Řízená likvidace železniční infrastruktury v režii SŽDC
Na podzim minulého roku srovnaly bagry se zemí více než sto let starou budovu železničního nádraží v Hranicích u Aše (Hranice v Čechách). Stalo se tak přes odpor vedení města a velké části jeho obyvatel. Rozhodnutí přitom vydal novopečený vlastník objektu, Správa železniční dopravní cesty (SŽDC), která jej sama získala bezúplatně převodem od Českých drah, aniž by jí jeho případná záchrana a využití jakkoliv ležela na srdci. Jen o dva roky dříve přitom podobným způsobem nechala SŽDC zbořit také nádraží v blízké Studánce. Okolnosti demolice jsou přitom nanejvýš podivné.
Železniční stanice Hranice v Čechách, prvně postavená v roce 1885 a nově přebudovaná v roce 1904, se mohla pyšnit statusem nejzápadnějšího nádraží v zemi. V případě novější budovy šlo o poměrně velkoryse řešenou stavbu, jejíž velikost odpovídala někdejšímu rozmachu průmyslového města a posílení jeho významu s otevřením železniční spojnice do saského Adorfu v roce 1906. Po roce 1945 se ovšem již kolejová doprava z Hranice do Adorfu neobnovila a po roce 1989 se navíc zásadně snížila frekvence i na trati 148 v úseku z Aše do Hranice, a to až na dnešní žalostný jeden pár vlaků denně! Velké nádraží osiřelo a v posledních letech byly dveře i okna budovy zazděny.
Tento neutěšený stav představoval pro státní organizaci SŽDC, na kterou v posledních letech přechází železniční infrastruktura dosud vlastněná Českými drahami (akciová společnost rovněž ve vlastnictví státu) záminku k návrhu budovu zbořit a postavit místo ní jen obyčejný plechový přístřešek. Právě tak to ostatně učinila již v roce 2012 ve Studánce, která leží na téže železniční trati. Mluvit o zámince k zboření je v tomto případě na místě, neboť osud budovy mohl být zcela jiný.
Starosta Hranice Miroslav Picka (Sdružení nezávislých kandidátů) totiž měl o historickou budovu nádraží velký zájem a opakovaně kontaktoval zástupce SŽDC s nabídkou schůzky. Radnice v Hranici usilovala o převod nádraží do vlastnictví obce, která by je na své náklady opravila a po rekonstrukci stavbu využívala k nízkonákladovému nájemnému bydlení, jako turistickou ubytovnu a jako zázemí místním občanským sdružením a nevládním organizacím.
Navzdory snaze města budovu oživit však SŽDC pracovala všemi způsoby na tom, aby se nádraží zbouralo. Argumentovala tím, že budovu nemůže jako „dobrý hospodář“ (ta ironie!) bezúplatně na město převést ani odprodat za symbolickou částku, ale nejprve ji musí nabídnout k prodeji za komerčních podmínek. O budovu však za „komerčních podmínek“ zájem nikdo nejevil, takže se opět nabízela možnost převodu na obec. SŽDC na to vyrukovala s tvrzením, že budova je ve velmi špatném stavu, ale ani toto tvrzení podle místních neobstojí. „Střecha byla v pořádku, nezatékalo tam, základy jsou v pořádku, proč jim to vadilo, to já nevím,“ prohlásil k tomu nedaleko bydlící hranický občan Werner Künzel. Než se mohla jakákoliv schůzka zástupců obce se SŽDC uskutečnit, přijela z popudu vlastníka na místo demoliční firma a budovu zbořila.
Příběh z Hranice u Aše bohužel není ničím ojedinělým. Železniční infrastuktura – stará nádraží, opravny i depa – mizí z české krajiny bez ohledu na to, že se v mnoha případech jedná o zajímavé technické památky na dílo našich předků a nabízí se jejich další využití. Jen před pár týdny se poroučela k zemi budova nádražíčka v Dobré Vodě u Hořic, předtím to byly budovy Západního nádraží v Děčíně, kde chtěl zájemce vybudovat železniční muzeum. V květnu loňského roku strhly bagry původní staniční budovu v Poříčí nad Sázavou. Nadšenec a železničář v penzi za ni SŽDC nabízel 450 tisíc korun, aby ji zachránil, ale marně. Ten samý příběh se odehrál předtím v Chvaleči, kde obec léta bombardovala SŽDC s nabídkami o získání budovy, která měla posloužit hasičům jako zbrojnice. Předtím se bouralo ve Vejprtech, už léta se hovoří o demolici Horního nádraží v Karlových Varech, o demolici nádraží v Havířově postaveném v tzv. bruselském stylu a pouze masivní odpor veřejnosti zabránil (snad) zbourání nádražní budovy v Ústí nad Orlicí.
