Úspěšné řešení národnostní a koloniální otázky patří k základním předpokladům vítězství a udržení socialismu. Karel Marx a Bedřich Engels proto věnovali této otázce mimořádnou pozornost. Jejich teorii rozvinuli v nových podmínkách období imperialismu zejména Vladimír Iljič Lenin a Josef Vissarionovič Stalin. Ústup od marxisticko-leninského pojetí a řešení národnostní a koloniální otázky a přechod revizionistů od proletářského internacionalismu k šovinismu byl jednou z příčin rozpadu a faktického zániku světové socialistické soustavy.

1. Krach národnostní politiky revizionistů

Vzpomeňme bojovný antisovětismus Titovy Jugoslávie společně s její prozápadní orientací, která zvláště v 1. polovině 50. let hrála vysloveně kontrarevoluční úlohu. Rozkol mezi SSSR a Čínou, ke kterému ne náhodou došlo až po upevnění moci Chruščova a plném prosazení oportunistické linie XX. sjezdu, vedl až k ozbrojeným pohraničním střetům v r. 1969, jimž padlo za oběť dle různých zdrojů několik set až několik tisíc lidí. V r. 1979 vedli čínští sociálšovinisté agresivní válku proti Vietnamu, kde se počty mrtvých uvádějí v řádech desítek tisíc na čínské i vietnamské straně (přičemž čínské, vietnamské a západní zdroje se liší /viz Wikipedii/). Nacionalistické šílenství při rozpadu a po rozpadu bývalých socialistických (resp. deklaratorně socialistických) federací Jugoslávie a SSSR vedlo k válkám v několika zemích, přičemž mezinárodní komise uvádějí počty obětí národnostních válek v Jugoslávii 130 až 140 tisíc, společně se čtyřmi miliony uprchlíků, a na území bývalého SSSR jen při dvou čečenských válkách v 90. letech zahynulo dle různých odhadů až 250 tisíc lidí a více než půl milionu jich z válečného území uprchlo, o dalších národnostních ozbrojených konfliktech na území bývalého SSSR nemluvě. Pokračování vidíme ostatně dnes v protiruských náladách významné části obyvatelstva pobaltských států, západní Ukrajiny a Polska a nejnázorněji v konfliktu na Donbase. Bylo by licoměrné svalovat vinu jen na vliv imperialismu a nevidět důsledky nedůsledně řešené národnostní otázky v období socialismu. V této souvislosti stojí za zmínku, že přeřazení Krymu z RSFSR k Ukrajinské SSR bylo provedeno v únoru 1954, necelý rok po Stalinově smrti. Není zřejmě náhodné, že k tomuto kroku nedošlo za jeho života.

Národnostní nesnášenlivost se neobjevila v sovětském bloku až za Gorbačova; existovala i předtím. Někdejší průvodkyně Milada Sigmundová vzpomíná, že v r. 1971 řidiči autobusů ze Lvova s ní odmítali hovořit rusky s poukazem na to, že jsou Ukrajinci. Oboustrannou nacionální nevraživost se nepodařilo během budování socialismu zcela odstranit ani ve společném státě Čechů a Slováků. Přispěla k tomu i federativní koncepce, v případě pouhých dvou členů federace značně problematická, s následným obsazováním řady funkcí dle národnostního kritéria. Bývalý diplomat Václav Svatek ve své knize „Od Husáka k Havlovi“ píše: „Slováci již tehdy hlásali, že jsou vykořisťovanou vnitřní kolonií a neustále žádali satisfakci… Po r. 1968 všechny důležité politické posty byly obsazeny Slováky. G. Husák byl prezidentem, V. Biľak byl důležitým tajemníkem strany, B. Chňoupek ministrem zahraničí, Martin Dzúr zase ministrem národní obrany atd. Když jsme jako Češi proti tomu protestovali, tak nám Slováci chytře na to odpovídali: když se vám to nelíbí a doplácíte na to, tak proč nás držíte v tomto politickém svazku?“ (V. Svatek: Od Husáka k Havlovi, OREGO 2009, s. 106) Dodává, že na velvyslanectví ČSSR ve Varšavě působilo „velké množství Slováků…, ponejvíce z východního Slovenska, odkud ocházel Vasil Biľak nebo z Dolního Kubína, odkud zase pocházel premiér prof. Peter Colotka.“ (s. 118)

Nicméně dle údajů ČTK bylo v r. 2017 zastánců rozdělení Československa v České republice 53 % a ve Slovenské republice 51 %, zatímco v době dělení federace v r. 1992 bylo pro rozdělení v ČR jen 24 % a na Slovensku 27 %. Z toho vidíme, že v Československu té doby národnostní otázka, navzdory určitým excesům na obou stranách, nepředstavovala zásadní problém a jeho rozdělení neproběhlo z vůle lidu a s jeho většinovou podporou, ale především v zájmu imperialismu a jeho vazalů pro oslabení ekonomicky vyspělého státu v srdci Evropy, dle známého hesla „rozděl a panuj“. Podíl zastánců rozdělení byl navíc v r. 1992 jen nepatrně vyšší na Slovensku než v českých zemích a po 25 letech zde byl dokonce nižší než v ČR. Jistě by tomu tak nebylo, pokud by v ČSSR prováděli Češi vůči Slovákům (nebo naopak) utlačovatelskou národnostní politiku. Rovněž pokojné státní rozdělení bez násilností bylo důkazem, že ani v jedné z republik ČSSR nebyl nacionalismus nijak silný. Na druhou stranu pro české i slovenské komunisty a další pokrokové síly je smutnou vizitkou, jak snadno dopustili po zničení socialismu i zničení Československa, které přineslo občanům s rodinnými, pracovními a dalšími vazbami k oddělené druhé části federace nemalé obtíže, a kromě politických kariéristů (zejména na Slovensku, kde pro ně vznikla řada nových pozic) nikomu neprospělo.

