V srpnu 1968 mi bylo mínus dvacet let. Ale neuznávám tezi „nepiš (nemluv) o tom, když jsi to nezažil“. Kdo by pak psal o husitském revolučním hnutí nebo o pravěku…?

Když jsem se v dětství stal komunistou, v 90. letech, jiráskovsky „proti všem“ (a Jirásek byl národní demokrat…), měl jsem za to, že jaksi automaticky platí opak všeho, co říká současná režimní propaganda. Tedy pokud je dnes vojenská intervence Varšavské smlouvy v srpnu 1968 hanobena a odsuzována, musela být naopak skvělá a báječná. Hltal jsem dobové sovětské (špatnou češtinou napsané) a československé materiály obhajující „bratrskou internacionální pomoc“ a obdivoval soudruha Brežněva. Až později jsem se setkal s kritikami sovětského Chruščovova – Brežněvova vedení z čínských, albánských či korejských zdrojů nebo jejich sovětských a československých socialisticky orientovaných kritiků.

„Okupace“, tak je po roce 1989 všeobecně nazývána vojenská intervence Varšavské smlouvy v ČSSR v srpnu 1968. Ačkoli nejsem zastáncem této intervence, musím nad oprávněností pojmu „okupace“ v tomto případě pochybovat. Ilustrovaný encyklopedický slovník z r. 1981 definuje (válečnou) okupaci (podobně jako dnešní prameny) jako „faktické ovládání území jedné válčící strany vcelku nebo zčásti protivníkem. (…) Okupace mírová je jednou ze záruk splnění mezinárodních smluv. Spočívá v tom, že zaručující stát se smluvně zavazuje trpět na svém území cizí vojenské jednotky až do doby, kdy splní hlavní závazky smlouvy (nejčastěji mírové), např. zaplatí reparace.“

ČSSR byla v r. 1968 dle řady smluv spojencem SSSR, nikoli jeho protivníkem. Svým členstvím ve Varšavské smlouvě a Radě vzájemné hospodářské pomoci se zavázala k všestranné spolupráci se SSSR. Varšavská smlouva z r. 1955 stanovila, že „členové organizace jsou povinni působit v duchu přátelství a spolupráce s cílem upevňovat hospodářské a kulturní styky mezi členskými zeměmi a respektovat přitom zásady samostatnosti, suverenity a nevměšování do vnitřních záležitostí druhých členských zemí a jiných států.“ A také, že „členské státy se zavazují zdržovat se v mezinárodních vztazích hrozby silou nebo užití síly a v případě, že by se kterýkoliv z nich stal obětí ozbrojené agrese, poskytnout mu okamžitou pomoc všemi k tomu nezbytnými prostředky včetně užití branných sil.“

Vojenská intervence v srpnu 1968 byla evidentním popřením těchto zásad, byla jednoznačným vměšováním a užitím síly i v případě, kdy k žádné ozbrojené agresi proti ČSSR nedošlo (tedy až do vstupu „spojeneckých“ vojsk Varšavské smlouvy).

Na druhou stranu ústavně zakotvenou vedoucí úlohu v ČSSR měla KSČ a její stanovy (schválené XII. sjezdem 8. prosince 1962) uváděly, že „strana tvůrčím způsobem využívá bohatých zkušeností bratrských komunistických a dělnických stran, především Komunistické strany Sovětského svazu… Strana neustále prohlubuje bratrství, pevné spojenectví a všestrannou spolupráci čs. lidu s lidem sovětským a pracujícími ostatních socialistických zemí…“ Jenže „tvůrčí způsob“ znamenal v praxi nekritické kopírování a patolízalství. Pokud se KSČ jako vedoucí síla čs. společnosti ve stanovách podřizovala KSSS, bylo podřízení celé ČSSR Sovětskému svazu schváleno a oprávněno de iure.

