Když v březnu letošního roku zemřel ve věku 88 let nositel Nobelovy ceny za fyziku (2000), Žhores Alferov, jen málokterá média přinesla byť jen krátkou zmínku, natož pak obsáhlejší přehled jeho pozoruhodného života a díla. Zatímco jiní, „západní“ vědci často i druhého a třetího řádu se těší větší či menší pozornosti, Alferov měl tu smůlu, že byl zaprvé poslancem Dumy na Západě ostrakizovaného Ruska, a k tomu navíc – ó ta hrůza – poslancem za Komunistickou stranu Ruské federace. Přitom podle slov Hermanna Grimmeisse z Královské švédské akademie věd by bez Alferovových objevů nebylo možné provozovat mobilní sítě a satelitní vysílání v jejich dnešní podobě.

Přední sovětský vědec a výzkumník v oblasti polovodičových heterostruktur a laserů Alferov se politicky angažoval jako komunista celý život. Radikálně levicový světonázor mu byl s nadsázkou dán už do vínku, když se v roce 1930 narodil v sovětském Vitebsku do rodiny marxistů, která mu dala jméno po francouzském socialistovi Jeanu Juaresovi, zatímco jeho bratrovi, který padl za Velké vlastenecké války, vybrali křestní jméno Marx.

Komunisté na Olympu lidského ducha

Potud to byla jen noticka; jistá zajímavost. Ale vnucuje se otázka: Jak to vlastně je, pokud jde o komunisty a socialisty zastoupené mezi nositeli Nobelovy ceny, ať již v přírodovědných disciplínách, nebo v literatuře? Kolik jich bylo? Známe je? Anebo naopak, spojujeme si všem známá jména s tím, že onen vynikající vědec nebo ona skvělá spisovatelka byli marxisté, socialisté, komunisté?

Někdo by mohl namítnout. A záleží vůbec na tom? Myslím si, že z několika důvodů záleží, a to nejen proto, že komunistické hnutí a myšlenky jsou dnes jednostranně špiněny a vykládány jako zhoubné pro rozvoj individuálního talentu, vědy a společenské krásy, kultury a umění. Pokud je komunistům takto ukradena čest a upírána důstojnost, musí být rozhodně vrácena! Proto je namístě radikální rehabilitace. Komunistické a socialistické hnutí přispělo zásadním způsobem ke zlepšení hmotného postavení pracujících, žen a národnostních menšin ve světě, k růstu gramotnosti, kultury, k válečné porážce fašismu, k rozbití zrůdného koloniálního systému útlaku Jihu a Východu. Při tom všem se střetávalo se silou pověry, zaostalosti, náboženského tmářství, rasismu a šovinismu, které si vládnoucí třídy braly na pomoc proti emancipačním snahám lidu. Bylo by tedy s podivem, kdyby nezanechalo svoji stopu také ve vědě a literatuře.

Věděli jste, jak radikálně levicové názory měl Albert Einstein? Že jeden z oceněných objevitelů struktury DNA byl komunista? Nebo, že komunisté tvoří významný podíl oceněných nositelů Nobelovy ceny v zemích jako Island, Portugalsko, Československo a mnohé latinoamerické národy? Bez zajímavosti jistě není také podívat se, jak radikálně levicové myšlenky prostupují životem osobností a ztvárňují se v jejich díle, tématech, směru a formě jejich snažení.

Při pátrání po tom, kolik a jací komunisté a socialisté dosáhli tak význačného ocenění, jako je (přes nesčetné kontroverze) Nobelova cena, se postupně skládá podoba bohaté mozaiky různých proudů a vlivů. Přispěla do ní kritická sekulárně-židovská intelektuální tradice postavená na staletém pěstování vzdělanosti v komunitách a obcích, přispělo do ní idealistické mládí, které si prošlo hrůzami první či druhé světové války a rozhodlo se bojovat za nový svět bez privilegií, válek a útlaku, před očima se nám vynořují vědecky tvůrčí levicová prostředí v Británii 30. a Spojených státech a Francii 40. let stejně jako latinskoamerické jaro, jehož prvotřídní intelektuálové umělecky vyjádřili vnitřní pocity lidí i společenský kvas zemí, které se probouzely z letité hmotné i duševní poroby. Samozřejmě, u některých osobností bylo soužití s komunismem spíše flirtem, než celoživotním manželstvím, to ale nic nemění na tom, že

Pojďme se nyní podívat, jak komunisté a socialisté konkrétně přispěli na poli literatury.