Souhlasím s hodnocením Rudolfa Kováře a kolektivu autorů knihy „Ve jménu života aneb Renesance socialismu očima jeho porážky“, kteří uvádějí: „Netypická, dvojčlenná čs. federace český a slovenský národ oddělovala. Při dominantní roli politické, nacionálně zaměřené reprezentace menšího slovenského národa v řídících orgánech federace pak v konečné fázi usnadnila politické reakci r. 1992 rozbít společný čs. stát na dva samostatné státy.“ (R. Kovář a kol.: Ve jménu života aneb Renesance socialismu očima jeho porážky, OREGO, 2007, s. 48)

2. Národnostní otázka v pracích J. V. Stalina

Vraťme se však hlouběji do dějin. Národnostní otázce se klasici marxismu věnovali již dávno před Říjnovou revolucí, která jako první umožnila socialismu řešit ji v praxi. Za pozornost stojí, že díky poloze malého českého národa v srdci Evropy a mezi územím vlivu německého a ruského se zabývali otázkami našeho národa a země Marx, Engels, Lenin i Stalin, poslední dva ovšem už z pozice ilegálních vůdců boje proti carismu, nikoli až jako státníci. Hořkou skutečností zůstává, že práce J. V. Stalina o národnostní otázce, a ovšem nejen o ní, byly po XX. sjezdu ve většině socialistických zemí zavrženy, a dokonce byl na základě jednoho sporu s V. I. Leninem při přeměně RSFSR na SSSR účelově označen v podstatě za oportunistu a Leninova protivníka (viz např. pozn. 90, V. I. Lenin: O národnostní otázce, Svoboda, Praha 1978, s. 208 – 211).

V práci „Marxismus a národnostní otázka“ v r. 1913 J. V. Stalin definoval národ jako „historicky vzniklou stabilní pospolitost řeči, území, hospodářského života a psychického založení, projevujícího se v pospolitosti kultury.“ (J. V. Stalin: Marxismus a národnostní a koloniální otázka, Svoboda, Praha 1949, s. 11)

V téže práci uvádí: „Zda se postaví pod prapor buržoazního nacionalismu proletariát, závisí na vývojovém stupni třídních rozporů, na třídním uvědomění a organizovanosti proletariátu. Třídně uvědomělý proletariát má svůj vlastní vyzkoušený prapor a nemá důvodů, aby se stavěl pod prapor buržoazie.“ (tamtéž, s. 18) Logickým důsledkem neuvědomělosti zdrcující většiny dnešního proletariátu je právě jeho živoření pod praporem buržoazie, jeho příklon k buržoaznímu nacionalismu.

Stalin stanovuje v r. 1913 tyto podmínky úspěšného řešení národnostní otázky: úplnou demokratizaci země, právo sebeurčení, oblastní autonomii (nikoli národnostní autonomii), národní rovnoprávnost, internacionální organizaci dělnictva. „Mezinárodní typ organizace je školou soudružského cítění, velmi účinným agitačním prostředkem pro internacionalismus… Národnostní typ organizace je školou nacionální omezenosti a zkostnatění.“ (tamtéž, s. 56)

V květnu 1917 shrnuje stanovisko bolševické strany k národnostní otázce slovy: „a) uznání práva národů na oddělení; b) národům, které zůstávají ve svazku daného státu, oblastní autonomie; c) národnostním menšinám zvláštní zákony, které by jim zaručovaly svobodný rozvoj; d) pro proletáře všech národů v určitém státu jednotný, nedělitelný proletářský kolektiv, jednotnou stranu.“ (tamtéž, s. 62)

Velkou zásluhou Stalinovou zůstává i to, že se v řešení národnostní otázky věnoval i mimoevropským národům, nikoli však na úkor národů evropských. Ačkoli byl Gruzíncem a jediným neruským nejvyšším představitelem SSSR v jeho dějinách (Brežněv byl Rus narozený na Ukrajině, ostatní byli Rusové narození v Rusku uvnitř jeho dnešních hranic), odmítal např. hovořit gruzínsky v přítomnosti soudruhů, kteří gruzínsky nemluvili, protože by mu nerozuměli (jak vzpomíná např. V. M. Molotov). Stalinovi byl cizí jak gruzínský nacionalismus a nevraživost k ruskému národu, tak naopak velkoruský šovinismus. „Je nutno mít na paměti, že kromě práva národů na sebeurčení existuje ještě právo dělnické třídy na upevnění její státní moci a tomuto právu je právo na sebeurčení podřízeno… Jedině ruští komunisté mohou podstoupit boj proti velkoruskému šovinismu a dovést jej do konce,“ řekl v dubnu 1923 (tamtéž, s. 152, 153).

