17. listopadu 2022 uplynulo 83 let od nacistické represe proti českým studentům, po které následovalo uzavření českých vysokých škol, a také 33 let od potlačení studentské demonstrace v Praze na Národní třídě, které se stalo rozbuškou k dovršení kontrarevolučních procesů v ČSSR a k předání moci Komunistickou stranou Československa Občanskému fóru a Veřejnosti proti násilí a dalším silám, jež záhy provedly obnovu kapitalistického tržního hospodářství a zapojení Československa na západní stranu barikády světového imperialismu.

S odstupem let je stále zřejmější a i mnoho zastánců kapitalismu uznává skutečnost, že k nenásilnému předání moci nedošlo v důsledku spontánního lidového povstání pramenícího z masové nespokojenosti s politickým režimem v ČSSR, o čemž svědčí zcela nepatrný rozsah a dosah protirežimních aktivit. To ilustruje například skutečnost, že v posledních volbách před převratem bylo v roce 1986 při účasti 99,39 % voličů (která nebyla povinná) odevzdáno 99,94 % pro jednotnou kandidátku Národní fronty.

Stručně lze uvést, že rozehnání studentské manifestace jako roznětka převratu na přelomu let 1989 a 1990 bylo iniciováno částí Státní bezpečnosti v souladu se záměry likvidátorského sovětského vedení ve snaze o odstavení od moci stávajícího československého stranického a státního vedení. Smutným dokladem stavu tehdejšího vedení jsou zveřejněné stenografické záznamy z posledních jednání původního ÚV KSČ 24. a 26. 11. 1989, poklidná rezignace generálního tajemníka ÚV KSČ a brzy poté i prezidenta republiky a jmenování „vlády národního porozumění“ v čele s dlouholetým funkcionářem KSČ a předlistopadovým ministrem pro legislativu Marianem Čalfou, který již v lednu 1990 vystoupil z KSČ, věnoval se advokacii a stal se bohatým akcionářem a členem vedení nebo dozorčích rad několika předních průmyslových a finančních korporací a nesmírně movitým občanem, zkrátka ukázkovým příkladem přerodu „komunistického“ funkcionáře v kapitalistu.

Všeobecně je známo, že volba Václava Havla prezidentem ČSSR 29. 12. 1989 byla jednomyslná, tedy hlasovali pro něj i všichni poslanci za KSČ. Součástí bezpodmínečné kapitulace KSČ byl její mimořádný sjezd 20. – 21. 12. 1989, který si omluvou „za veškerá příkoří“ notoval s nově nastolenou politickou linií státu a ani náznakem se nepostavil obnově kapitalismu. I proto dopadla KSČ a její následnické strany tak, že poslední volební výsledek KSČM do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR činil v roce 2021 3,60 % hlasů a KSS obdržela do Slovenské národní rady v roce 2016 0,62 % a o čtyři roky později již nekandidovala vůbec. Strany považující se za komunistické tak již nejsou v bývalém Československu parlamentně zastoupeny, ale s ohledem na jejich charakter v posledních dekádách by jejich další parlamentní angažmá beztak nic k lepšímu nezměnilo.

Vlivem neschopnosti a oportunismu formálních komunistických stran je komunistické hnutí v bývalém Československu na dně i přesto, že počet občanů nespokojených s polistopadovým vývojem narůstá. Dle průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění vnímalo v roce 2019 předlistopadový režim negativně jen 55 % v Česku (což je po třech dekádách vyhrocené antikomunistické propagandy překvapivě nízké číslo) a na Slovensku jen 33 %. Jednoznačně kladný nebo spíše kladný postoj k „něžné revoluci“ vyjádřilo v letošním listopadovém průzkumu bratislavského Institutu pro veřejné otázky jen 48 % dotázaných. Letošní listopadový průzkum agentury AKO pro televizi JOJ uvádí, že 28,9 % dotázaných Slováků by chtělo žít „v komunistickém režimu před rokem 1989“, zatímco 56,5 % nikoli a ostatní nevěděli nebo nechtěli odpovědět.

V anketě zpravodajského portálu Novinky.cz, který rozhodně není platformou kritiků dnešních poměrů, hlasovalo 17. listopadu odpoledne z více než 31 tisíc uživatelů 39,6 %, že by opět chtěli žít v socialismu.
K výročím let 1939 a 1989 je jako každoročně i letos pořádána celá řada veřejných shromáždění, tentokrát s ohledem na prohlubující se hospodářskou krizi a pokračující válku na Ukrajině i akcí podstatně kritičtějších k panujícímu režimu, než bylo v období po roce 1989 obvyklé. Bohužel protirežimně prezentované akce pořádají především pochybné síly podléhající konspiračním teoriím a část z nich otevřeně podporuje ruský imperialismus. Trosky komunistického a dělnického hnutí prakticky nejsou schopny v bývalém Československu uspořádat významnější pokrokovou veřejnou akci, nejen u příležitosti 17. listopadu.

Pokrokoví lidé si připomínají výročí převratu před 33 lety se smíšenými pocity, s vědomím odtržení tehdejšího stranického a státního vedení od lidu, rozsáhlé byrokratizace a korupce, které nedávaly naději na revoluční obrodu vládnoucí strany a vývoj ke skutečnému socialismu jako skutečné vládě lidu, na druhou stranu s vědomím hrozivých následků obnovy kapitalismu a zapojení Československa do imperialistického systému, k jejichž popsání by bylo zapotřebí celých knih a k jejich nápravě nic menšího než socialistická revoluce, poučená však o chyby „předlistopadového režimu“.