5. června tomu bylo přesně 35 let, kdy na stránkách amerického Morbidity and Mortality Weekly Report objevila zmínka o neobvyklém výskytu pneumocystické pneumonie u pěti dříve zdravých mužů z Los Angeles. V následujících týdnech a měsících začaly přibývat další případy nemocných, většinou homosexuálních mužů z amerických velkoměst, s jinými neobvyklými diagnózami: Kaposiho sarkomem, candidiózou, těžkými herpesovými infekcemi a akutní toxoplasmózou. V řadě případů šlo o oportunní infekce, které u člověka s normálním imunitním systémem nepropuknou. Svět se právě seznámil se strašnou metlou – AIDS.

Nově objevená nemoc – Syndrom získaného nedostatku imunity – byla ve Spojených státech zprvu otevřeně asociována s gayi, dostala jméno Gay-asociovaný nedostatek imunity (GRIT) a v celonárodních médiích byla rutinně označována jako „rakovina gayů“. Ačkoliv tato spojení v sobě vždy automaticky nenesla negativní konotace, snaha nemoc přiřadit k určitým (vyčleněným) komunitám přetrvávala i nadále v pojmenování AIDS jako „nemoci 4H“ – homosexuálové, uživatelé heroinu, hemofilici a Haiťané – a měla reálný dopad v paušálním propouštění mnoha lidí z takto asociovaných skupin ze zaměstnání či podnájmu nebo naopak v jejich nepřijímání do práce, škol apod. Také turistický průmysl Haiti a dalších karibských ostrovů utrpěl citelnou ránu. Podle názorů některých konzervativně orientovaných lékařů se nemoc držela čistě určitých skupin lidí kvůli nebo v důsledku jejich „specifického“ životního stylu. Mnohé z těchto předsudků přetrvaly i po objevení retroviru HIV (původně LAV, HTLV-III) francouzskou vědkyní Françoise Barré-Sinoussiovou v roce 1983 a objasněním jeho kauzálního vztahu k AIDS týmem amerického vědce Roberta Gallo.

Dnes je samozřejmě již dobře známo, že AIDS může postihnout jakéhokoliv člověka: polovina celosvětově nakažených HIV jsou ženy a velká většina heterosexuálové. V roce 2015 bylo virem HIV (převážně typem HIV-I) nakaženo 35 milionů osob a 2 miliony nakažených trpěli nemocí AIDS. Ačkoliv již od roku 1987 existuje léčba nukleosidovými inhibitory reverzní transkriptázy (enzymu, který virus HIV používá k přepisu své RNA na DNA) a od roku 1995 se k ní přidaly i inhibitory virové proteázy (potřebné k vzniku nových virových částic v nakaženém organismu) společně tvořící účinnou kombinovanou terapii, zemřelo na AIDS jen v roce 2015 přes 1 milion lidí a celkově se odhaduje počet zemřelých na 40 milionů. Důvodem je především finanční nedostupnost léčby, nedostatek léků a lékařů a další logistické problémy, např. nesjízdnost cest a špatná dostupnost ordinací, chybná nebo žádná diagnostika v mnoha oblastech zejména subsaharské Afriky (70 % nemocných), ale i Indie, jihovýchodní Asie a dalších oblastí postižených AIDS. Patentová práva farmaceutických korporací na protivirové léky a zákaz dovozu a využití levnějších generických léků kvůli investičním dohodám sjednaným Světovou obchodní organizací zapříčinily masové šíření epidemie AIDS v subsaharské Africe i začátkem 21. století, kdy se v jiných zemích už začala situace zlepšovat. Kvůli nemoci klesl svého času průměrný věk dožití v Zambii na 33 let, v Botswaně je čtvrtina celé populace HIV pozitivní.

Situace s AIDS by jistě nebyla tak hrozná, kdyby se vedle výše uvedených příčin nepodílely na rozsahu pandemie i faktory politické, ideologické a kulturní. Velkým problémem dodnes zůstává postoj církví k prevenci šíření viru HIV, především v odmítání chráněného pohlavního styku s použitím kondomů. V roce 2009 prohlásil tehdejší papež Benedikt XVI při své návštěvě afrických států, že používání kondomů může epidemii AIDS jen zhoršit, protože prý podporuje nemorální život. O rok později uznal omezený přínos používání kondomů, ale jen pro lidi, kteří už jsou v očích církve s morálkou na úplném dně (např. pasáky a prostituty). V mnoha afrických státech, například v Keni, vede katolická církev otevřené kampaně proti používání kondomů a její kněží se dokonce podílejí na sabotážích distribuce kondomů a jejich fyzické likvidaci. Církev také úzkostlivě a pokrytecky mlčí o nemalém počtu HIV pozitivních i nemocných AIDS ve svých vlastních řadách, ať již jde o kněze, jeptišky nebo charitativní pracovníky. Ti přitom často konají velmi záslužnou práci v péči o nemocné s AIDS. Podobné postoje má i Armáda spásy nebo početné protestantské církve (60 % křesťanů v subsaharské Africe patří k protestantům), zejména evangelikáni.

Na odmítání kondomů a otevřenosti vůči AIDS se ovšem nepodílí jen vliv církve, ale také mnohé tradičně zakořeněné kulturní předsudky, existence silné genderové nerovnosti a široce rozšířená homofobie v řadě afrických států a společenstvích. Otevřené přiznání k nákaze HIV, nemoci AIDS a případné léčbě se obecně stále chápe jako něco nepatřičného a silně stigmatizujícího, existence nemoci se běžně tají před rodinou i sexuálními partnery, v mnoha komunitách se o AIDS nemluví vůbec a úmrtí se místními předáky „vysvětluje“ z jiných příčin. Z propuknutí nemoci jsou často obviňovány ženy nebo příslušníci etnických menšin a používání kondomů naráží na nepochopení a rozpory s vnímáním plození dětí a velkých rodin jako pozitivních vzorů.