Po XX. sjezdu bylo na úlohu Stalina v řešení národnostní otázky (a nejen té) naházeno mnoho špíny, ale není pochyb o tom, že Lenin, vůdce první úspěšné socialistické revoluce v dějinách, zcela oprávněně prosadil Stalina do funkce lidového komisaře pro národnosti v první sovětské vládě, stejně jako později do funkce generálního tajemníka bolševické strany. Bylo to v době, kdy „bývalý velmocenský národ v SSSR čítal kolem 75 milionů, kdežto ostatní národy kolem 65 milionů (což přece není malý počet)“, a „dříve utiskované národy obývaly oblasti nejpotřebnější pro hospodářský rozvoj a nejdůležitější místa z hlediska vojenské strategie.“ (tamtéž, s. 135)

„Odstranění národnostního útisku v Evropě je nemožné bez osvobození asijských a afrických koloniálních národů z jařma imperialismu,“ napsal Stalin v r. 1921. „Vítězství proletariátu nemůže být trvalé bez osvobození neplnoprávných národů a kolonií z jařma imperialismu.“ (tamtéž, s. 102, 105) To se do značné míry nepodařilo, i kvůli triumfu revizionistů po Stalinově smrti v SSSR a většině socialistických zemí, a vítězství proletariátu tedy skutečně nebylo trvalé.

Ve světle pozdějších událostí jsou varovná i následující Stalinova slova z dubna 1923: „Celý Východ pohlíží na náš Svaz republik jako na zkušební pole. Buď v rámci tohoto Svazu správně v praxi rozřešíme národnostní otázku, buď zde, v rámci tohoto Svazu utvoříme skutečně bratrské vztahy mezi národy, skutečnou spolupráci – a pak celý Východ nahlédne, že naše federace nese prapor osvobození, že je předvojem, v jehož šlépějích musí jít, a to bude začátek zhroucení světového imperialismu – nebo se zde, ve svazku celé federace, dopustíme chyby, podlomíme důvěru dříve ujařmených národů k proletariátu Ruska, zbavíme Svaz republik oné přitažlivosti, kterou má v očích Východu – a pak vyhraje imperialismus a prohrajeme my.“ (tamtéž, s. 135) To, co řekl Stalin o Východu, platilo ovšem i o Západu, byť jeho začlenění do tábora socialismu nebylo v té době, především vinou zrady tamní sociální demokracie, aktuální. Nicméně přitažlivost, kterou měl Sovětský svaz za Stalina u značné části proletariátu Západu a vlastně všech cizích zemí, po jeho smrti skutečně poměrně rychle ztrácel.

V práci „O základech leninismu“ Stalin stanovil v dubnu 1924 „nutnost úporného, nepřetržitého a rozhodného boje proti velmocenskému šovinismu »socialistů« panujících národů“ a „nezbytnost boje proti národní uzavřenosti, omezenosti a výlučnosti socialistů utiskovaných zemí“ (s. 177 – 178). O rok později varoval jak před „přeceňováním myšlenky jednotné univerzální národní fronty… a rozplynutím komunistických živlů v celkovém, navzájem si přizvukujícím sboru buržoazních nacionalistů“, tak před „nebezpečím, že se komunistická strana odtrhne od mas a přemění v sektu“ (s. 196 – 197).

3. V. I. Lenin o národnostní otázce

Leninovy práce o národnostní otázce, jakož i ostatně o všech otázkách souvisejících se socialistickou revolucí, se ve všem podstatném shodují a doplňují se Stalinem. Chtít je od sebe oddělit nebo dokonce postavit proti sobě by bylo podobně směšné jako chtít oddělit Engelse od Marxe.

K nejzásadnějším Leninovým tezím o národnostní otázce řadím následující, ze stati „Národnostní otázka v našem programu“ (1903): „Bezvýhradné uznávání boje za svobodu sebeurčení nás naprosto nezavazuje, abychom podporovali každý požadavek národního sebeurčení… Strana proletariátu pokládá za svůj pozitivní a hlavní úkol napomáhat sebeurčení nikoli národností a národů, nýbrž proletariátu každého národa. Musíme vždy a bezvýhradně usilovat o nejužší sjednocení proletariátu všech národností, a jenom v jednotlivých, výjimečných případech můžeme klást a aktivně podporovat požadavky směřující k vytvoření nového třídního státu nebo k nahrazení úplné politické jednoty státu volnější jednotou federativní apod.“ (V. I. Lenin: O národnostní otázce, Svoboda, Praha 1978, s. 5 – 6; Spisy 6, Praha 1953, s. 457 – 466)

Ve stati „Kritické poznámky k národnostní otázce“ v prosinci 1913 Lenin uvádí: „Proletariát si nejen neklade za úkol obhájit národnostní rozvoj každého národa, nýbrž naopak varuje masy před takovými iluzemi, hájí co nejúplnější svobodu kapitalistické směny a vítá jakoukoli asimilaci národů, jen ne asimilaci násilnou nebo založenou na výsadách.“ (tamtéž, s. 40; Vybrané spisy 2, Praha 1973, s. 250 – 280)

1. listopadu 1914 vyšel Leninův článek „Stav a úkoly Socialistické internacionály“, jenž praví: „Pokouší-li se dnes buržoazie znesvářit a rozštěpit dělnictvo tím, že se pokrytecky dovolává obrany vlasti, odpovědí na to uvědomělí dělníci tak, že budou znovu a znovu opakovat pokusy o dosažení jednoty dělnictva různých národů v boji za svržení panství buržoazie všech národů.“ (tamtéž, s. 66; Spisy 21, Praha 1959, s. 29 – 34) Protože dnes o uvědomělost nelze v našich krajích téměř zavadit, zaznívá naopak z řad proletářů, včetně mnoha komunistů, volání po obraně vlasti po boku domácí buržoazie proti proletářům zahraničním. Opakuje se tak situace z doby před více než sto lety, z doby šovinistických štvanic první a světové války. Mají komunisté podporovat vznik třetí?