Komunisté a socialisté s Nobelovou cenou za literaturu

Nobelovu cenu za literaturu v roce 1955 získal islandský spisovatel Halldór Laxness, jediný islandský nositel Nobelovy ceny do dnešních dní, který ve svém díle popisoval rozsáhlou sociální, hospodářskou a kulturní proměnu islandské společnosti během 20. století. Laxness stál otevřeně na socialistickém stanovisku, se sympatiemi psal o údělu tvrdě pracujících lidí, dvakrát cestoval po Sovětském svazu. Řada jeho sociálně realistických děl byla zdramatizována a zfilmována, později se jeho práce stala více introspektivní a sám autor se ponořil do taoismu. Podle řady indicií se dlouhodobě nacházel v hledáčku CIA.

V roce 1957 byla Nobelova cena za literaturu udělena francouzskému filozofovi a spisovateli Albertu Camusovi, považovanému za jednoho z otců existencionalismu, ačkoliv sám se k němu nikdy otevřeně nehlásil. Camus byl ve 30. letech krátce členem Francouzské komunistické strany a následně Alžírské lidové strany, později se zapojil do francouzského anarchistického hnutí mezi proudhonisty. Z těchto pozic podporoval protisocialistické dělnické protesty ve východním bloku, zatímco vůči brutálnímu počínání francouzské koloniální moci v Alžírsku zaujal – přes dílčí kritiku – dosti zdrženlivé stanovisko, což mu bylo vyčítáno.

V roce 1964 se další francouzský spisovatel a zde již nezpochybnitelný filozof existencialista, Jean-Paul Sartre, rozhodl dobrovolně odmítnout Nobelovou cenu, která mu byla udělena (to samé učinil vietnamský komunista Lê Đức Thọ s Nobelovou cenou míru v roce 1973). Sartre se nikdy nestal členem Francouzské komunistické strany, ale dlouhá léta zastával a rozpracovával marxistické názory (které spojoval s existencionalismem a fenomenologií), se svojí ženou, levicovou feministkou a filozofkou Simone de Beauvoir podporoval revoluce v Číně a na Kubě (česky vyšly jeho články jako kniha Uragán nad cukrem), podporoval boj Alžírska a Vietnamu za národní nezávislost proti imperialismu. Známý je jeho výrok o Che Guevarovi, o němž prohlásil, že „je nejen intelektuálem, ale také nejúplnějším člověkem naší doby“.

Nobelovu cenu za literaturu si hned následující rok odnesl Michail Šolochov, autor románů Tichý Don, Rozrušená země a řady povídek, jejichž ústředním motivem byl často vesnický život ruských kozáků. Ač člen Všesvazové komunistické strany (bolševiků) od roku 1932 a později i člen jejího ústředního výboru a Nejvyššího sovětu, jeho ztvárnění románových postav bylo vzdálené černobílého schematismu a vysloužilo si čas od času kritiku ultralevičáků. V roce 1930 si Šolochova osobně pozval Stalin, který mu na začátek schůzky ostře vyčetl, že jeho dílo vyjadřuje nemalé sympatie ke kontrarevolucionářům. Šolochov tvrdě hájil svoji tvorbu, neustoupil ani o píď a podařilo se mu nejen Stalina přesvědčit, ale také si získat jeho celoživotní respekt.

Pabla Nerudu, nositele Nobelovy ceny za literaturu z roku 1971, není asi nutné šířeji představovat. Dílo tohoto chilského básníka a komunisty bylo hojně publikováno i v Československu, z jehož literárních tradic ostatně Neruda čerpal inspiraci pro svou tvorbu a konec konců i jméno. Za své politické přesvědčení byl básník často pronásledován a musel se dočasně uchylovat do exilu. V letech 1950-51 pobýval i v Československu. V Praze v Košířích má dokonce pomník.

