Nacisté se za celou dobu své existence až do dnešních dnů dopustili bezpočtu zločinů, které korunovali masovým vyvražďováním evropských Židů, Romů, sovětských válečných zajatců a dalších skupin obyvatel v průběhu 2. světové války. O minulém víkendu uplynulo právě 75 let od zinscenování masového pogromu proti Židům, který proběhl v celém Německu včetně nově připojených území Rakouska a československého pohraničí. Tento nacisty naplánovaný zločin, který vešel do dějin jako tzv. křišťálová noc, představoval významný milník na cestě, která končila masakrováním celých komunit a transporty do plynových komor.

Kontext pogromu

Od okamžiku jmenování Adolfa Hitlera říšským kancléřem v lednu 1933 a etablování moci NSDAP se ruku v ruce s perzekucí levicových stran, odborů a liberální inteligence začala v Německu systematicky zavádět protižidovská opatření. Ta měla zprvu za cíl zejména oslabit až úplně podkopat zapojení německých Židů (resp. Němců židovského původu) do státní správy a politického a intelektuálního života země.

V roce 1933 prosadila německá vláda 42 protižidovských zákonů, v roce 1934 dalších 19, v roce 1935 přibylo nových 29. Mezi nimi byly i neblaze proslulé Norimberské zákony představené na sjezdu NSDAP a schválené Reichstagem, které mimo jiné zakazovaly manželství a mimomanželské sexuální styky mezi Židy a Nežidy, zakazovaly Židům hlásit se ke státní vlajce a národním barvám a de facto zbavovaly Židy německého občanství. V roce 1936 nacisté přijali dalších 24 antisemitských opatření a v roce 1937 ještě jiných 22. Všechny tyto zákony spolu s obrovskou záplavou místních nařízení, rostoucí neformální diskriminací a násilím ze strany ozbrojených složek nacistické strany (SA a SS) vedly k postupnému vyřazení Židů na okraj společnosti a také k jejich masové emigraci.

V říjnu 1938 došlo z rozhodnutí nacistů k deportaci dvanácti tisíc Židů s polským občanstvím, kteří dlouhodobě v Německu žili. Prakticky všichni tito lidé se během noci z 27. na 28. října museli bez předchozího varování přesunout za policejní asistence na německo-polskou hranici. S sebou jim dovolili vzít si jedno zavazadlo. Polsko přijalo čtyři tisíce takto vyhnaných Židů, ale dalších osm tisíc jich bylo nuceno zůstat na hranicích. Jejich sociální a humanitární situace se rychle zhoršovala.

Herschel Grynszpan byl sedmnáctiletý židovský mladík žijící v Paříži. Začátkem listopadu dostal od svých příbuzných, které Hitler právě vyhnal, dopis, kde jej informovali o své strastiplné situaci. Grynszpan také pozorně sledoval osud vyhnaných Židů podle popisů v pařížských novinách a byl celou situací extrémně rozčilen. 7. listopadu se s pistolí vypravil na německou ambasádu v Paříži s cílem zastřelit velvyslance. Prošel vrátnicí ambasády a dostal se k jejímu tajemníkovi Ernstu vom Rathovi. Třesklo pět výstřelů a tajemník se těžce zraněný zhroutil k zemi. O dva dny později na následky zranění zemřel.

Průběh nacistického běsnění

Ranní noviny Třetí říše z 8. listopadu označily Židy za kolektivní vrahy (vom Rath v tu dobu ještě žil). Okamžitě došlo k prvním protižidovským opatřením – přestaly vycházet všechny židovské časopisy a noviny, židovským dětem se z definitivní platností zakázala docházka do normálních základních škol spolu s ostatními dětmi a na „neurčitou dobu“ se zrušily veškeré židovské kulturní aktivity. V několika městech v Hesensku začaly první protižidovské násilnosti.