„Nikdo nemůže za to, že se narodil otrokem; ale otrok, který nejenže se vyhýbá snahám o své osvobození, ale své otroctví dokonce ospravedlňuje a zkrášluje…, takový otrok je pochop a chám, který vzbuzuje oprávněný pocit rozhořčení, opovržení a odporu,“ píše Lenin v prosinci 1914. (tamtéž, s. 72, Vybrané spisy 2, Praha 1973, s. 351 – 355) Jak příznačné pro náš dnešek!

Zastáncům Evropské unie z řad komunistů je namístě připomenout, že Lenin označil „Spojené státy evropské za kapitalismu buď za nemožné, nebo reakční“ (tamtéž, s. 85; Vybrané spisy 2, Praha 1973, s. 422 – 424).

Lenin ve stati „Revoluční proletariát a právo národů na sebeurčení“ v r. 1915 (a nejen tam) žádá klást hlavní důraz na to, že „národy jsou rozděleny na utiskující a utiskované, což tvoří podstatu imperialismu“ (tamtéž, s. 89, Spisy 21, Praha 1959, s. 411 – 418). Smutné je, že dnešní české komunistické hnutí neřeší otázku, jaká je v tomto ohledu úloha českého národa a jeho buržoazního státu. Často bývá Česká republika označována za kolonii nebo polokolonii s ohledem na svou značně omezenou suverenitu obrovskou politickou i hospodářskou závislostí na západních mocnostech v čele s Evropskou unií (v ní především Německem) a NATO (USA). V tomto smyslu je utiskovaná, ale z velké části dobrovolně, v souladu s výše uvedenými Leninovými slovy o pochopovi. Dle průzkumu agentury STEM z listopadu 2015 souhlasilo se členstvím ČR v NATO 76 % dotázaných, z toho mezi voliči KSČM 47 %. Zpráva ČTK ze srpna 2017 říká, že se členstvím v EU souhlasí 56 % dotázaných ve výzkumu CVVM. Pro vstup do EU hlasovalo v referendu v červnu 2003 77,33 % voličů. To je mimochodem pádným argumentem, proč by komunistická strana neměla své požadavky podmiňovat referendem. Představa, že většina lidu má v podmínkách brutálního vymývání mozků buržoazní propagandou pokrokové názory, je naprosto idealistická. O prozápadní orientaci a kapitalistickém hospodářství naší země bylo ostatně rozhodnuto rovněž demokraticky, když Občanské fórum a Verejnosť proti násiliu jednoznačně vyhrály nikým nezpochybněné tajné volby v červnu 1990, s téměř 100 % účastí voličů.

ČR se podílela od 90. let na rozpoutání a vedení několika nespravedlivých, dobyvačných imperialistických válek. Vydržuje své vojáky na imperialistických misích v Afghánistánu, Kosovu, Somálsku, Bosně a Hercegovině, ve Středozemním moři, Mali, Iráku, Egyptě a Izraeli. Na mezinárodní scéně usiluje o potlačování uprchlíků z oblastí trpících imperialistickými agresemi a koloniálním zbídačením, aniž by jim pomáhala v rodných zemích. V tomto smyslu je utiskující. Stojí plně na straně imperialismu USA a jeho spojenců, nejhorších nepřátel národní nezávislosti. Taková „vlast“ se nemůže obávat napadením horším nepřítelem, než je ten, který ji má pod kontrolou. Řeči některých zastánců socialismu o její „obraně“ nejsou tedy ničím než sociálšovinismem, který Lenin definoval jako dovršený oportunismus. „Politický obsah sociálšovinismu a oportunismu je stejný: spolupráce tříd, zřeknutí se diktatury proletariátu, upuštění od revolučních akcí, bezvýhradné uznání buržoazní zákonnosti, nedůvěra k proletariátu, důvěra k buržoazii… Od ideového, tajného spojenectví s buržoazií dospěl k otevřenému, až vulgárnímu spojenectví s buržoazií a generálními štáby. A právě toto spojenectví mu dodává velikou sílu,“ napsal koncem r. 1915 ve stati „Oportunismus a krach II. internacionály.“ (tamtéž, s. 92 – 93, Vybrané spisy 2, Praha 1976, s. 430 – 431) Pokud by Lenin vstal z mauzolea, mohl by stať ihned vydat znovu pod aktualizovaným názvem „Oportunismus a krach KSČM“.

