Před 70 lety, 30. dubna 1945, vztyčili vojáci Rudé armády, následně hrdinové Sovětského svazu, seržant Michail Alexejevič Jegorov (1923 – 1975) a mladší seržant Meliton Varlamovič Kantaria (1920 – 1993), vlajku Svazu sovětských socialistických republik nad troskami Říšského sněmu (Reichstagu) v Berlíně. Tento čin se stal symbolem porážky hitlerovského fašismu. Ve stejný den spáchal v Berlíně sebevraždu „Vůdce“ Adolf Hitler.

První vztyčení sovětské vlajky nebylo fotograficky zdokumentováno. Slavné snímky pocházejí až z 2. května 1945, kdy byly boje o Říšský sněm ukončeny.

M. A. Jegorov publikoval svou vzpomínku na vztyčení praporu v knize, vydané česky r. 1949 nakladatelstvím „Naše vojsko“ pod názvem „Na Berlín!“ (s. 228 – 229)

Připomeňme si ji u příležitosti slavného 70. výročí vítězství nad fašismem. A připomeňme si ji s vědomím, že mnozí potomci hrdinných rudoarmějců u nás dnes dělají těžké a mizerně placené práce a čeští nacionalističtí hlupáci se na ně dívají jako na podlidi. A v neposlední řadě mějme na paměti, že používání sovětské vlajky a symbolů z ní je dnes v některých zemích světa včetně několika bývalých sovětských republik zakázáno a postihováno, zatímco fašisté v bývalých sovětských zemích napadají a zabíjejí své odpůrce. Na Ukrajině jsou u moci a v zemi zachvácené válkou se dopouštějí podobných ukrutností, jako za nacistické okupace. Režimy v Pobaltí a asijských postsovětských státech nejsou fašismu příliš vzdálené.

Dokážeme porazit fašismus dříve, než on porazí nás?

* * *

Vztyčili jsme prapor

Mně a mladšímu seržantu Kantariovi svěřili rudý prapor, abychom jej na znamení vítězství vztyčili nad Reichstagem. Cítil jsem, že to není jen záležitost naší roty nebo pluku. Věděl jsem, že to znamená o mnoho víc pro všechny, kteří bojují o Reichstag a o Berlín. Všichni kamarádi se chtěli praporu aspoň dotknout.

Vyběhli jsme. Za námi byli posláni radisté a telefonista. Ti měli za úkol podat hlášení plukovníku Zinčenkovi, že je prapor vztyčen. Přeběhli jsme kus rovného terénu a skočili do jámy po bombě. Palba byla náramná. Leželi jsme tam snad půl hodiny. V jámě jsme ještě prohlédli, drží-li povlak, aby se nám prapor nerozvinul při přískocích. Přitáhli jsme tkanice a doběhli do dalšího trychtýře. Domluvili jsme se, že z téhle jámy doběhneme do Reichstagu bez zastávky.

Vběhli jsme na první stupně schodiště. Mezi sloupy praskaly granáty a hvízdaly dávky z kulometů. Cítím, že po nás koukají němečtí střelci, ale jistě nás pozorují i naši. Jistě se dívá i velitel pluku.

U vchodu se válel zlomený žebřík. Přistavil jsem jej k portálu a křičím na Kantariu:

„Sundej povlak, přivážeme prapor.“

Kantaria chvíli otálí a já na něho hartusím.

„Ale čím ten prapor přivážem to nevím“ povídá Kantaria.

Teď jsem si uvědomil, že jsme opravdu na provazy zapomněli.

„Sundej povlak,“ povídám, „povlakem přivážem…“

Prapor byl teď nad vchodem do Reichstagu.

Kantaria mi povídá:

„Půjdem se podívat, kde jsou naši… Co se tam děje.“

V chodbách byla tma. Blýská se jen od pancéřových pěstí, jak je Němci házejí dolů z poschodí. Ale je slyšet, že se bojuje už i nahoře. Měli jsme každý po pěti granátech, tak jsme se také mohli poprat.

Kantaria chvilku poslouchal a povídá:

„Když je pěchota nahoře, má tam být i prapor, ne?“ a seběhl před dům prapor odvázat.

Vyběhli jsme pak do prvního patra a vystrčili jsme jej ze střílny, aby byl z náměstí vidět. Nahoru to ještě nešlo. Schodiště měli dosud Němci.

Za chvíli se situace znovu změnila a my mohli prapor přenést o poschodí výše. Chtěli jsme, aby vlál tam, kde se právě bojuje.

Při tom jsme musili pořád hlídat, aby nám Němci prapor nesebrali. Pokoušeli se o to několikrát, ale my jsme se měli na pozoru.

Pak naši zatlačili Němce na chvíli se schodiště a my v ten moment proběhli na půdu. Dostali jsme se na střechu až k tomu koni, co stojí nad vchodem. Berlín byl pode mnou jako na dlani. Dům vedle domu, a co není rozsypané, to hoří. Na střechu bouchají naši dělostřelci. Kantaria se rozhlíží, kam by bylo nejlíp prapor přivázat, aby byl zdola dobře vidět.

Palba na střechu nějak zhoustla. Musili jsme se chytit železného koně, aby nás vzdušné vlny neshodily dolů. Pak nějaká střepina zazvonila o koně a udělala do něho díru. Kůň byl dutý a Kantaria hned vymyslil, že bychom mohli prapor zastrčit do díry v koni. Udělali jsme to tak a začali jsme se spouštět se střechy na půdu a pak na schodiště.

Na schodech nás potkal voják a povídá:

„Prapor je vidět jen s jedné strany. Pak to taky vypadá, jako by jej držel ten panák na koni. Poslali mě, abych to dal do pořádku.“

„I ne,“ povídám mu na to, „to přeci nemyslíš vážně? Za upozornění ti teda děkujeme, ale když jsme si tam prapor donesli, tak si to taky poopravíme, že?“

A Kantaria povídá:

„Samozřejmě.“

Vlezli jsme tedy na střechu ještě jednou. Kam s praporem, aby byl vidět z celého Berlína? Jedině na kupoli. Dostat se tam, to bude práce. Skla jsou vymlácena a zůstala jen žebra. To se ještě neví, které drží a které ne. Kouknu dolů a mráz mi proběhl po zádech. Propast až do přízemku.

Kantaria lezl první, já za ním. A zase začali střílet na střechu. To nic. Už jsme na samém vršku kupole. Vyššího tady široko daleko nic není. Prapor jsme tedy přivázali povlakem a dolů.

Když jsme vyběhli na náměstí a podívali se nahoru, uviděli jsme, jak ten prapor vesele vlaje. Hned nám bylo dobře a lehko na duši.

Kantaria hlásil:

„Soudruhu plukovníku, úkol jsme splnili. Prapor je na Reichstagu.“

Plukovník nám řekl, že si můžeme jít odpočinout. Ale nám se chtělo za našimi do Reichstagu. Přihlásili jsme se, že budeme rotě nosit granáty. Cestou se mi zazdálo, že je prapor nakloněn. Rychle jsme vyběhli nahoru, ale všechno bylo v pořádku. To se jen tak zdálo zdola.