Nacističtí radikálové a jiní zuřiví antisemité již delší dobu plánovali velkou protižidovskou akci. Ta měla mít kromě propagandistických hledisek také za cíl zmocnit se židovského majetku jak pro účely místních a lokálních organizací NSDAP tak pro soukromé obohacení konkrétních nacistů. Smrt vom Ratha oznámená 9. listopadu jim poskytla vítanou záminku. Goebbels, po poradě s Hitlerem, okamžitě naplánoval a následně koordinoval rozsáhlou pogromistickou kampaň, na jejímž řízení se podílely místní organizace nacistické strany a jejímž fyzickým provedení byly pověřeny několik let „nevyužité“ útočné oddíly SA (v menším měřítku i jednotky SS a Hitlerjugend).

Od 9. do 11. listopadu tak došlo nikoliv ke spontánnímu projevu hněvu německého lidu (jak tvrdili nacisté), ale k nacisty dobře zrežírované násilné kampani, kdy mnozí „rozčílení občané“ byli ve skutečnosti esamani oblečení do civilních šatů.

Protižidovská brutalita dosáhla extrémních rozměrů. Svoboda praktikovat judaismus byla do té doby v Německu zachována, byť již dříve došlo z rozkazu nacistů ke zničení synagog v Mnichově a Norimberku. Nyní však bylo v celé zemi během několika hodin vypáleno a zdemolováno přes tisíc synagog a židovských modliteben. Kromě několika historicky cenných budov došlo k zničení prakticky všech synagog v Třetí říši. Jenom ve Vídni nacisté vypálili a zdemolovali 95 synagog a modliteben, ve Frankfurtu nad Mohanem 21, v Hamburku 10 atd. V mnoha případech došlo zároveň k rabování cenností. Hasiči, kteří přijeli na místo požárů, měli povoleno stříkat vodu pouze na okolo stojící objekty. V samotném hašení hořících synagog jim nacisté bránili.

Synagogy ovšem nepředstavovaly jediný terč útoků. Spolu s nimi došlo k ničení židovských hřbitovů, škol, nemocnic, knihoven, zaopatřovacích ústavů pro staré, chudé a nemocné, sídel židovských spolků… Proběhly útoky na 7000 židovských podniků, obchodů, dílen a provozoven. Nacisté a jimi nakomandovaná mládež zničili dlažebními kostkami či tyčemi jejich skleněné výlohy a ve většině případů došlo i k demolování interiéru a vyrabování prodávaného zboží a zařízení. Ve Vídni obyvatelstvo po celý den masově a beztrestně odnášelo z židovských obchodů potraviny, víno, textil, oděvy, obuv a jiné zboží. Zničeny byly také tisíce židovských bytů.

Ovšem ještě horší než masové ničení a loupení synagog, bytů a živností bylo vraždění a věznění lidí. Bezprostředně při pogromech přišlo o život 91 osob. V Beckumu byl nacisty zavražděn devadesáti pětiletý Alexander Falk, v Innsbrucku byli esamany ubiti čtyři Židé. Mrtví byli v Berlíně, Vídni, Brémách, Mnichově a na dalších místech. Zároveň bylo zatčeno a do koncentračních táborů Buchenwald, Sachsenhausen a Dachau odvlečeno 30 tisíc židovských mužů ve věku 16 až 60 let. Více než 2000 z nich pak nacisté za pár měsíců zavraždili.

Probíhalo i týrání a ponižování. V Dortmundu donutili bitím jednoho muže, aby se plazil ulicemi města. V Kehlu zorganizovali nacisté židovský průvod, v němž museli Židé skandovat „Zradili jsme německou vlast. Jsme odpovědni za pařížskou vraždu“. V Baden-Badenu museli Židé předčítat v synagoze z Mein Kampfu předtím, než nacisté synagogu zapálili. V Kassenu stříkali hasiči vodu místo na hořící synagogu na zatčené Židy. V Drážďanech nasadili pogromisté skupině židovských učitelů pokroucené cylindry, které pak oni museli na povel smekat a klanět se davu, který ničil jejich obydlí…