V roce 1982 se Nobelovou cenou mohl pochlubit další z radikálně levicových Jihoameričanů, kolumbijský spisovatel, scénárista a novinář Gabriel Garcia Marquez. Jeho politické názory i literární tvorba byly utvářeny prostředím ostrých sociálních střetů z dob, kdy vyrůstal, jak lze doložit umístěním otřesného masakru dělníků na plantážích americké United Fruit Company, k němuž došlo v roce Marquezova narození (1928), do jeho nejslavnějšího románu Sto roků samoty. Marquezův život byl silně spojený s Kubou. Kubánskou revoluci v roce 1959 studoval zblízka jako novinář, posléze se stal aktivistou proti americkému embargu a dalším pokusům Spojených států poškozovat Kubu, od roku 1977 dlouholetým, nikoliv však nekritickým přítelem Fidela Castra, a v neposlední řadě i spoluzakladatelem kubánské filmové školy. Fidel na druhou stranu osobně provedl korekturu několika Marquezových děl dříve, než s nimi spisovatel vyšel na veřejnost.

Komunistou byl ve 20. letech během literárně asi nejproduktivnější části svého života samozřejmě i jeden ze dvou československých nominantů Nobelovy ceny (1984), básník Jaroslav Seifert. V letech, kdy byl členem KSČ a jejích psal do jí blízkých časopisů, vytvořil díla jako Město v slzách, Samá láska a Na vlnách TSF. Po změnách v čele KSČ v roce 1929, které považoval za „frakční terorismus“, se spolu s dalšími šesti význačnými levicovými intelektuály se stranou rozešel a na rozdíl od některých z nich se již nevrátil – vstoupil do sociální demokracie, po válce a zejména po okupaci v roce 1968 byl levicově smýšlejícím disidentem.

V roce 1996 získala Nobelovu cenu za literaturu polská spisovatelka Wislawa Szymborska, a to za „poezii, která s ironickou precizností umožňuje vyjevit historický a biologický kontext ve fragmentech lidské skutečnosti.“ Szymborska se krátce po skončení 2. světové války zapojila v rámci radikálně levicové komunity do obnovy polského kulturního a politického života a od roku 1952 do roku 1966 byla členkou Polské sjednocené dělnické strany. Destalinizační kampaň a nárůst nacionalistických postojů spojený s Gomulkovským vedením ji ale postupně od strany vzdalovaly.

Následující rok získal Nobelovu cenu italský dramatik Dario Fo. Narodil se do zavedené divadelní rodiny, od mládí čerpal z levicové studnice čtením Marxe, Gramsciho, Brechta a Majakovského. Dlouhodobě se pohyboval v prostředí Italské komunistické strany, jeho dílo mělo výrazně sociálně kritický rozměr a musel se potýkat jak s domácí cenzurou, tak (jako u řady dalších osobností našeho seznamu) se zákazem cest do Spojených států. Proti některým jeho představením útočily neofašistické bojůvky a musel být chráněn komunistickými dělníky. V 70. letech založil se svojí ženou divadelní skupinu Collettivo Teatrale La Comune, napsal hru o anarchistovi zavražděném na policejní stanici (podle skutečné události) a také hru o palestinsko-izraelském konfliktu, kde účinkovali opravdoví členové Organizace pro osvobození Palestiny. Později prošel názorovým vývojem a nyní je význačným členem levicově-populistického Hnutí pěti hvězd.