Krátce po Říjnové revoluci, 5. prosince 1917, Lenin říká: „Pro nás není důležité, kudy prochází státní hranice, pro nás je důležité, aby se udržel svazek mezi pracujícími všech národů pro boj proti buržoazii kteréhokoli národa.“ (tamtéž, s. 140, Spisy 26, Praha 1966, s. 333). Skvělou tezi představuje v práci „Proletářská revoluce a renegát Kautsky“ v říjnu 1918: „Nesmím uvažovat z hlediska »své« země (neboť tak uvažuje ubohý tupohlavec, nacionalistický maloměšťák, který nechápe, že je loutkou v rukou imperialistické buržoazie), nýbrž z hlediska své účasti na přípravě, propagandě, na uspíšení světové socialistické revoluce… I kdyby ruskou sovětskou moc zítra rozdrtil světový imperialismus, … i v tomto nejhorším případě by se ukázalo, že bolševická taktika nesmírně prospěla socialismu a napomohla růstu nepřemožitelné světové revoluce.“ (tamtéž, s. 148, 150, Vybrané spisy 4, Praha 1974, s. 277 – 285)

4. Marx, Engels a otázka reakčnosti Čechů

Marx a Engels viděli v panslavismu jako nástroji carského politického úsilí mocné nebezpečí pro rozvoj demokracie v Evropě. Rusku přisuzovali úlohu četníka Evropy a hlavní opory všech tehdejších zpátečnických sil. Carské Rusko hodnotili jako stát s nejreakčnějším režimem v Evropě. Slovanské otázce se věnoval především B. Engels. Nepokládal jižní Slovany a Čechy za plně konstituované národy, nýbrž jen za pouhé národnosti, které nemají ani v dalším vývoji již naděje, že se zformují v národ. Podle Marxova a Engelsova předpokladu se měly dříve či později rozplynout v již konstituovaných a rozvinutých sousedních národech. (Viz K. Marx – B. Engels – V. I. Lenin: K dějinám Československa a čs. dělnického hnutí II, NPL 1963, předmluva, s. 7 – 72) Další vývoj tento předpoklad nepotvrdil, naopak po 2. světové válce patřili Češi a Slováci k nejúspěšnějším a nejpokrokovějším národům v budování socialismu. Ani tři dekády westernizace a imperialistického područí v současnosti nenasvědčují zániku českého ani slovenského národa a nacionalismus zde představuje přinejmenším stejnou brzdu společenského pokroku jako kosmopolitismus.

V červnu 1848 B. Engels napsal, že záhuba Čechů je jistá. (tamtéž, s. 88; Spisy 5, s. 100 – 102) V únoru 1849 píše dokonce: „Za vyhlídky na svou ubohou »národní samostatnost« zaprodali demokracii a revoluci rakouské monarchii… Za tuto zbabělou, podlou zradu revoluce se jednou Slovanům krvavě pomstíme…

Stejně dětinský a reakční jako pangermanismus je však i panslavismus…, úplné vzkříšení doby a mravů lesních pralidí… Nenávist k Rusům byla a zůstává první revoluční vášní Němců; od revoluce se k ní připojila i nenávist k Čechům a Chorvatům; jen nejrozhodnějším terorismem proti těmto slovanským národům můžeme spolu s Poláky a Maďary revoluci zajistit… Pak nastane boj, neúprosný boj na život a na smrt proti Slovanstvu zrazujícímu revoluci, vyhlazovací boj a bezohledný teror – ne v zájmu Německa, nýbrž v zájmu revoluce!“ (tamtéž, s. 169 – 174; německy Werke 6, s. 270 – 286)

Německo, které se nestalo dostatečně revolučním, vehnalo Čechy do náruče despotického Ruska. Češi se ocitli na straně despotismu proti revoluci, Marx s Engelsem označovali proto český a některé další slovanské národy za kontrarevoluční. Další vývoj ale ukázal, že ani „revoluční“ národy (německý, maďarský, polský) nebyly ve vývoji tak daleko, aby byly schopny splnit své dějinné poslání.

Lenin k tomu dodává v červenci 1916, že pokud „několik národů zahájí socialistickou revoluci… a jiné národy se stanou hlavními pilíři buržoazní reakce – musíme být i my pro revoluční válku proti nim, aby byly »rozdrceny«, aby byly zničeny všechny jejich předsunuté hlídky, i kdyby se zde projevovala jakákoli hnutí malých národů.“ (V. I. Lenin: O národnostní otázce, Svoboda, Praha 1978, s. 113; Spisy 22, Praha 1959, s. 348 – 386)

Na pohledu Marxe a Engelse na budoucnost českého národa nejlépe pochopíme platnost Leninových slov z práce „Národnostní otázka v našem programu“ z r. 1903: „Nepřihlížet k podmínkám, jež se od těch dob změnily, ulpívat na starých řešeních marxismu znamená držet se litery, a nikoli ducha učení, znamená to opakovat mechanicky staré vývody a neumět použít metod marxistického zkoumání k rozboru nové politické situace.“ (V. I. Lenin: O národnostní otázce, Svoboda, Praha 1978, s. 9; Spisy 6, s. 457 – 466)

Naprosto reakční a kontrarevoluční je však současné vzhlížení části Čechů včetně významné části komunistů k Putinovu oligarchickému a imperialistickému Rusku, které je svou vnitřní politikou reakčnější než státy historického Západu po stránce sociální i demokratické a které oživuje tradice carismu.