Smutnou roli v epidemii AIDS sehrál také postoj řady afrických vlád a politiků, např. v Malawi v době prezidentství Hastingse Bandy v 80. letech bylo otevřené informování o epidemii AIDS a způsobech přenosu viru HIV trestné. Jihoafrický prezident Thambo Mbeki (1999-2008) dlouhodobě popíral příčinný vztah mezi HIV a AIDS (za jehož příčinu považoval obecně chudobu a podvýživu) a dokonce omezil podávání protivirových léků proti HIV ve veřejných nemocnicích. Tato politika si ve svých důsledcích mohla vyžádat smrt až 350 tisíc lidí. Oproti tomu kontrastuje z rozvojových zemí příklad Kuby, kde špičkový systém preventivní péče spolu s širokou distribucí státem hrazených protivirových léků vedl k jednomu z nejnižších výskytů HIV infekce na světě, často několikanásobně nižšímu než v sousedních státech Karibiku.

Závěrem by bylo dobré zmínit situaci v České republice, o níž u příležitosti v úvodu zmíněného nemilého výročí hovořil doc. MUDr. Ladislav Machala, Ph.D z Kliniky infekčních, parazitárních a tropických nemocí  pražské Nemocnice Na Bulovce a ředitel tamního AIDS centra, kde se léčí asi 70 % pacientů v ČR.

V současnosti je s virem HIV v ČR diagnostikováno 2715 osob, z toho 2311 mužů a 404 žen. Nemocí AIDS trpí 467 osob a dosud na ní od roku 1985, kdy byl v ČSSR diagnostikován první případ, zemřelo 241 osob. V absolutních počtech je situace v České republice dosud poměrně dost dobrá, nicméně velmi negativní skutečností je, že na rozdíl od ostatních evropských zemí, kde počty nových pacientů stagnují nebo klesají, zažívá Česko v posledních letech poměrně strmý, desetiprocentní nárůst nových infekcí.

Modelový pacientem s AIDS je v České republice mladý, promiskuitně žijící homosexuální muž (skoro 80 % případů v roce 2015), často nakažený dalšími pohlavními nemocemi. Počet lidí nakažených nosokomiálně (nemocničně) při transfuzích, ale i počet HIV+ toxikomanů je v ČR velmi nízký. V tom se skladba pacientů v ČR nepodobá situaci v sousedních státech (kromě Slovenska), ani epidemiologické situaci u nakažených cizinců v ČR (skoro třetinu ze 406 HIV+ cizinců představují ženy). Podíl HIV+ homosexuálů přitom dlouhou dobu klesal, ale začal opět rapidně růst po roce 2012.

Podle Machaly je příčin negativního trendu více, ale za hlavní označil jednak výrazné snížení finančních prostředků na preventivní kampaně v posledních letech, jednak jejich neefektivní zacílení. V poslední době v české společnosti opadl strach z HIV a AIDS. Zatímco v generaci 80. a 90. let se o AIDS hodně a otevřeně hovořilo a lidé vnímali a reflektovali osudy celebrit jako Freddie Mercury nebo Magic Johnson, dnes převládá pocit bezstarostnosti a vidění AIDS jako choroby, s níž se už dá žít. Přístup k chráněnému sexu se v posledních letech spíše zhoršuje a roste i počet případů dalších pohlavně přenosných chorob (což se týká i heterosexuálů).

Bohužel, skutečností je, že s AIDS se sice dá žít, ale vyžaduje to dlouhodobé braní léků často a nezřídka i závažně zhoršujících kvalitu života pacientů, zatěžujících zdravotnický systém a při nižší spolupráci pacientů umožňující vznik rezistentních kmenů viru. Naděje vkládané do preventivních nebo terapeutických vakcín se přes optimistická prohlášení z 90. let nenaplnily. Proto je osvěta a prevence klíčovým zdrojem úspěchu v boji s HIV/AIDS – v roce 1989 bylo v celé ČSSR pouze 8 nových případů infekce, v roce 2015 to bylo 266 případů! Možná by stálo za to otevřít toto bolestné téma na akci, jako je Prague Pride.

Celosvětově si pak lékařská komunita klade za cíl do roku 2020 diagnostikovat minimálně 90 % HIV pozitivních osob, léčit minimálně 90 % nemocných a zajistit léčbou nulovou virovou nálož u minimálně 90 % pacientů. Věřme, že navzdory patentovým právům a cenové politice farmaceutického byznysu*, vlivu bigotních církví a přetrvávající tradici stigmatizace nemocných pramenící ze sociální a genderové nerovnosti a útlaku se těchto cílů podaří dosáhnout.

(*) Poznámka pod čarou: V této souvislosti nelze nezmínit zmrda Martina Shkreliho, výkonného ředitele americké společnosti Turing Pharmaceuticals, který v roce 2015 zvýšil cenu léku Darupimu vyvinutého v 50. letech pro nemocné s život ohrožující rozvinutou toxoplasmózou (většinou postihující osoby s narušenou imunitou včetně nemocných s AIDS) o 5000 % z 13,5 na 750 dolarů za pilulku. Ukázkový příklad kapitalistické hyeny.