Konference načrtla další cestu k sjednocení radikální levice
24. října se v centru Prahy sešlo několik desítek lidí vesměs mladšího a středního věku. Někteří zde byli domácí, jiní přijeli z Brna, Liberce, Ústí, Plzně a dalších míst republiky, ale všechny spojoval účel cesty: setkat se k diskuzi ohledně dnešní politické, sociální a hospodářské situace v České republice a probrat úkoly a možnosti našeho politického působení, které jsou dány nejen touto situací, ale i subjektivním stavem české radikální levice. A právě tolik potřebná otevřená diskuze mezi různorodými levicovými subjekty o zásadních politických tématech, ale především konkrétní politické a organizační návrhy, které byly na konferenci představeny, měly pomoci v překonání našich současných slabin a v řešení úkolů a výzev, které před námi stojí.
Celý program konference byl rozdělen do třech bloků. Prvním byl politický úvod, který měl ve všeobecnosti načrtnout situaci ve světě i v České republice po vypuknutí kapitalistické hospodářské krize a objasnit význam této situace pro českou radikální levici. Tohoto úkolu se chopil Nikola Čech z organizace REVO, který zrekapituloval analýzu této organizace ohledně významu hospodářské krize pro vládnoucí třídu i pro pracující ve světě i v Česku. Na jedné straně zde existuje krize vládnoucí třídy, v níž bylo otřeseno její skoro tři desetiletí trvající neoliberální krédo a vlajkové lodi kapitalismu jako General Motors a Lehman Brothers jdou ke dnu. Na straně druhé se v krizi nachází i hnutí pracujících, jehož tradiční organizace (politické strany, odbory) byly v posledních 30 letech buď rozdrceny vládní represí, nebo kapitulovaly před neoliberální ofenzivou, a jehož vůle k boji proti kapitalismu byla touto sérií vážných porážek (dočasně) podlomena.
Současná hospodářská, politická i environmentální krize vyostřuje otázku, kdo z koho: kdo bude přinucen nést břemena krize. Radikální levice je podle nás souhrn těch sil, které nejen chápou, že krize vznikla jako nevyhnutelný produkt zákonů kapitalismu, ale podle svých možností organizují pracující a další oběti krize k aktivnímu boji proti tomuto systému. V České republice taková politická síla v tuto chvíli chybí, neboť sociální demokracie i KSČM nejen nemíní vést boj pracujících proti kapitalismu, ale – kromě rétorických cvičení v Parlamentu – nejsou schopné ani aktivně vystupovat na naši obranu před propouštěním, exekucemi, snižováním mezd a důchodů, sociálními škrty apod. Proto je zde naléhavá potřeba spojit a novými lidmi obohatit radikálně levicové, antikapitalistické síly tak, aby se z nich stala reálná alternativa oslovující a organizující oběti krize.
V navazujícím druhém bloku, který uvedl Martin Mikula ze Socialistické organizace pracujících, se tyto myšlenky a analýzy podrobněji rozpracovaly. Řečník přišel s konkrétními údaji o počtu lidí ve světě, kteří hladoví, kteří žijí v absolutní chudobě (je jich stále více), kteří nedisponují ničím, zatímco hrstka jednotlivců kontroluje a vlastní obrovské bohatství a kapitál. Mluvil i o situaci v České republice, o masivním útoku na sociální práva lidí obsaženém v Janotově balíčku, o dělnících propuštěných ze skláren a textilek, o rostoucím počtu zadlužených, ale i o útocích na Romy, Vietnamce a zahraniční dělníky – kteří se mají stát v očích většiny obětními beránky za rostoucí sociální problémy. Posilování Dělnické strany a odporný útok ve Vítkově podtrhují aktuálnost našich slov o nebezpečí fašismu a reakce v době krize. Zásadním poučením obsaženým v příspěvku byla věta, že skutečné rozhodování o tom, co se odehraje, neprobíhá v Parlamentu (což nám přímo i nepřímo namlouvá ČSSD i KSČM), ale jednak ve správních radách korporací a bank – a na druhé straně pak prostřednictvím stávek a masových akcí v ulicích našich měst! Z toho je třeba vycházet při vytvoření naší strategie boje proti krizi.
Po tomto úvodu následovala první všeobecná diskuze. Stejně jako další debaty, které následovaly později, se vyznačovala velkou účastí a – což nás rozhodně potěšilo – také aktivním zapojením mnoha dosud neorganizovaných lidí, kteří vedle členů radikálně levicových organizací tvořili asi polovinu účastníků konference. Zpočátku to v příspěvcích vypadalo tak trošku pesimisticky a kritika padala na to, že si „lidi u nás nechaj stejně do nekonečna srát na hlavu“, ale jak se diskuze rozjela, byla tato malá prvotní skepse překonána a rozhovor se stočil zejména na dvě otázky: jak se bavit s pracujícími, jaký jazyk a výrazivo použít, když se jim snažíme předat naše myšlenky a zadruhé pak přímo na to, jakou organizaci či stranu chceme vytvořit (na to ještě přišla řeč v odpoledním bloku.