Ačkoli se za 2. světové války pokoušel SSSR využít panslavismus pro získání slovanských národů k následování sovětské linie, nevedla tato snaha k žádoucímu úspěchu. Jihoslovanské národy podpořily už na konci 40. let Titovu zradu spojenou s bojovným antisovětismem a nepodařilo se překonat ani historický negativní vztahy většiny Poláků a Ukrajinců k Rusům. Kromě toho Rusko přestalo být po Stalinově smrti srdcem světové socialistické revoluce a ruský národ hrál rozhodující úlohu nejen ve vítězství Říjnové revoluce, ale i v její degeneraci a porážce. Je chybou vzhlížet za této situace k současné Ruské federaci plné ostrých třídních protikladů, zločinu a perzekuce pokrokového hnutí jen proto, že je (imperialistickým) protivníkem západních mocností.

Dlužno dodat, že Gottwaldova KSČ nikdy nepropadla panslavismu ani českému šovinismu a důsledně uplatňovala marx-leninskou národnostní politiku. Na rozdíl od Masarykovy a Benešovy koncepce „československého národa“ uznávala už od první poloviny 20. let samostatnost slovenského národa. Klement Gottwald působil v l. 1921 – 1924 na Slovensku a věnoval mu velkou pozornost. Ve společné straně působili komunisté čeští, slovenští, němečtí, polští, maďarští, židovští i rusínští, resp. ukrajinští. „Všechny velké třídní zápasy dělnictva v letech první republiky probíhaly za pevné internacionální bojové jednoty dělníků všech národností ČSR. A podobně i všechny velké politické boje a revoluční bojové demonstrace byly prováděny dělnictvem Československa v internacionální jednotě. KSČ se důsledně bila za národní práva Slováků a za práva všech národnostních menšin v republice. Čelila tím národnostnímu útlaku české buržoazie a čelila tím i nacionalistické agitaci německé buržoazie a buržoazie druhých národnostních menšin. Buržoazie všech národností Československa, která se sama uměla vždy sjednotit ve svých společných třídních zájmech a v boji proti dělnictvu a pracujícímu lidu, pěstovala po celých 20 let první republiky nacionální štvanice a nacionálně šovinistické rozeštvávání. Nejzběsilejší protiněmecké štvanice v duchu českého nacionalismu pěstovaly za první republiky ty strany politického tábora české buržoazie, které později vlast cynicky zrazovaly a staly se pomocníky velkoněmeckého hitlerismu,“ vzpomíná Václav Kopecký (V. Kopecký: ČSR a KSČ, SNPL, Praha 1960, s. 194)

Ani v tragických letech hitlerovské okupace, ani po osvobození KSČ nikdy neklesla ke ztotožňování nacismu s německým národem, i v době odsunu většiny německého obyvatelstva z ČSR důsledně odlišovala antifašisty. Pod jejím vedením ČSR navázala bratrské sousedské vztahy s Německou demokratickou republikou a podporovala západoněmecké komunisty perzekuované revanšistickým režimem.

O internacionální politice vládnoucí KSČ nejlépe svědčí nezištná pomoc méně rozvinutým socialistickým zemím a rozvojovým zemím s přátelskými vztahy k nim (byť po r. 1960 s některými z nich přerušená nebo omezená následkem rozkolu v socialistickém táboře a sledováním sovětských zájmů), přijímání uprchlíků z válkou zasažených oblastí a emigrantů před politickou perzekucí (jejich trvalé přesídlení z Řecka, Chile nebo dočasné z Koreje – výchova korejských dětí a mládeže za Korejské války a těsně po ní), umožnění dostupného (často Československem financovaného) studia zahraničním studentům, výchova odborníků pro méně rozvinuté státy nebo posílání čs. odborníků do zahraničí. Někteří z uvedených cizinců vytvořili v bývalé ČSSR své komunity, v menší míře i smíšená partnerství s Čechy a Slováky, a v současnosti u nás vyrůstá již i druhá generace jejich potomků, aniž by to působilo jakoukoli zásadnější národnostní nevraživost. Pro tehdejší Československo nebylo problémem, že zde studující Albánci či Arabové byli zpravidla muslimové, a neobávalo se jejich kulturních tradic a stylu života.

5. Národní nezávislost

„Jestliže naše strana něco dokázala, jestliže dovedla vést náš lid v boji za kus chleba a proti fašismu, jestliže nakonec dovedla zúčtovat s kapitalisty a zrádci, tak jedině proto, že jsme se chodili do Moskvy učit od bolševiků, jak buržoazii zakroutit krk,“ řekl Klement Gottwald v projevu při otevření Muzea V. I. Lenina v Praze 21. ledna 1953. (Kl. Gottwald: Leninovou cestou za Stalinem, SNPL, Praha 1953, s. 11) „Je ovšem přirozené, že na naší cestě k socialismu, podobně jako v ostatních zemích lidové demokracie, je nemálo odlišného od cesty Sovětského svazu… Avšak tyto odlišnosti se týkají pouze forem, a nikoli samé podstaty nového řádu, jíž je diktatura proletariátu… Bylo by proto hloupostí a nebezpečným dogmatismem, kdybychom oné odlišnosti na své cestě od roku 1945 nedbali. Naopak, to, že jsme k ní přihlíželi a že jsme jí dovedli správně využívat, pomohlo nám mimo jiné skoncovat v únoru 1948 s vnitřní buržoazní reakcí.

