2. února 1999 nastoupil do úřadu presidenta Venezuely Hugo Rafael Chávez Frías, ještě pár let předtím nejméně pravděpodobný presidentský kandidát. Před patnácti lety započala jeho vláda. Před patnácti lety započal vrcholit proces kontinentálního rozmachu a posunu Latinské Ameriky, o němž v tomto článku budu hovořit. Nejprve popořadě. Pro začátek se podívejme na Venezuelu před Chávezem.

Venezuela minulosti – Venezuela oligarchie

Předně je nutné zmínit, že letos bylo ještě jedno výročí venezuelského národa. Uplynulo 56 let od pádu zkorumpované vojenské diktatury generála Marcose Peréze Jiméneze. Vláda Jiméneze zpronevěřila stovky miliónů dolarů, popravila více než deset tisíc lidí a desítky tisíc věznila a mučila, za což byl Jiméneze vyznamenán Spojenými státy americkými. Země sice prošla megalomanskou modernizací pramenící z ropných zisků, ale vražedný pravicový teror generálské klaky kolem Jiméneze nemohlo něco takového ospravedlnit. Tím spíše, že tato modernizace vedla k rozevření nůžek mezi chudými a bohatými. Mezi bohatstvím překypujícím centrem Caracasu a zbídačenými předměstími Caracasu. Mezi bohatými městy a zbídačeným venkovem.

Venezuelské ozbrojené síly jsou v historii Venezuely politicky velice aktivní silou. Od roku 1835 provedly, nebo se podílely na 13 úspěšných i neúspěšných státních převratech. Z nich 9 proběhlo ve 20. století a jeden ve 21. století.

V lednu 1958, po společném povstání demokratických a s korupcí nespokojených frakcí armády a protivládních hnutí, diktátor Jiménez prchl do Dominikánské republiky. Venezuela musela mezitím řešit kritickou situaci: extrémní korupci, rozvrat ropného průmyslu, chaos v armádě i politice a kolaps bezpečnostního aparátu. Z toho důvodu došlo k něčemu, co na první pohled vypadalo jako rozumný krok, jehož cílem bude stabilizace a obroda Venezuely. K Punto-Fijo paktu.

Tento pakt, pojmenovaný po domě jednoho ze signatářů, Rafaela Caldery, znamenal vytvoření stabilizační koalice mezi levicovou stranou AD, středolevou progresivní stranou Demokratické republikánské unie a sociálně konservativní křesťanskou stranou COPEI. Výsledkem byla určitá forma stabilizace, ale taková, v níž si tyto tři strany rozdělily moc. Demokratická republikánská unie časem oslabila a vytratila se z politické scény, ale od roku 1958, až do roku 1998 vládla venezuelské politické scéně diktatura dvou stran. AD a COPEI. Strany napojené na zkorumpované složky státního aparátu, finanční oligarchii (COPEI) a zkorumpované odborové předáky a ropný průmysl (AD). Pro zajištění zisků, tyto strany znárodnily velkou část ropného průmyslu pod správu PDVSA – venezuelské státní nadnárodní ropné korporace a zisk si začaly dělit. Další impuls pro nárůst korupce.

Sociální a politická situace v zemi se stávala čím dál tím problematičtější. Venezuela byla dávána za vzor demokracie a svobody ostatním latinskoamerickým státům, přestože ve skutečnosti šlo o diktaturu dvou stran a kdo nebyl ve Venezuele věrným stoupencem demokracie, byl obvykle mimosoudně popraven nebo vězněn a mučen. Tisíce lidí byly zavražděny policejními a armádními složkami v období 40 let vlády dvou stran.

V polovině 70. let, vůdce sociálních demokratů Carlos Andrés Peréz využil ropných krizí ve světě, válek na Blízkém východě a problémů v cizím ropném průmyslu a začal pumpovat část zisků z ropy i do zdravotnictví, školství a infrastruktury. Cílem bylo stabilizovat Punto-Fijo pakt, přesvědčit lidi, že z tohoto paktu budou mít nějaký prospěch a že se budou mít dobře.

V průběhu prvního presidentství CAP jak je někdy přezdíván ve Venezuele, skutečně došlo k výraznému zvýšení životní úroveň a snížení kriminality. V 80. letech se světové ceny ropy prudce propadly a Venezuela zažila sociální krizi. Země, která je od 60. let sužována chronickou inflací, se vydala cestou sociálního propadu. V druhé polovině 80. letech se inflace pohybuje nad 40% a vše vrcholí v roce 1989, kdy dosáhne 84% a téměř připomíná počínající hyperinflaci.

