S pomníky je to často těžké. U některých panuje všeobecná shoda, že stát mají, a že osobnosti, na které upomínají, si je zaslouží. Takové jsou pomníky některých, na svou dobu pokrokových buditelů a umělců 19. století, kteří nějakým způsobem dokázali posilovat v českých zemích národní uvědomění. Avšak na mnoho nejpokrokovějších osobností českého prostředí 19.století často upozorňují jen pamětní desky, mnohdy i ve značně zpustlém stavu.

Je nutné ovšem dodat, že významných postav české společnosti, které by splňovaly předpoklady pro to, být dnešní radikálně levicovou částí veřejnosti považovány za zvláště pokrokové, není příliš mnoho. Na druhou stranu Česko dnešních časů také jako celek není zrovna příkladem společnosti, v níž by se to pokrokovými velikány zrovna hemžilo.

Málokdo by ale něco namítal proti pojmenování staropražské ulice po Janu Nerudovi, ačkoliv se jednalo o ostrého nacionalistu sršícího antisemitskými invektivy. Na druhou stranu pomník Karla Sabiny, který byl dlouhé století vnímán jako zrádce národa, by určitě i dnes vyprudil některé strážce odkazu národního obrození. Dobře si pamatuji na diskuzi v jedněch novinách před deseti lety, kdy pod článkem o úmyslu odhalit na Žižkově pomník Jaroslava Haška byly otištěny čtenářské dopisy o tom, jaký byl Hašek hrozný bolševik, který bojoval proti legiím. Přitom Hašek se Švejkem udělali pro popularitu české kultury ve světě mnohem více než kdejaký národní buditel zaměstnaný z pohledu dějin žabomyšími spory.

Určitě také nelze nic namítat proti pomníkům pietním, ať jsou s českými nápisy a na osoby s českou národností upomínající, nebo ať jsou psané německy či rusky.

Takový pomník je mnohokráte také krásné umělecké dílo. U spousty monumentů starších sta let to lze říci s jistotou. Pokud taková instalace stojí na svém místě kontinuálně a přežila všechny dosavadní režimy, dává to tušit, že památková hodnota je značná. Bylo by proto hulvátství a hloupost je zničit.

Na druhou stranu existovaly též pomníky nevalné úrovně, které připomínaly spíše určité záporné postavy českých i světových dějin. Není pochyb o tom, že pomníky Klementa Gottwalda nebo Stalina bychom v Praze, Brně ani jinde zpátky určitě nechtěli, a takovýchto osobností, které se negativně proslavily, je celá řada. Málo není ani takzvaně demokratických politiků, kteří jsou dnes znovu oslavováni a jimž byly naopak v posledních letech pomníky obnoveny. Takovýmto idolem dnešní doby je například Antonín Švehla, prvorepublikový vícenásobný ministr a premiér, který měl prsty v neblaze proslulých střelbách do demonstrujících dělníků a nezaměstnaných a vůbec vynikal politikou vedenou proti pracujícím a demokracii v Československu. Také někdejší prezident Spojených států Woondrow Wilson, který má svůj znovu-obnovený pomník před Hlavním nádražím v Praze, svou politikou vůči pracujícím a etnickým menšinám v Americe na přelomu desátých a dvacátých let jako demokrat zrovna neproslul. A o zahraniční politice USA za dob jeho vlády ani nemluvě.

Zkrátka, pomníky vždy symbolizovaly také politické poměry v dané době a měly připomínat, kdo je tady vzorem. Takže zatímco před třiceti lety to byl Gottwald, dnes je to Švehla či Wilson, v kom se radnice měst či vláda vzhlíží. Pro obyčejné lidi je to z bláta rovnou do louže.

V dnešní době se rovněž uvažuje o obnovení mariánského sloupu na staroměstském náměstí v Praze, nebo o znovupostavení pomníku maršála Radeckého, vojevůdce českého původu, pochopitelně ve službách c a k. To jsou případy pomníků, které neoslavují vyloženě nějaká zvěrstva, ale rovněž nepřipomínají žádné výrazně kladné časy či osobnosti. Zřejmě se počestným měšťanům současné Prahy stýská po dobách jejich prapraprababiček a my v tom máme být s nimi.

Zbývá dodat, že zastánci těchto reinstalací pomníků z řad pravice a církve často zdůrazňují, že je třeba přestat dívat se na dějiny politicky. Proč tedy ovšem byly strženy sousoší a pomníky z dob minulých, které nevyhovovaly novým vládám a přitom se často nejednalo o Stalinovo či Gottwaldovo sousoší v nadživotní velikosti? Čím vadily například mnohé pomníky českých i zahraničních bojovníků proti fašismu? S pomníky je to prostě těžké…