Vojenská intervence znamenala tragický zásah do vztahů většiny zemí Varšavské smlouvy a ovšem i do mezinárodního komunistického a dělnického hnutí. Pokud měl Sovětský svaz v ČSSR do r. 1968 značný morální kredit, zvláště u mladší generace jej následně ztratil. Lidé ve věku mých rodičů, narození v 60. letech, byli v 80. letech členy SSM, SČSP a někteří stihli i členství v KSČ, ale velká část z nich dnes otevřeně přiznává, že funkce zastávala jen z kariérismu a oportunismu a Sovětským svazem pohrdali. Ačkoli v letech 1969–1989 velká část mé rodiny i celé společnosti „držela hubu a krok“, doma z té doby zbyla spousta západních gramofonových desek a nahrávek ze západních rádií a nahrávek „zakázaných písní“ z doby „Pražského jara“ na kotoučových páscích (z nichž nejvýše ční „Zbývá mi jenom píseň“ Petra Ulrycha – „Pravdu nezničí tanky, my máme pravdu, vy jenom bič, zradu a bič…“). Vzpomínám na slova své matky (ročník 1967, stihla být členkou SSM a SČSP), že před rokem 1989 nikdy neslyšela o událostech roku 1968. Prý se o tom prostě tehdy nemluvilo. Nicméně dobové publikace to uvádějí po celou dobu, např. publikace „K dějinám socialistického Československa“, Svoboda 1986, uvádí, že „vstup spojeneckých vojsk do ČSSR 21. srpna 1968 byl aktem internacionální pomoci KSČ, dělnické třídě a všemu pracujícímu lidu.“

Můj děd, ročník 1933, dnes již nebožtík, mi vyprávěl, že byl v roce 1968 kandidátem KSČ a ukončil kandidátskou lhůtu v důsledku nátlakové kampaně odpůrců SSSR, ačkoli sám se intervence zastával, ale neměl odvahu to říci otevřeně. Babička s dědou nakupovali v období „normalizace“ sovětské zboží v pražské sovětské prodejně „Čajka“. Byli pragmatici, které zajímalo, že je to zboží na tehdejší poměry kvalitní a cenově dostupné, a že o něj není velký zájem, protože velká část čs. občanů o toto zboží nestála, jelikož Sovětským svazem opovrhovala. Nemám důvod tomu nevěřit, zvlášť když jsem řadu urážek a zesměšnění Sovětského svazu slyšel od vícero rodinných příslušníků, kteří byli před rokem 1989 zcela „loajální“ a nezřídka i členy KSČ. Vybavuji si i slova jedné ze svých profesorek ze střední školy, která se jako mladá slečna v 80. letech dostala na levnou návštěvu SSSR, protože nikdo ze zasloužilých pracovníků, kterým byla taková cesta nabízena, tuto zemi navštívit nechtěl. Takovou „autoritu“ si u nás Sovětský svaz sjednal svým vojenským zásahem v srpnu 1968…

Vojenská intervence v roce 1968 dodala munici reakcionářům všech odstínů proti socialismu. S ohledem na ni je dnes pro komunisty a socialisty velmi obtížné přesvědčovat veřejnost, že jsou pro národní nezávislost a sebeurčení. Situaci ještě komplikuje skutečnost, že část formálních zastánců socialismu otevřeně vzhlíží k oligarchickému a zfašizovanému Putinovu Rusku.

Nelze přejít mlčením, že většina deklaratorně socialistických států se odchylovala od dobového sovětského pojetí marxismu-leninismu ještě více než ČSSR, aniž by byla jakkoli potrestána. Naopak ČSSR byla jistě nejstabilnější a nejkonsolidovanější socialistickou ekonomikou v sovětském bloku té doby. Dosažená úroveň znárodnění a združstevnění neměla obdoby v žádném formálně socialistickém státě, snad kromě Albánie a KLDR, kde byly naprosto nesrovnatelné podmínky. Z hlediska marxismu-leninismu byly všechny státy Varšavské smlouvy v r. 1968 více nakloněné revizionismu, maloměšťáctví a tržnímu hospodářství než ČSSR. Ale zřejmě žádný stát kromě ČSSR neměl tak kapitulantské a patolízalské vedení, které by prakticky podpořilo zahraniční vojenskou intervenci.