Ne vždy je s bouráním na vině pouze SŽDC, svůj významný podíl na něm mají i České dráhy a někdy i obce, ale její stopa v této likvidaci železniční infrastruktury je zřetelná. Tak zřetelná, že se SŽDC dostala opakovaně do hledáčku Bezpečnostní informační služby v souvislosti s ekonomickým poškozováním státu, což nám již napovídá, odkud asi vítr vane.
Tak Výroční zpráva BIS z roku 2009 jmenovitě uvádí: „V prostředí stavebních společností soutěžitelé koordinují výši podávaných nabídek. Cílem je vytvořit zdání konkurenčního prostředí a zakrýt předem uzavřené dohody o vítězi tendru. Nejvýrazněji se tyto aktivity projevily u zakázek vypisovaných Správou železniční dopravní cesty, přičemž někteří zaměstnanci této instituce jednali nestandardně ve prospěch stavebních společností.“
Výroční zpráva BIS z roku 2010 opět uvádí: „Příkladem netransparentního a nehospodárného chování představitelů některých institucí byly nestandardní postupy některých zaměstnanců Správy železniční dopravní cesty při zadávání veřejných zakázek. Takové jednání umožnilo vybraným uchazečům rozdělit si zakázky mezi sebou anebo koordinovat výše podávaných nabídek do výběrových řízení. Konečné ceny za zakázky tak nebyly optimální pro stát, ale pro soukromé subjekty.“
A rovněž ve Výroční zprávě BIS z roku 2011 se k tématu zakázek na železnici praví: „Neprůhledně postupovala při vyhlašování některých veřejných zakázek například Správa železniční dopravní cesty (SŽDC). Vyhlášení zakázek působilo transparentně, avšak představitelé SŽDC zvýhodňovali předem vybrané soukromé subjekty před konkurencí tím, že s nimi individuálně předjednali podmínky zakázek nebo jim o nich sdělovali interní informace.“ V pozdějších letech BIS ve svých zprávách rovněž o těchto praktikách hovořila, SŽDC ale již jmenovitě neuvádí.
Nemůže být nejmenších pochyb, že zbytečné a ekonomicky neodůvodněné bourání nádražních budov, často prováděné proti vůli dotčených obcí, patří právě do této kategorie podivných, cinkutých zakázek, které SŽDC vypisuje ve prospěch soukromých firem. Přesvědčen je o tom i bývalý předseda dozorční rady Českých drah a ministr dopravy Zdeněk Žák.
Žák šéfoval dozorční radě Českých drah od února 2009 za ministra dopravy Bendla (ODS) a již v dubnu téhož roku byl tímto ministrem odvolán, údajně kvůli chybám v hospodaření v době, kdy pracoval v Drážní isnpekci. Žák již v roce 2010 komentoval počínání SŽDC slovy: „Víte, já si na té české železnici v současnosti občas připadám jako v Kocourkově. Děláme přesný opak toho, co dělá cizina. My bychom si měli ty staré budovy chránit nejen proto, že je to součást našeho historického dědictví, ale hlavně proto, že ono je to překvapivě podstatně levnější, je to dramaticky levnější opravit starou budovu než postavit novou skleněnou, s odpuštěním, haluznu, která se nikomu nelíbí.“
Stejným způsobem se vyjádřil i v roce 2011 k záměru SŽDC a Českých drah zbořit historickou budovu nádraží v Ústí nad Orlicí z roku 1874: „Z pohledu technického, finančního ani obchodního neexistuje při rekonstrukci železničního uzlu Ústí nad Orlicí objektivní potřeba výstavby nového technologického objektu ani odbavovací haly. Argumenty používané vedením SŽDC jsou v drtivé většině argumenty účelovými, které mohou podrobněji neinformované jedince z řad laické a odborné veřejnosti či představitelů veřejné správy přesvědčit o nepravdivých skutečnostech a ztížit tak jejich schopnost rozpoznat optimální technické a obchodní řešení železničního uzlu.“
Když se stal v roce 2013 Zdeněk Žák ministrem dopravy ve vládě Jiřího Rusnoka, jednou z prvních věcí, o kterou se přičinil, bylo zastavení bourání havířovského nádraží (s plánovanou novou stavbou). V tomto případě České dráhy usilovaly zbořit objekt, který samy nechaly v uplynulých letech úmyslně zchátrat, a nechat místo něj postavit (soukromým subjektem) budovu novou. I v Ústí nad Orlicí, kde původní nádražní budova zůstala stát, dala SŽDC nakonec postavit docela zbytečně hned v sousedství objekt nový. Státní peníze se prostě musí proinvestovat za každou cenu, aby se spřátelené firmy napapaly. V této souvislosti pak už nepřekvapí, že se bývalý ministr Žák, jeden z mála odborníků na tomto postu za uplynulých 25 let, stal objektem pomlouvačné a urážlivé mediální kampaně. Stará česká nádraží a nádražíčka tak z moci úředníků SŽDC opět končí v dlouhých a nenechavých drápech stavební lobby.