Na začátku 80. let přebírá moc COPEI a v reakci na liberalizaci cen, vzrůstající inflaci a další vlnu korupce v armádě se formuje i povstalecké vojenské hnutí MBR-200 – Revoluční bolivárovské hnutí 200 (později známé jako Hnutí 5. republiky, ze kterého vzešla Sjednocená socialistická strana Venezuely PSUV, ale abych nepředbíhal). Hnutí formující se kolem mladých radikálních vojenských velitelů a řadových vojáků dostává obrovský impuls v roce 1989 během tragédie známé jako Caracazo.

V roce 1988 se pod slibem socialistických reforem dostává k moci opět Carlos Andrés Peréz. Ten dává venezuelskému národu velké naděje i tím, že na svou inauguraci pozve kubánského vůdce Fidela Castra a nikaragujského sandinistického vůdce Daniela Ortegu, dva významné proti-washingtonsky orientované levicové vůdce. Pár měsíců po zvolení však národu oznamuje, že u něho došlo k „velkému myšlenkovému posunu“ a zrazuje všechny své sliby.

S Mezinárodním měnovým fondem, o němž hovořil jako o „neutronové bombě zabíjející lidi, ale nechávající domy stát a peníze netknuté“, zahajuje užší spolupráci než jeho předchůdci. Navazuje velice úzké vztahy s USA, zatímco Kubu a Nikaraguu hází přes palubu. V Nikaragui začíná financovat protivládní opozici. V únoru 1989 oznamuje zvýšení cen jízdného o třetinu, zrušení státních dotací na potraviny a další základní zboží a zdvojnásobení ceny benzínu, stejně jako snížení výdajů na školství a zdravotnictví.

CAP přijal Washingtonský konsensus. Vražednou neoliberální ekonomickou politiku nadiktovanou Washingtonem, která vehnala desítky miliónů lidí po celé Latinské Americe do chudoby, jakou ještě nezažily. Narůstá negramotnost, rozšiřují se infekční nemoci, podvýživa se šíří mezi dospělými, ale především dětmi… a propuká Caracazo. V této době jsou Spojené státy americké, pokud jde o Latinskou Ameriku, na absolutním vrcholu své moci, vlivu a prestiže.

Caracazo, jedna z nejkrvavějších tragédií venezuelských dějin, začíná 27. února 1989, před 25 lety. Během několika dní nepokojů, jež vypukly jako reakce na další zdražování a snižování výdajů, zahyne minimálně 300 lidí, odhady lidskoprávních organizací však hovoří, až o dvou tisících mrtvých. Mnozí z nich, studenti a chudí obyvatel, byli zavražděni policejními eskadrami smrti a jejich těla pohřbena v masových hrobech.

28. února CAP vyhlašuje mimořádný stav, pozastavuje platnost ústavních článků o lidských právech a svobodách a povolává ozbrojené síly do ulic. Aby zfašizovaná a zkorumpovaná Metropolitní policie Caracasu zastrašila demonstranty, útočila na domy lidí, kteří se demonstrací vůbec neúčastnili, unesla tyto lidi a popravila je pro výstrahu ostatním. Vojáci a policisté projížděli chudinskými čtvrtěmi a nazdařbůh stříleli do oken, čímž zabili mnoho lidí, většinou ženy a děti. 3. března 1989 CAP ujišťuje amerického republikánského presidenta George H. W. Bushe o věrnosti Venezuely vůči USA, o pokračování neoliberální politiky a o stabilitě vztahů mezi USA a Venezuelou. Za krvavé potlačení nepokojů obdrží venezuelská vláda 450 miliónů $. Caracazo bylo v podstatě posledním hřebíkem do rakve Punto-Fijo paktu. Venezuelští vůdci, oligarchie, „odboráři“, masmédia… nikdo si neuvědomil jak obrovský je skutečný efekt krvavých událostí Caracazo.

Zdravotní obtíže bylo to jediné, co Hugo Chávezovi, mladému důstojníkovi výsadkových jednotek, obdivovateli Simona Bolívara a chlapci z chudinských poměrů, v roce 1989 zabránilo zahájit povstání a zapojit povstalecké vojáky a důstojníky do demonstrací na straně obyvatel proti vládě.

