel Vlček byl obžalován z trestného činu obecního ohrožení. Jeho stíhání nicméně zastavila prezidentská amnestie (v tomto případě nikoliv ta Klausova z roku 2013).

Již krátce po povodních podaly Ostravské vodovody a kanalizace a další věřitelé na zdecimované Ostramo návrh na konkurz. Pomalé nefunkční soudy však o vyhlášení konkurzu reálně zkrachovalé továrny rozhodly až v roce 2001. Vlček mezitím převedl pozemky Ostrama na firmu Transkorekta své ženy, a to za cenu pouhých 2,3 milionů korun. Po Ostramu v tu chvíli zbyly desetimilionové dluhy a věřitelům oči pro pláč.

Prodej či spíše účelový převod pozemků sice následně napadl konkursní správce, ale po tahanicích rozhodl Vrchní soud, že prodej byl právně v pořádku, nicméně za pozemky je třeba doplatit cenu 50 milionů korun. Tyto peníze jako malou náplast dává v roce 2011 věřitelskému výboru zkrachovalého Ostrama pražská developerská firma JP Park, na kterou zároveň Transkorekta Vlčkovy manželky převedla celý zdevastovaný areál bývalé rafinerie. JP Park slibuje Ostravě, že na místě postaví „co si město bude přát.“ Má to ale háček – stále nevyřešenou ekologickou zátěž, o kterou se bude muset postarat stát…

Jak se ropák soudil a co vysoudil

Stran ekologické zátěže se rozhoupal k aktivitě i státní podnik Diamo a vyhlásil soutěž na sanaci ekologických škod v ostravských lagunách financovanou 4 miliardami korun. Vlček ovšem již v roce 2000 „prozíravě“ napadl smlouvu, kterou on sám převedl v roce 1997 za 1 korunu ropné laguny na stát. Tvrdí, že tato transakce neproběhla formálně správně a laguny (a s nimi i státní dotace na jejich vyčištění) patří Transkorektě. Soud však tuto Vlčkovu žalobu odmítl a laguny zůstaly v rukou Diama, jehož zakázku na jejich likvidaci vysoutěžilo v roce 2004 sdružení firem Čistá Ostrava (Geosan Group, Železniční stavitelství Brno, Aquatest). Sdružení se zavázalo laguny odtěžit do roku 2010 a území plně zrekultivovat do roku 2015.

Vlček se ovšem nevzdal a podal na stát další žalobu, konkrétně na podnik Povodí Ohře, že kvůli špatné údržbě protipovodňových hrází v jeho gesci došlo v roce 1997 k zatopení Ostrama a ke zmaření Vlčkova perspektivního podnikání. Požadovanou náhradu vyčíslil nejprve na 1,3 miliardy korun, v roce 2004 pak až na osm miliard korun samozřejmě včetně nároků na ušlý zisk (co na tom, že továrna byla již před povodní před bankrotem) a penále.

A světě div se – Vlček první soud v roce 2006 vyhrává, i když náhrada nedosahuje zdaleka požadované výše. Nevadí: Transkorekta pohledávku po nepravomocném rozsudku ostravského okresního soudu přeprodává v roce 2007 za 50 milionů korun (!) firmě Retise Enterprises Limited s neznámým vlastníkem a sídlem na Kypru. V roce 2008 ovšem odvolací soud vrací případ na začátek – Povodí Ohře se brání (ne zcela neopodstatněnému) nařčení z neúdržby hrází poukazem na mimořádný, pětisetletý charakter povodně z roku 1997, které hráze nemohly odolat.

Retise se soudí dál – a v roce 2010 u stejné soudkyně jako v roce 2006 opět vyhrává, neboť pro verzi o neúdržbě hrází podle soudkyně svědčil znalecký posudek. Retise již požaduje od státního podniku Povodí Odry 11 miliard korun odškodného, ale soudem dostává „pouze“ 1,3 miliardy a úroky z prodlení. Povodí nechce přistoupit na mimosoudní vyrovnání, odvolává se a Retise následně stupňuje své nároky vůči státu na celých 16 miliard korun!

Teprve na jaře 2014, po 14 letech soudních pří, rozhoduje Nejvyšší soud, že stát (Povodí Ohře) firmě Retise nic platit nemusí. Přiklonil se k závěru, že povodeň mimořádné velikosti překonala hráze projektované na stoletou vodu, za což Povodí nemůže nést odpovědnost. Spíše již křečovité odvolání Retise k Ústavnímu soudu končí v listopadu 2014 definitivním odmítnutím miliardových nároků. Retise Enterprises Limited musí odejít s prázdnou…

Takže přece jenom „Happy end“? Tak si to shrňme.

Jak jsme dopodnikali v roce 2014

– Vlček resp. jeho manželka (firma Transkorekta) zinkasovali v roce 2007 za prodej soudně vymáhané pohledávky vůči státu obskurní firmě Retise Enterprises 50 milionů korun.
– Po zkrachovalém Ostramu zbyly dluhy ve výši cca 200 milionů korun. Největším věřitelem zůstaly Ostravské vodovody a kanalizace (jejichž minoritním vlastníkem je statutární město Ostrava).
– Na pozemcích areálu bývalého Ostrama se vedle stromy porostlých ruin továrny a zrezivělých zásobníků stále nachází obrovská ekologická zátěž ropou nasáklé půdy, jejíž likvidace by vyšla na stamiliony korun. Několik posledních let se zde nic neděje.
– Sdružení Čistá Ostrava zahájilo se zpožděním odtěžování ostravských lagun, ale v roce 2012 zjistilo, že na místě se nachází mnohem více odpadu, než se předpokládalo. Od roku 2012 se proto se sanací lagun nepokračuje a státní podnik Diamo vyhlásil na likvidaci zbylých kalů a olejových jezer novou zakázku. Stát dosud za likvidaci těchto škod zaplatil 3 miliardy korun (nepočítaje likvidaci havárie při povodních v roce 1997), náklady odstranění zbylých odpadů v lagunách se odhadují na další 1 miliardu korun. Očekávané datum rekultivace těchto prostorů se nyní posunulo na rok 2022.