Nobelovu cenu za rok 1998 obdržel portugalský spisovatel a novinář José Saramago, jehož dílo oplývá alegoriemi a snovými prvky. Do komunistické strany vstoupil v roce 1968, v roce 1974 se podílel na karafiátové revoluci proti fašisticko-konzervativnímu salazarovskému režimu. Se svojí tvorbou měl ale problém i po jeho svržení, například v roce 1991 s knihou Evangelium podle Ježíše Krista, v níž se Ježíš sváří s Bohem, a která byla vládou zcenzurována a vyřazena z literárních soutěží. Při svém projevu při předávání Nobelovy ceny Saramago zmínil, že „…stejné schizofrenní lidstvo, které je schopné vyslat stroje ke studiu složení skály na jiné planetě přijímá s netečností smrt milionů lidí kvůli hladu. Zdá se jednodušší dosáhnout Marsu než se spojit se svým sousedem.“

Nobelovou cenou za rok 2004 se může pyšnit Elfride Jelineková, německy píšící rakouská dramatička a novelistka s česko-židovskými předky. V mládí musela bojovat s psychickými problémy. V letech 1974-1991 byla členkou Komunistické strany Rakouska. Její tvorba má výrazný sociálně kritický rozměr s důrazem na témata jako je nerovnoprávné postavení žen, pokrytectví buržoasní morálky a nevyrovnání se s fašismem. Zároveň hojně pracovala se sexualitou a psychologií v mezních situacích. Od 60. let byla terčem kampaně rakouských nacionalistů a pravice vůbec. V českém prostředí je patrně nejznámější její zfilmované erotické drama Pianistka.

V roce 2007 se držitelkou Nobelovy ceny za literaturu stala v Persii narozená britská spisovatelka Doris Lessingová. Podle materiálů odtajněných v roce 2015 byla Lessingová jako komunistka, která své politické smýšlení často nechávala vstupovat i do svého díla, více než deset let sledována britskou tajnou službou MI5 včetně otevírání pošty, odposlouchávání telefonu a získání jejích blízkých jako informátorů. Sledování pokračovalo i po jejím vystoupení z Britské komunistické strany, kdy se ohnisko zájmu o její osobu přesunulo k jejím aktivitám proti jihoafrickému apartheidu a boji za nezávislost britských kolonií. MI5 se dokonce snažila pracovat na snížení společenského vnímání její fyzické atraktivnosti.

Nobelovu cenu za literaturu v roce 2010 obdržel peruánský prozaik Mario Vargas Llosa. V roce 1967 jako radikální levičák prohlásil, že „literatura je oheň, literatura znamená nekonformismus a rebelii… během deseti, dvaceti, nebo padesáti let udeří i v našich zemích hodina sociální spravedlnosti, tak jako již udeřila na Kubě, a celá Latinská Amerika se osvobodí od režimu, který ji znevolňuje, od kast, které ji vykořisťují, od sil, které ji uráží a potlačují.“ Ke stáří ovšem názorově otočil o 180 stupňů, Fidela Castra nazýval na akcích amerických konzervativců fosilií a propagoval privatizaci důchodových systémů. Nyní se chystá jako host do Prahy na festival Svět knihy 2019.

V roce 2012 získal k potěše literárního, ale k nelibosti liberálního světa Nobelovu cenu za literaturu přední čínský romanopisec, komunista a viceprezident Čínské spisovatelské asociace Mo Yan. Patří k nejčtenějším autorům v Číně a v čínských komunitách jihovýchodní Asie, ale díky anglickému překladu knihy Red Sorghumz roku 1993 si získal čtenáře po celém světě. Cenu dostal navzdory politickému nátlaku a její udělení hájil před antikomunisticky podbarvenou kritikou sinolog Goran Malmquist, jeden z 18 členů Švédské akademie.

To je jen výčet některých z význačných jmen literatury spojených s Nobelovou cenou, u kterých byla inklinace k socialistickým myšlenkám nepochybná. Mohla by být ovšem uvedena i další jména, jako John Steinback, Naguib Mahfouz, Orhan Pamuk, Harold Pinter, Claude Simon aj., kteří více či méně po delší či kratší dobu svého života patřili k radikální levici.

Je nepochybné, že komunističtí a socialističtí autoři a autorky se výrazným způsobem a až nečekaně často podepsali pod skvosty světové literatury. Ale to samé je nutné říci také o podpisu, který radikálně levicové osobnosti zanechaly na špičce světové vědy. A právě o nich bude řeč v 2. díle tohoto článku.