Na druhé straně však by bylo zločinnou hloupostí, kdybychom chtěli některé z oněch »odlišností«, které byly pouze přechodného rázu a postupně odumírají, konservovat. Stále širší a hlubší využívání sovětských zkušeností, a tedy stále větší přibližování se sovětskému příkladu, toť jeden z hlavních zákonů rozvoje lidově demokratických zemí… A naopak: vystrkování a konservování nižších přechodných forem a vydávání jich za neměnnou »specifiku«, stejně jako nedbání a odmítání sovětského příkladu a zkušeností vede nakonec k popření a zvrácení samé podstaty lidové demokracie a k restauraci kapitalismu.“ (tamtéž, s. 11 – 13)

To platilo v období za Stalinova života, kdy se SSSR řídil myšlenkami marxismu-leninismu a rozhodně hájil zájmy proletářů celého světa, nemohlo to však platit v době, kdy sovětskou politiku ovládli chruščovovští revizionisté, kteří začali hrubě zasahovat do vnitřních záležitostí bratrských stran a států, aby i zde prosadili svou linii kompromisu s třídním nepřítelem a konzumní orientace. První tajemník Albánské strany práce Enver Hodža jejich nátlak a vydírání rozhodně kritizoval v projevu na zasedání 81 komunistických a dělnických stran 16. listopadu 1960 v Moskvě. Důsledkem bylo, že SSSR zastavil hospodářskou pomoc Albánii a podobně naložil s Čínou. Stran, které se opovážily kritizovat revizionistický převrat v sovětském vedení, byla však jen menšina. Většina následovala svůj „sovětský vzor“ až do hořkého konce, do rozpadu SSSR a sovětského bloku, který smetl s sebou jak tržně a liberálně orientovanou Jugoslávii, tak statečnou a nezávislou Albánii.

Zatímco sovětští revizionisté rehabilitovali Titovu kliku a navázali s ní přátelské vztahy i za cenu rozpuštění Informbyra, bez jakýchkoli ústupků ze strany Tita, zatímco tolerovali liberální politiku Polska, Maďarska či Rumunska, považovali za nutné řešit vojenskou intervencí pěti revizionistických států Varšavské smlouvy situaci v ČSSR, která nebyla zdaleka tak nakloněná kapitalismu jako výše uvedené státy. Politická argumentace hrozbou kontrarevoluce byla zástupná, hlavním cílem bezpochyby bylo umístit do Československa sovětské základny, jako by se ČSSR nemohla bránit případné agresi NATO sama nebo dobrovolnou spoluprací s bratrskými státy. Mimochodem agresi dosti nepravděpodobné, protože západní imperialismus respektoval hranice z Postupimi, dokud je nezrušil Gorbačov. Nemluvě o lidských obětech, které činily přes 100 osob na straně interventů stejně i na straně čs. občanů, a nemluvě materiálních škodách, vojenská intervence vážně poškodila československo-sovětské vztahy a měla naprosto nepatrnou podporu čs. lidu. Nebyla pozitivně přijata ani velkou částí čs. komunistů, ačkoli mnozí z nich později tendenčně tvrdili opak.

Enver Hodža nazval vojenskou intervenci v ČSSR hned 21. srpna 1968 „typickou fašistickou agresí bez ospravedlnění, porušující mezinárodní normy a zákony a samotná ustanovení Varšavské smlouvy.“ 28. srpna dodal, že „prezident Svoboda podepsal zotročení svého vlastního lidu, stejně jako ve své době bývalý prezident Hácha. Diktát Moskvy je diktátem buržoazní fašistické kliky, která uškrtila veškerou svobodu československého lidu.

Čeští revizionisté, v čele se zrádci Dubčekem, Svobodou, Smrkovským a dalšími, potvrdili…, že jsou zrádci československého lidu. Ukázalo se, že jsou to nejhroznější kapitulanti, kteří mohou být mezi buržoazií. Nejen, že dovolili Sovětské armádě obsadit svou zemi tím, že apelovali na lid a armádu, aby zůstali pasivní, když tanky obsadily zemi, ale i po jejich návratu z Moskvy první slova, která řekli svému lidu, byla stejná: »Zůstaňte klidní, nevzdorujte, nereagujte«, což otevřeně řečeno znamená, podřiďte se okupaci.

Fašistická Sovětská armáda z Československa nikdy neodejde dobrovolně. Ti, kdo se dopustili tohoto barbarského agresivního činu a věčně se jím zdiskreditovali, nepřišli do Československa, aby je opustili, ale aby tam zůstali. Od této chvíle bude všechno v Československu, každá quislingovská kolaborantská vláda, diktováno z Moskvy.“ (E. Hodža: Supervelmoci /Superpowers/, 8 Nëntori, Tirana 1986, anglicky na http://ciml.250x.com/archive/hoxha.html)

Vojenská intervence v ČSSR dále prohloubila rozdělení tábora socialismu. Z vládnoucích stran ji odmítla kromě Albánské strany práce také Komunistická strana Číny, Komunistická strana Rumunska a Svaz komunistů Jugoslávie a nepodpořila ji ani Korejská strana práce. Albánie na protest vystoupila z Varšavské smlouvy. Albánská, čínská a korejská strana přitom rozhodně odmítaly oportunistickou politiku Dubčekovy kliky a odmítnutí intervence v jejich případě neznamenalo podporu politice Dubčekova vedení.