Ironií osudu je, že symbolem „normalizace“ se stal dr. Gustáv Husák, zpočátku odpůrce sovětského vojenského zásahu, v letech 1951–1960 vězněný jako slovenský buržoazní nacionalista. Soudě dle pozdějších zdrojů, nikoli neprávem. Zatímco v letech „oteplení“ vystupoval jako liberál, po roce 1969 se uchýlil k plamenným řečem o třídním boji, diktatuře proletariátu atd., aby o dvacet let později s úsměvem předal moc nejzběsilejším pravičákům v čele s Havlem a Klausem.

V srpnu 1968 přijely tanky „udělat pořádek“ do země, která byla z marxistického hlediska zásadovější než všichni interventi. Liberalismus polského či maďarského stylu byl v ČSSR nepředstavitelný. U nás bylo do r. 1960 ukončeno znárodnění a združstevnění a zlikvidovány živnosti a veškeré soukromé vlastnictví. Nic takového nemělo ve státech Varšavské smlouvy obdobu kromě SSSR, kde bylo podobného úspěchu dosaženo již ve 2. polovině 30. let, ale od nástupu Chruščova docházelo k obnově maloměšťáctví ve velkém stylu.

Vojenská intervence nejenže se setkala s naprostým nepochopením většiny Čechoslováků, ale byla odmítnuta i velkým počtem zahraničních komunistických a dělnických stran. Z vládnoucích šlo o KS Číny, Svaz komunistů Jugoslávie, Albánskou stranu práce, KS Rumunska a Korejskou stranu práce (přičemž Čína, Albánie a Korea rozhodně odsoudily liberální kurs Dubčekovy kliky, ale požadovaly potlačení kontrarevolučních tendencí vnitřními silami; Rumunsko a Albánie byly dokonce členy Varšavské smlouvy, Albánie z ní na protest proti intervenci vystoupila). Kromě nich byla proti velká část komunistických a dělnických stran kapitalistických zemí.

Rozhodným odpůrcem stálé vojenské přítomnosti Sovětů v Československu byl nejvyšší stranický a státní představitel do r. 1968 Antonín Novotný. Po XX. sjezdu KSSS podléhal a ustupoval liberalizaci tak dlouho, až ho smetla. Za pozornost rozhodně stojí jeho neautorizované paměti „Vzpomínky prezidenta“ (resp. „Exprezident“) z pera Rudolfa Černého, zabavené v 70. letech Státní bezpečností a jen zčásti nalezené a vydané po r. 1990.

Nemohl jsem zažít tragické události srpna 1968 osobně, ale viděl jsem mnoho fotografií a filmových záběrů. Bývalý kolega, dnes už penzista, z někdejšího podniku ČSAD mi vyprávěl, jak odpůrci intervence vzali z tehdejších vršovických garáží autobus a odvezli jej na Vinohradskou třídu, kde z něj udělali barikádu a byl zničen. Nic se jim za to tenkrát nestalo. Představme si, že by něco podobného udělali v kapitalistické firmě zaměstnanci dnes…

Rozhodnutí sovětského vedení bylo tragické. Navíc době, kdy velká část společnosti měla v paměti německé nacistické okupanty. Sovětští a „spřátelení“ vojáci přijeli do ulic měst a vesnic ČSSR a nechali se napadat a hanobit rozhořčenými čs. občany, aniž by proti nim směli ozbrojeně zasáhnout (což by vyvolalo krveprolití). Desítky dobových fotek a filmových záběrů zachycují Čechoslováky (zejména mladé), jak lezou na tanky, fyzicky napadají sovětské a jiné intervenční vojáky, zapalují tanky a jiná bojová vozidla a hanobí je malováním hákových křížů a protisovětských hesel. Tak bizarní tragikomedie, kdy „okupační“ vojáci stojí v centrech českých měst a nechají na sebe plivat, fackovat se, čelí pokusy o upálení a tolerují malování na vozy zesměšňujících hesel a symbolů, nemá v našich dějinách obdoby. Nabízí se srovnání s jednáním vojsk USA a dalších západních „demokratických“ mocností. Ty by odpůrce nelítostně zmasakrovaly. Tím nechci tvrdit, že měla sovětská a ostatní „spřátelená“ vojska československé odpůrce masakrovat, ale že celá intervence byla naprosto nezvládnutou a neúčinnou akcí.

