Louis August Blanqui byl klíčovým revolučním vůdcem francouzského socialistického hnutí. V době, kdy vypukla v roce 1871 Pařížská komuna, byl ale ve vězení a jádro jeho přívrženců bylo ponecháno bez vedení. Pařížské komuně se nepodařilo porazit nevyhnutelnou kontrarevoluci a celý tento pokus o společenskou emancipaci byl utopen v krvi. Jak by ale přímé Blanquiho vedení ovlivnilo osud Komuny? Právě to zvažuje Doug Enaa Green, autor ´Komunistický povstalec: Blanquiho revoluční politika´.

Barikády Pařížské komuny

Když Rosa Luxemburgová přemýšlela o poučení z porážky Spartakovského povstání v roce 1919, napsala v jednom ze svých posledních článků tato slova:

Celá cesta vedoucí k socialismu, aspoň pokud se týče revolučních bojů, je vydlážděna zdrcujícími porážkami. A přesto, ta samá historie vede krok za krokem neodvratně směrem ke konečnému vítězství! Kde bychom dnes byli bez oněch „porážek“, z nichž jsme vyvodili dějinné zkušenosti, získali poznání, sílu a idealismus! Dnes, když stojíme přímo před poslední bitvou v boji dělnické třídy, tak tu stojíme právě na základě těchto porážek, bez nichž bychom se nemohli obejít a z nichž každá přispěla k naší síle a vyjasnění cílů, za které bojujeme.

Když psala tato slova, musela Luxemburgová jistě myslet na osud Pařížské komuny z roku 1871, první socialistické revoluce v lidských dějinách. Neúspěch Komuny pronásledoval generace revolucionářů, kteří se tázali, co se mělo udělat jinak, aby se Komuně podařilo přežít. Karel Marx byl přesvědčen o tom, že jakékoliv povstání v Paříži v té době skončí porážkou, ale jakmile už došlo k vyhlášení Komuny, vzdal ji obdiv za to, že „dobývá nebesa“. Nicméně Komuna opravdu nevydržela – zůstala izolovaná od zbytku Francie, bržděná vlastním váhavým vedením a rozdrcená zdrcující silou kontrarevoluce. Kvůli nevyzrálosti a nezkušenosti dělnické třídy přišla Komuna předčasně a její porážka byla neodvratná. Nicméně oběti Komuny nepřišly vniveč, bolševici si z její porážky odnesli důležitá ponaučení a byli následně schopni úspěšně získat i udržet vlastní moc. Byla ale Komuna od začátku předurčena k tomu stát se jen jednou z oněch ´slavných porážek´ v letopisech revolučních dějin, nebo bylo možné, aby zvítězila?

Aby Komuna přežila, musela by jakákoliv její strategie překonat dva problémy: zaprvé, slabost Národní gardy – hlavní vojenské síly, kterou Komuna disponovala – která se nejen nikdy nestala účinnou vojenskou silou, ale propásla i svoje největší příležitosti v prvních dnech revoluce k útoku na oslabené kontrarevolucionáře sídlící ve Versailles. Zadruhé, Komuně chybělo jasné a rozhodné vedení. Jednou z osobností, která mohla překonat obě tyto slabiny a poskytnout Komuně nezbytné vojenské a politické vedení byl Louis Auguste Blanqui. Blanqui byl nejslavnější a nejvíce nesmlouvavý francouzský revolucionář 19. století. Blanqui věřil, že aby revoluce zvítězila, musí útočit. Disponoval prestiží a morální autoritou potřebnou k vedení Národní grady i samotné Komuny. Nicméně přesto by výsledkem mohlo být přinejlepším čistě vojenské vítězství Komuny. Tím, že Blanqui ani nepředvídal ani nepochopil socialistický význam Komuny, výsledkem by nakonec bylo něco připomínající jakobínskou diktaturu z roku 1793.

Význam Pařížské komuny

Přestože trvala jen 72 dní, představovala Komuna odvážnou snahu utlačovaných zkoncovat se společenskou, ekonomickou a politickou nerovností. Na jejich místě vytvořila Komuna nové instituce kolektivní moci, které rozbily stávající potlačovatelský a byrokratický státní aparát a daly vzniknout státu založeném na všeobecném volebním právu s možností okamžitého odvolání zvolených delegátů, platech zvolených úředníků ve výši dělnické mzdy a spojení zákonodárné a výkonné moci. Pravidelnou armádu nahradila všeobecným ozbrojením lidu. Komuna napadla militarismus ve francoiuzské společnosti, opřela se o víru v jednotu všech národů a internacionalismus. Komuna splnila během své existence řadu slibů: provedla odluku církve a státu, znárodnila majetek církve, založila bezplatné, povinné, demokratické a sekulární školství, provedla kroky ve směru rovnosti pohlaví a podpořila vznik družstev v dílnách opuštěných jejich majiteli. Revoluční zásady ztělesněné v Pařížské komuně dodnes inspirují revolucionáře celého světa.

(Konec 1. části)