Před 60 lety, 13. listopadu 1957, zemřel jeden z nejvýznamnějších představitelů československého dělnického hnutí a druhý dělnický prezident Antonín Zápotocký.

Je smutné, že dnes jsou život a dílo Antonína Zápotockého poněkud přehlíženy i zastánci socialismu, zvláště mladšími, jejichž povědomí o dějinách a teorii hnutí je zpravidla nízké a jsou proto náchylní k opakování stejných chyb, na které revoluce v minulosti tvrdě doplatila. Přitom právě revoluční dráha Antonína Zápotockého a jeho otce, průkopníka socialismu Ladislava Zápotockého – Budečského, je nesmírně čtivě a poutavě popsána ve čtveřici jeho autorských beletrických knih „Rozbřesk“, „Vstanou noví bojovníci“, „Bouřlivý rok“ a „Rudá záře nad Kladnem“, v nichž vylíčil vzpomínky své a svých rodičů, sahající od 50. let 19. století až ke vzniku KSČ v roce 1921. Domnívám se, že zvláště kniha „Rozbřesk“ je pro nás dnes mimořádně zajímavá a varovná tím, že vinou triumfu revizionismu a vítězství řady kontrarevolucí se dnes znovu „těžce rodí dělnické hnutí“, jak Zápotocký nazval jednu z kapitol. Znovu jen velmi pozvolna vstávají noví bojovníci, usilující o své pochopení a místo v třídně neuvědomělých utlačených masách, vystavováni posměchu i opovržení jako jejich revoluční předchůdci při vzniku první dělnické politické strany, sociální demokracie, od něhož si v příštím roce připomeneme 140 let.

Životopis Antonína Zápotockého nelze shrnout několika větami. (Pozoruhodné vzpomínky na něj přináší např. kniha Marie Zápotocké „Můj život s Antonínem Zápotockým“.) Připomenu jen, že vyučený kameník prožil čtyři léta na téměř všech rakouských frontách první světové války, v letech 1921 – 1922 protrpěl čtrnáct měsíců těžkého žaláře po potlačení prosincové generální stávky, o dva roky později se musel ilegalitou vyhnout devíti měsícům těžkého žaláře; v letech 1939 – 1945 strávil šest let ve věznicích protektorátu i Německa a v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg. Postupující Rudou armádou byl 2. 5. 1945 zachráněn z pochodu smrti.

Měl zásadní podíl na vzniku marxistické levice sociální demokracie, na založení KSČ a prosazení její bolševizace pod vedením Klementa Gottwalda, na revolučním vedení rudých odborů, dosažení volebního vítězství v r. 1946 a na úspěšném ústavním a nekrvavém vítězství československého pracujícího lidu nad buržoazií a reakcí v únoru 1948. Logickým završením jeho revoluční životní dráhy bylo zvolení prezidentem ČSR po Gottwaldově smrti v březnu 1953.

Za zmínku stojí skutečnost, že Antonín Zápotocký byl jedním z mála našich komunistů, kteří se setkali a jednali s V. I. Leninem. Stalo se tak na II. světovém kongresu Komunistické internacionály v létě 1920.

V ČR dnes neexistuje žádné veřejné prostranství pojmenované po A. Zápotockém (několik jich je na Slovensku), jeho socha na Kladně byla po vítězství kontrarevoluce odstraněna, v nedávné době následovaná překrytím pamětních desek působení Ladislava Zápotockého a narození Antonína Zápotockého v Zákolanech. V této obci v kladenském okrese stojí neoznačená socha A. Zápotockého, v minulosti vandalsky poškozená. Její další setrvání ve veřejném prostoru je nejisté.

Zásadnější než názvy a sochy je zachování Zápotockého politického odkazu. A srovnáme-li s ním současnou politiku následnické strany někdejší KSČ a žalostný stav revolučního hnutí doma i v zahraničí, nezbývá než konstatovat, že už dávno nastal čas pro nový rozbřesk. Aby vstali noví bojovníci pro nové bouřlivé roky a znovu vysvitla rudá záře, nejen nad Kladnem!