Stojí za pozornost, že liberální a do značné míry protisovětský kurs čs. politiky panoval až zhruba do dubna 1969 (svržení Dubčeka) nebo ještě později, tedy zahraniční vojenská přítomnost na něj neměla přímý vliv, a potlačení liberálního kursu bylo provedeno novým vedením KSČ v čele s „překabátěným“ dr. Husákem až více než půl roku po vojenské intervenci, tedy naprosto bez ohledu na zahraniční vojenskou přítomnost.

Sovětský svaz svou vojenskou intervencí ztratil velkou část své mezinárodní prestiže a prohloubil rozkol ve světovém revolučním hnutí. O dvacet let prodloužil své panství nad Československem, které bylo od svého vzniku posedlé patolízalstvím k zahraničním mocnostem a vždy na něj doplácelo. Potom ovšem sovětské vedení hodilo Československo stejně jako ostatní „spojence“ (okupované vazaly) přes palubu a vydalo jej do spárů NATO a Evropské unie.

Liberalizace v období „Pražského jara“ představovala vážnou hrozbu pro věc socialismu, ale Československo jí muselo čelit vlastními silami. Vojenská intervence SRN a sil NATO nebyla pravděpodobná, ty úzkostlivě ctily rozdělení sfér vlivu z Postupimské konference a činily tak dotud, dokud sovětské vedení na svou sféru vlivu nerezignovalo. Nejsem přesvědčen o tom, že by čs. vedení bez vojenské intervence sovětských a s nimi spřízněných revizionistů obnovilo kapitalismus a začlenilo Československo do „západního bloku“. Nestalo se to ani v případě Polska, Maďarska, Rumunska, Bulharska a dokonce Jugoslávie, které byly mnohem liberálnější než ČSSR. Generace mých rodičů a prarodičů nezapomíná na to, že čs. socialismus byl poměrně „tvrdý“, kdežto žádaná západní kultura se sem dovážela z „bratrského“ Maďarska, Bulharska, Polska, Rumunska, Jugoslávie, NDR… Legendární byly bulharské desky Beatles, s nápisem azbukou „Bumbác“.

Československá liberalizace, westernizace a příklon ke konzumerismu byla naprosto tragická a chybná. Ale nebyla o nic horší než ve většině států „socialistického tábora“ (v uvozovkách – tehdy už to byl spíše „koš krabů“, jak říkal ironicky Enver Hodža s ohledem na zásadní vnitřní spory). Československo mělo porazit pokus o kontrarevoluci a bránit svůj socialismus vnitřními silami. Sovětský revizionismus (řadou zahraničních komunistů popisovaný v souvislosti s čs. událostmi jako sociálimperialismus a sociálfašismus) dokázal upevnit své pozice v Československu jen na 20 let, a ještě naprosto povrchně a neupřímně, když velká část zastánců intervence se po r. 1989 postavila proti ní…

Vojenská intervence v srpnu 1968 byla tragickou chybou, která je dodnes využívána jako základní argument odpůrců socialismu. Důraz na národní nezávislost byl po této události už jen komedií. S naprostým opovržením musíme hledět jak na tehdejší Dubčekovo vedení, které nedokázalo takové hrůze zabránit, tak na pozdější čs. revizionisty v čele s oportunistou Husákem, který dospěl až k poklidnému a dobrovolnému předání moci agentům USA Havlovi a Klausovi.