Sportovní výkony a soutěže letních olympijských her v Londýně jistě právem upoutaly pozornost nemalé části světové veřejnosti. Radikální levice nicméně k moderním olympijským hrám historicky vždy zaujímala přinejmenším odměřený, nezřídka ale přímo odmítavý vztah.

Důvodů je řada: hry ve formě soutěží mezi národy v době zjitřeného nacionalismu první poloviny 20. století; pěstování sportu jako nákladné záležitosti vyšších tříd a elit; přílišný důraz na úspěch a vyniknutí jednotlivců na úkor sportovního vyžití pro všechny; později také komercionalizace her a sportu všeobecně. Ve 20. a 30. letech minulého století proto hnutí pracujících pořádalo vlastní masové sportovní hry – dělnické olympiády a spartakiády s mezinárodní účastí.

Po druhé světové válce se sice tradice mezinárodních dělnických sportovních soutěží neobnovila, země východního bloku se zapojily do olympijského hnutí a hnutí pracujících se stalo k olympiádám smířlivější, nicméně o nějakém vřelém vztahu se i tak dá mluvit jen stěží. Dva kritické pohledy na letošní olympiády mohou poskytnout odpověď, proč tomu tak je.

Olympijský slum

Olympijské hry nepochybně nejsou pouze o sportovcích a divácích, ale také o lidech, kteří celé hry organizačně zajišťují. Zatímco televize ukazuje záběry na vybrané představitele olympijských výborů a slavnostně se tvářící hlavy organizačních platforem, pohled na armádu drobných zaměstnanců, kteří všechno oddřou svýma rukama, zůstává televiznímu divákovi a z velké míry i návštěvníkovi her skryt.

A nutno říci, že pohled by to byl trudný. Pouhých několik set metrů od stadionů a pohodlí „olympijské vesnice“ se totiž v Londýně postavilo městečko z přenosných plechových kontejnerů sloužící olympijským čističům, metařům a uklízečům stadionů.  Podmínky v něm překonaly ve své mizérii situaci v mnohých vězeních.

Čističi a metaři, většinou najmutí agenturami z řad mladých zahraničních dělníků a studentů, shodně hovoří o otřesné ubytovací a hygienické situaci a zděšení, které u nich zavládlo po prvním spatření místa jejich pobytu. 24-letý dělník z Maďarska prohlásil: „Vypadá to jako velký slum“. Andrea Murnozová, 21-letá studentka z Madridu na místě nevydržela. „Když jsem viděla místa na spaní, nemohla jsem tomu věřit. Při prvním pohledu na kovové brány a vysokou věž uprostřed tábora jsem si pomyslela, že jsem ve vězeňském táboře. Vypadalo to strašně. Chtěla jsem se ucházet o místo, ale rozmyslela jsem si to. Moji dva přátelé se zapsali, ale podle mě toho teď litují.“

V místě ubytování pracovníků udržujících chod olympiády připadalo na jednu místnost v plechovém kontejneru až deset osob, na jednu záchodovou mísu dvacet pět lidí a na jednu sprchu dokonce 75 obyvatel! Sprchy a záchody se po pár dnech zanesly špínou a staly se fakticky nepouživatelné.

Nedosti na tom, prudké deště vytvořily v celém areálu obrovskou plochu bahna a stojaté vody, přes níž se lidé museli dostávat po provizorní cestě vytvořené z vyřazených přepravek. Do řady objektů také začala prosakovat stropem voda. Za toto „bydlení“ zaměstnanci platili 18 liber denního nájmu – 550 liber za měsíc, ačkoliv pro některé z prvních příchozích nebyla ještě 14 dní zajištěna placená práce.

Aby žádná z těchto nechutných skutečností nevyplula na povrch, museli zaměstnanci podepsat příslib mlčenlivosti před tiskem a rovněž souhlasit se zákazem návštěv přátel a rodinných příslušníků. Ani to však čistící korporaci nebylo nic platné – bulvární, pravicový (!) deník Daily Mail celou věc přece jen vyšťoural a zveřejnil.

Maraton u pásu

Olympijský maraton, zhruba 42 kilometrový vytrvalostní běh městskými ulicemi, zná asi každý. Ovšem „olympijské výkony“ nepodávali pouze běžci a běžkyně. Na rozdíl od nich nuceně, bez popularity médií a bez možnosti medailového ocenění, zato však s rizikem přísné penalizace při „porušení pravidel“ si svůj symbolický maraton oddřeli také zaměstnankyně vyrábějící v daleké Číně olympijské suvenýry, hračky a figurky maskotů.

Ženy vyrábějící hračky Wenlock a Mandeville v čínských sweatshopech dostávaly za svoji práci pouhých šest liber denně, ačkoliv je vedení továren nutilo odpracovat měsíčně až 120 přesčasových hodin – trojnásobek maximálního zákonem povoleného limitu.

V továrně Xinda v distriktu Guangdong, kde se vyrobilo 25 milionů plastových figurek olympijských maskotů, se pracovalo minimálně 11 až 12 hodin denně šest dní v týdnu. Pracovní podmínky byly otřesné – dělnice a dělníci pracující s barvami ve spreji často opouštěli továrnou celí špinaví od barvy. Některým se dokonce zbarvili sliny, zatímco jiní museli zůstat nemocní ležet doma. Ochranné masky se vydávaly zřídkakdy, část zaměstnanců si je musela koupit ze svého. V továrně navíc vlád drakonický režim: pozdní příchod do 5 minut byl trestán ztrátou poloviny denního výdělku. Zdržení o více než pět minut bylo klasifikováno jako „zdržování výroby“ a trestáno odepřením jeden a půl denní mzdy!

Tyto poměry nebyly žádnou anomálií, ale podařilo se je prokázat i na dalších místech, například v továrně Shiwei v Shenzenu, která také vyráběla pro Londýn plastové hračky. Zdejší zaměstnanci často končili práci až po půlnoci, zatímco v osm hodin je již čekala nová směna.

Ukázalo se tedy, že vyjádření Londýnského organizačního výboru olympijských her ohledně boje proti zneužívání zaměstnanců a přísné kontroly dodavatelů byly pouze prázdné žvásty. Láce dodávaného zboží nepochybně na miskách vah převážila nad snahou důsledně se vynutit dodržování pracovně právních standardů v čínských továrnách na pot.

I takto tedy vypadá odvrácená strana velkých olympijských her.