Generální tajemník Korejské strany práce Kim Ir Sen řekl 7. září 1968: „Semknutost je nejmocnější zbraní v rukou dělnické třídy… Komunisté musejí vždy umět rozlišovat mezi třídními bratry a třídními nepřáteli a za žádnou cenu nesmějí scházet z třídních pozic… Jestliže se bratrské země navzájem nenávidí a nepřátelí, pak to způsobuje radost jedině imperialistům, a mezinárodnímu komunistickému hnutí to působí jen škody…

Socialistické země, komunistické a dělnické strany jsou naprosto rovnoprávné a samostatné… V řadách komunistického hnutí nemá nikdo právo požadovat pro sebe privilegované postavení, mezi socialistickými zeměmi nejsou přípustné vztahy nadřízených a podřízených…

Teprve vybudováním samostatné národní ekonomiky může každá země nejen urychlit budování socialismu, ale i upevnit sílu celého socialistického tábora… Jestliže ekonomika kterékoli ze socialistických zemí nedosáhne komplexního rozvoje, ztratí samostatnost a nedokáže splnit své samostatné funkce, pak to oslabí každý článek celého socialistického tábora a bude to mít koneckonců za následek oslabení světového socialistického hospodářského systému jako celku…

Samostatnost musí být orientována na upevnění proletářského internacionalismu a v žádném případě není přípustné, aby jej oslabovala… Vzdát se pod nálepkou samostatnosti principů třídní solidarity, vzdát se společných akcí a společného boje třídních bratří, to není cesta komunistů.“ (Kim Ir Sen: Korejská lidově demokratická republika – prapor svobody a nezávislosti našeho lidu, mohutná zbraň budování socialismu a komunismu, ÚKDDS, Praha 1970, s. 42 – 45)

Sovětští revizionisté a jejich patolízalové neorientovali po XX. sjezdu socialistické státy na budování samostatné národní ekonomiky, ale na závislost na SSSR a RVHP pod záminkou „mezinárodní dělby práce“. Vědecko-technický rozvoj ČSSR byl v některých oborech zastaven za účelem zajištění odbytu méně vyspělých a méně kvalitních výrobků z druhých socialistických zemí, namísto aby ČSSR jako historicky vědecko-technicky rozvinutější stát pomohla svým rozvojem ostatním. Takové stroje jako sovětské soupravy metra, dvoutaktní lokomotivy „Sergej“, automobily Moskvič, maďarské autobusy Ikarus či dvoutaktní automobily z NDR budily u nás ve své době posměch nejen odborné veřejnosti.

Kim Čong Il v r. 1993 napsal: „V uplynulém období se strana jedné země samozvaně označovala za centrum mezinárodního komunistického hnutí. Přikazovala stranám jiných zemí tu to, tu ono, a když někdo nenásledoval její nesprávnou linii, nerozpakovala se na něj vyvíjet nátlak, zasahovat do jeho vnitřních záležitostí. V důsledku toho se ideová jednota a soudružská spolupráce socialistických zemí citelně oslabila a tyto země ztratily schopnost čelit spojenými silami imperialismu.“ (Kim Čong Il: Historická poučení z výstavby socialismu a generální linie Korejské strany práce, v: Nepokořený korejský národ, JUDr. J. Weber, Praha 1993, s. 31) O rok později uvedl: „Bez samostatnosti země hyne. Východoevropské socialistické země zanikly, když jednaly bez politické samostatnosti, jak jim řekly velké země… V minulosti velmocenští šovinisté činili nátlak na naši zemi, aby vstoupila do organizace Varšavské smlouvy a do RVHP, avšak vůdce se přičinil, abychom tam nevstupovali a abychom si důsledně udrželi svůj nezávislý charakter. To, že naše země nevstoupila do organizace Varšavské smlouvy a do RVHP, bylo mnohonásobně správné… Musíme podle vůdcových záměrů i napříště uskutečňovat samostatnou a zásadovou zahraniční politiku a tím udržovat důstojnost země a dále posilovat vztahy mezinárodní solidarity naší revoluce.“ (Kim Čong Il: Navždy žijeme s úctou k velkému vůdci a až do konce dovršíme jeho velké dílo, Futura, Praha 2011, s. 23)

Je smutné, že neúspěšná realizace proletářské národnostní politiky prozatím vedla k tomu, že ve většině zemí socialistického tábora byl obnoven kapitalismus, čtyři z pěti zbývajících otevřeně sázejí na liberalizaci a tržní hospodářství a jen jediná se snaží v nesmírně obtížných podmínkách udržovat důsledně antiimperialistickou politiku a národní nezávislost, zatímco se na ní zahraniční návštěvníci jezdí dívat jako na skanzen a většina komunistů se jí nesnaží pochopit, natož napodobit. Čínská lidová republika opakovaně schvaluje brutální hospodářské sankce proti KDLR, vymyšlené imperialisty USA. S americkými imperialisty se usmiřují rovněž Vietnam, Laos a Kuba, navzdory tragickým zkušenostem s nimi. Vztahy mezi Čínou a Vietnamem a mezi Čínou a severní Koreou jsou na bodu mrazu.

Bez vyřešení národnostní a koloniální otázky v zájmu světového proletariátu nemůže socialismus v širším měřítku úspěšně fungovat a představovat relevantní protiváhu silám imperialismu.

Jak říkají klasici:
NEMŮŽE BÝT SVOBODNÝ NÁROD, KTERÝ UTLAČUJE JINÉ NÁRODY!
PROLETÁŘI VŠECH ZEMÍ, SPOJTE SE!