Připomínka Anfalu – irácké genocidy proti kurdskému národu
Tisková agentura Rudaw sesbírala výpovědi přeživších obětí genocidní vojenské akce Anfal, kterou v druhé polovině 80. let rozpoutal režim iráckého prezidenta Saddáma Hussaina proti iráckým Kurdům. Pokud vás toto téma zajímá, najdete celé výpovědi ve formě videozáznamů na stránkách Rudaw: ZDE
„Jsou tady stále lidé, kteří neví, co to Anfal je. Když mluvím do médií a zmíním se o Anfalu, někteří lidé to shazují. Každý, kdo netrpěl během Anfalu dnes žije mnohem šťastnější život, než žijeme my,“ říká Khurshid Fariq, přeživší genocidy, která si vyžádala více než 182 tisíc lidských životů. Tuto genocidu proti iráckým Kurdům rozpoutal v 80. letech irácký režim Saddáma Hussaina.
„Vzali nás na místo, kde nám nedali jíst ani pít sedm dní. Nebylo tam žádné světlo. Se zdůvodněním, že jsme ženy, nás nikdy nenechali vyjít ven. Pět měsíců jsme neviděly denní světlo,“ uvedla Bayan Mahmood Mansourová.
„Zeptal jsem se ho, co jsem mu udělal, že se ke mně takto chová. Odpověděl, že i kdybych k němu někdy později přišel a požádal bych ho o vodu, nedal by mi jí,“ vzpomněl si Sabir Abdi Mahmoud na svoji zkušenost s dozorcem koncentračního tábora, v němž byl během operace Anfal zadržován.
„Tak jsme tam žili: žádná voda, žádné jídlo a neměli jsme už ani sílu mluvit nebo zvýšit hlas.“
(…)
„Bylo to večer, když byla naše vesnice bombardována. Mysleli jsme si, že jde jen o běžnou bombu, ale ukázalo se, že šlo o chemickou zbraň,“ říká Raza Hassan Marif o zkušenosti své rodiny z doby Anfalu.
„Kouř se vlnil oblohou nad Goptapa, Askar a částí Kani Hanjira,“ vzpomíná dále.
(…)
Když nás vzali do Nugra Salman, směstnali 500 lidí v jediné místnosti. Byla tma a nikdo nevěděl, kdo stojí vedle něj. Jedna z dcer mé sestřenice, jménem Kwestan, tam zemřela v tlačenici,“ říká Paiyza Mahmood Mansourová o své zkušenosti z koncentračního tábora. „Slyšela jsem, jak Kwestan hlasitě úpěla a moje matka zavolala ´Asmar, Asmar, to křičí Kwestan´ a matka Kwestan odpověděla ´Bože, já ji také slyším, jak křičí, ale nevím, kde je. Co můžu dělat?“ uvedla Mansourová.
(…)
Utíkali jsme na planinu. Pamatuji si, jak jsme se několik dní schovávali v obilném poli a za skálami. Pojídali jsme Doinu [jídlo z obilí] a bulgur, který naše máme uvařila. Bylo to moc špatné, někteří lidé mluvili o konci, “ uvedl Asaad Shkur Gharuf o zážitku své rodiny na útěku před násilím iráckých vojáků.