Po přestávce následoval blok třetí, který byl rozdělen do několika oddělených částí. Nejprve proběhl všeobecný úvod podaný dlouholetým aktivistou Liborem Bláhou o potřebě nové jednotné organizace, v níž by se zkombinovaly síly, zdroje a zkušenosti různých subjektů radikální levice, a o tom, jak by v základních rysech měla tato nová jednota fungovat. Následovalo představení základní politické platformy nové organizace a její diskuze a nakonec přišel organizační blok, v němž se mělo rozhodovat o takových věcech jako je název nové organizace, stanovy (včetně kritéria členství), způsobech financování organizace a také mělo být zvoleno vedení.
Ve všeobecné diskuzi jsme se mimo jiné věnovali našemu vztahu k jiným proudům a lidem na levici, jako jsou členové ČSSD a KSČM, anarchisté a stalinisté. Panovala shoda na tom, že chceme být otevřenou organizací, která přinejmenším v prvním období své existence bude umožňovat dvojí členství a že se budeme snažit zapojit co nejvíce aktivistů do diskuze o naší politické platformě i do našich aktivit. Nicméně nebudeme také nijak tajit to, že účelem naší organizace je být zásadní alternativou k politice sociální demokracie a KSČM, že našim cílem je aktivní organizování pracujících jako klíčové společenské síly schopné porazit dnešní systém a že mezi námi není místo pro ty, kteří se hlásí k zločinům na obyčejných lidech a hnutí pracujících (např. v 50. letech nebo v roce 1968), ať si již říkají jakkoliv.
Hodně důrazu jsme kladli na potřebu ozkoušení nových metod a přístupů a potřebě rozlišit v odkazu stávajících a dnes se sjednocujících subjektů radikální levice vše živé a cenné od toho, co je zatíženo do sebe zahleděnou a bezduchou rutinou. Otevřeně přiznávanou inspiraci v tomto směru pro nás představuje Nová antikapitalistická strana (NPA) ve Francii, která byla schopna sjednotit a nově oslovit široké pole aktivistů především díky své neskrývané bojovnosti a také proto, že ze sebe dokázala shodit kazajku organizační strnulosti a bezduché rutiny. V tomto směru pak částečně došlo k oživení naší předchozí debaty o jazyku, kterým musíme mluvit, aby nás ti, jimž chceme sdělit své myšlenky, vůbec začali poslouchat.
Na tuto výměnu názorů pak docela příhodně navázalo představení návrhu politické platformy nové (přechodné) organizace, zaměřené na boj se sociálními a politickými dopady krize, jehož se ujala Lenka Světlá ze Socialistické organizace pracujících, která jej také vypracovala. Potěšující a pro mnohé z nás vlastně až překvapující bylo zjištění, že po obsahové stránce se k dokumentu neobjevily téměř žádné výhrady, tedy že prakticky všichni účastníci konference sdílí podobnou představu, co dnes chceme navrhovat a jak máme proti krizi bojovat. Na návrh Václava Votruby ze Socialistické Alternativy Budoucnost (která zatím není součástí NAL) byla do platformy přidána i pasáž, že minulý režim nepovažujeme za řešení problémů kapitalismu a také že cílem naší organizace je (demokratický) socialismus. V této poslední otázce na konferenci nepanovala úplná shoda, nicméně názor přihlásit se v platformě k socialismu nakonec zvítězil. Platforma pak byla po obsahové stránce jako celek schválena a určena k jednoměsíčnímu, zejména stylistickému dopracování.
Posledním bodem, který jsme na konferenci přijali, bylo schválení stanov nové přechodné organizace, které popisují struktury potřebné pro přijímání demokratických rozhodnutí a zajištění naší akceschopnosti a také definují kritéria členství. Bylo schváleno, že konečné vytvoření nové organizace „se vším všudy“ proběhne na sjezdu v létě příštího roku, kde také organizace schválí svůj plnohodnotný program.
Některé původně plánované body konference se z důvodů časové tísně nakonec nestihly, a tak bylo rozhodnuto, že se v nejbližší době znovu sejdeme, abychom o nich mohli demokraticky rozhodnout. Tato skutečnost však většinu účastníků ani moc nemrzela – konec konců to byla daň za širokou a živou diskuzi, která předčila naše očekávání. Shodli jsme se, že cíle konference – shromáždit aktivisty radikální levice, provést širokou politickou debatu o našich nadcházejících úkolech a vytvoření základů jednotné organizace a jejího programového vymezení – se podařilo naplnit. Také zapojení řady neorganizovaných lidí, stejně jako prolomení skepse u některých účastníků, kteří původně ani nechtěli přijet, a v neposlední řadě přátelská a konstruktivní atmosféra dne způsobily, že si velká většina účastníků odnesla z konference dobrý pocit.
Výkonný výbor NAL