Caracazo však přesvědčuje i umírněné stoupence MBR-200, že s Perézem nelze jednat po dobrém a Chávez zahajuje přípravy na vojenský převrat. Rozhodne se ho uskutečnit na 3. výročí Caracazo. Cílem převratu je obsazení hlavního města pomocí povstaleckých jednotek, zajištění vládních budov a budovy televize a především presidentského paláce s následným uvězněním CAP. Puč po letech příprav a pečlivého plánování v MBR-200 a po letech zbídačování Venezuely začíná 4. února 1992.

Převrat však nedopadl podle očekávání. Pětice povstaleckých armádních jednotek vedených Chávezem sice úspěšně zajistila jeden z cílů, Vojenské museum, ale nedokázal ostatní cíle zajistit i díky chybám ve velení, problémům s komunikací a několika zradám. Peréz zmobilizuje loajální jednotky a odřízne povstalce ve Vojenském museu. Tam, 5. února 1992, po několika hodinách krvavých přestřelek mezi povstaleckými a loajalistickými jednotkami, vystupuje Chávez před televizními kamerami a dosahuje absolutního politického triumfu.

Následující věty se vyryjí do historie Venezuely: “Přátelé, naneštěstí, zatím (por ahora) cíle jež jsme si stanovili v hlavním městě Caracasu, jsme nezajistili. To znamená, že jsme nedokázali uchopit moc…“

Následně Hugo Chávez, podplukovník výsadkových jednotek, přijímá veškerou odpovědnost za činnost MBR-200 a oznamuje, že se bez boje vzdává a postaví se před soud. Toto prohlášení je jeho politickým triumfem. Peréz sice zvítězil vojensky a udržel se u moci, ale Chávez si vydláždil cestu k moci tímto jediným prohlášením.

Hugo Chávez a další povstalečtí důstojníci jsou uvězněni a odsouzeni za velezradu k doživotním trestům. Ale jak se říká, kdo se směje naposledy, ten se směje nejlépe… CAP před televizními kamerami ujistí venezuelský národ, že už se žádný takový vojenský převrat nikdy konat nebude. Ještě v listopadu téhož roku propukne další vojenský převrat vedený Chávezovými stoupenci s cílem osvobodit Cháveze a smést vládu CAP. I tento převrat je poražen, avšak zlom přeci jen přichází.

V listopadu 1992, Jose Vicente Rangel, investigativní novinář, lidskoprávní aktivista a Chávezův stoupenec uveřejňuje reportáž, v níž odhaluje tajný fond presidenta Peréze. Fond, kam Peréz odčerpal stovky miliónů bolivarů. 20. května 1993 venezuelský nejvyšší soud potvrzuje, že obvinění jsou podložená a pravdivá. Venezuelský senát obratem zruší imunitu presidenta. Peréz odmítá resignovat na pozici presidenta. 31. srpna 1993, těsně před koncem svého mandátu, však Národní kongres zbavuje Peréze presidentství a staví ho před soud za zpronevěru státních prostředků. Peréz je odsouzen k 28 měsícům vězení nepodmíněně. O několik let později, za vlády Cháveze, se uchyluje do amerického exilu a již se nevrátí, i protože je proti němu veden soud v souvislosti s nasazením armády proti civilistům během Caracazo.

Pád Peréze znamená předčasné prezidentské volby. S příslibem ukončení neoliberálních reforem a propuštění pučistů z roku 1992 je vyhrává křesťanský konservativec Rafael Caldera. V roce 1994 propuká venezuelská bankovní krize. Sliby o ukončení neoliberálních reforem se rozplývají jako pára nad hrncem. Slib o propuštění pučistů je však splněn.

Chávez a ostatní důstojníci odcházejí z vězení a lidé je vítají jako národní hrdiny. Vojáky a důstojníky, kteří se postavili za práva obyvatel a proti korupci. V roce 1995 se hroutí venezuelský bankovní sektor a inflace dosahuje 55%. O rok později dosahuje inflace svého vrcholu v podobě 99%. Privatizace pokračují, ceny pohonných hmot se zvyšují o 800%, měna je devalvována, platnost ústavy je 28. června 1994 pozastavena… mezinárodní i venezuelská masmédia drží hubu a krok. Nikdo neprotestuje.

Nikdo krom Venezuelců samotných.

(Konec 1. části)