Reakce veřejnosti, vlád a další kroky nacistů

Ačkoliv protižidovské násilí, pogromy a devastace proběhly v obrovském rozsahu a německý tisk i rozhlas vydával akci za velké spontánní hnutí, jehož se národ účastnil s nadšením, skutečnost byla mnohem složitější. Reakce většiny německé veřejnosti k pogromu byla totiž spíše pasivní, odtažitá ba nesouhlasná. Otevřenou lítost a aktivní pomoc Židům, nebo demonstrativní odpor k pogromům sice vyjádřilo jen málo Němců, zato mnoho občanů zhnusily násilné scény za účasti hulákající mládeže, ničení a plundrování obchodů a nestoudné obohacování nacistů na židovském majetku. Přihlížející davy u hořících synagog často mlčely, lidé vnímali hanobení „božích domů“ s nechutí a obavami.

V každém případě vedla tzv. Křišťálová noc k výraznému poklesu antisemitských nálad u nenacistického obyvatelstva. Dokonce se zdá, že akci nevnímala kladně ani většina řadových členů NSDAP. Výraznou výjimkou v tomto směru byla Vídeň, kde se mnoho obyvatel zapojilo do pogromu samo a s nadšením. V zahraničí vyvolaly pogromy všeobecně velmi silné, nepříznivé reakce.

Navzdory tomu nacisté nejen neučinili ve své protižidovské politice žádný ústup, ale ještě ji zesílili. Vedle toho, že Židé nemohli za zničený majetek žádat vyplacení pojistek, pomoc od státu apod. a museli zaplatit všechny výdaje s úklidem, bylo jim navíc nařízeno zaplacení kolektivní pokuty ve výši 1 miliardy říšských marek!

Nacisté také ihned po pogromu vydali nová protižidovská diskriminační nařízení. 12. listopadu tak noviny oznámily, že od 1. ledna 1939 mají Židé zakázáno provozovat maloobchod, působit ve funkci ředitelů podniků, pracovat na pozici továrních mistrů, přijímat objednávky na zboží apod. 14. listopadu bylo Židům zakázáno zapisovat se na vysoké školy, navštěvovat přednášky a židovská mládež byla zcela vyloučena i ze všeobecných středních škol. 15. listopadu bylo oznámeno zavedení Norimberských zákonů v Danzigu (svobodné město Gdaňsk). 21. listopadu dostali nežidovští majitelé bytů výzvu, aby dali výpověď svým židovským nájemníkům. 24. listopadu se Židům zakázalo žít v pohraničí, turistických oblastech a vilových čtvrtích.

Protižidovské pogromy z 9. – 11. listopadu 1938 svým rozsahem výrazně překonaly veškeré násilnosti, které do té doby nacisté, ale i jiné složky německého obyvatelstva vůči Židům podnikli. Světové veřejné mínění na ně reagovalo se zděšením. Na druhé straně když došlo v roce 1933 při nástupů nacistů k moci k podobně rozsáhlým a ještě krvavějším násilnostem proti komunistům, sociálním demokratů, odborářům a jiným antifašistům, média v rukou buržoasie je buď vůbec nekomentovala, nebo jim přímo vyjádřila sympatie.

Také po křišťálové noci, jakkoliv zahraniční státníci rozhazovali rozčíleně rukama, došlo jenom k malé snaze Židům prakticky pomoci, často pak jen z rozhodnutí jednotlivců, jako byl například Brit Nicholas Winton. Přistěhovalecké kvóty do USA pro Německo a Rakousko nebyly zvýšeny, své brány židovským uprchlíkům zavřela většina latinskoamerických zemí, odměřeně se k přijímání uprchlíků postavilo také „neutrální“ Švýcarsko. Smutnou skutečností je, že žádnou pomoc pronásledovaným neposkytl ani Sovětský svaz, nominálně se hlásící k internacionalismu.

To umožnilo německé vládě a nacistům dále pokračovat v ničení německé a rakouské židovské komunity a následně, již za podmínek války, přikročit k ještě mnohem masovějším zločinům v rámci celé Evropy.

Na základě knihy Martina Gilberta Křišťálová noc (BB/art, Praha 2007) a dalších pramenů zpracoval Nikola Čech