Již jsem pobývala několik týdnů v Norsku, když ruský lid povstal proti absolutismu a svrhl cara z trůnu. Mezi všemi našimi politickými přáteli se rozhostila sváteční nálada, ale já si nedělala iluze, protože mi bylo jasné, že svržením cara pouze začínají mnohem podstatnější věci a složité sociální boje. A tak jsem se v březnu 1917 rychle vydala zpět do Ruska. Byla jsem jednou z prvních politických emigrantů, kteří se vrátili do svobodné vlasti. Torneo, malé pohraniční městečko ležící severně od švédsko-finských hranic, kterým jsem projížděla, bylo stále v sevření kruté zimy. Přes hraniční řeku jsem se tak dostala na saních. Na ruské straně hranic stál voják, na jehož hrudi se třepetala jasně rudá stuha. „Prosím váš dokument totožnosti, občanko!“. „Žádný nemám. Uprchla jsem z politických důvodů.“ „Vaše jméno?“ Identifikovala jsem se mu. Přivolal mladého důstojníka. Ano, moje jméno se nacházelo na seznamu politických běženců, kterým byl z nařízení Sovětu dělníků a vojáků umožněn svobodný vstup do země. Mladý důstojník mi pomohl ze saní a skoro až uctivě mi políbil ruku. Stála jsem na republikánské půdě osvobozeného Ruska! Bylo to vůbec možné? Zažila jsem jednu z nejšťastnějších hodin v mém životě. O několik měsíců později mě na příkaz Kerenského režimu (Prozatímní vlády) ten samý šarmantní mladý důstojník zavřel na hraničním přechodu v Torneo do vězení jako nebezpečnou bolševičku… Taková je ironie života.

Tempo následujících událostí bylo tak rychlé, že až dodnes vlastně nevím, co bych měla popsat a zdůraznit: Mám psát o tom, co se mi tehdy podařilo vykonat, co jsem chtěla, čeho jsem dosáhla? A bylo to tehdy vůbec všechno o vůli jednotlivců? Nebyla to snad všemocná bouře revoluce, příkaz aktivních, probuzených mas, která určovala naši vůli a naše jednání? Byl tehdy vůbec nějaký jedinec, který by se nepodrobil všeobecné vůli? Ne, tehdy zde stály proti sobě pouze dvě masy lidí vzájemně provázaných společnou vůli: buď pro revoluci, nebo proti ní. Buď pro skončení války, nebo proti němu. Buď pro sovětskou moc, nebo proti ní. Ve zpětném pohledu člověk vnímá jenom jednání mas, boj a akci. Ve skutečnosti ale nebylo hrdinů ani vůdců. Byl to lid, pracující lid ve vojenských uniformách nebo v civilním oděvu, kdo kontroloval celou situaci a kdo vepsal svoji vůli jednou pro vždy do dějin naší země a lidstva. Přišlo smyslné léto, rozhodující léto revolučního přílivu roku 1917. Sociální bouře se nejprve rozpoutala pouze na venkově, kde rolníci začali vypalovat „šlechtická hnízda“. Ve městech se rozpoutal boj mezi obhájci republikánsko-buržoasního Ruska a socialistickými aspiracemi bolševiků.

Jak jsem již uvedla, patřila jsem k bolševikům. Proto jsem okamžitě od prvních dnů čelila obrovské kupě práce, která na mě čekala. Opět tu bylo téma boje proti válce, proti spojenectví s liberální buržoasií a za moc dělnických rad – sovětů. Přirozeným důsledkem mé činnosti bylo, že mě buržoasní tisk začal označovat za „šílenou bolševičku“. Ale to mě bylo úplně jedno. Pole mých aktivit bylo obrovské a řady mých posluchačů, dělnic z továren i žen v armádě, se počítaly na tisíce. V tu dobu jsem byla velmi oblíbená, zejména jako řečnice, a zároveň velmi nenáviděná a zuřivě napadaná buržoasním tiskem. Bylo tak vlastně štěstím, že jsem měla tolik práce s tehdejšími úkoly, že jsem sotva našla čas číst útoky a pomluvy, které se o mně vyrojily. Nenávist, s níž na mě útočil tisk, údajně proto, že jsem prý měla být placena německým císařem za oslabení ruské fronty, dosáhla neuvěřitelných rozměrů.

Alexandra Kollontajová, Autobiografie sexuálně emancipované komunistky