29. července odvysílala rozhlasová stanice Sto Kokkino, politicky blízká straně SYRIZA dlouhý rozhovor s řeckým premiérem. Nyní se souhlasem stanice zveřejňujeme podstatné části tohoto rozhovoru, což nabízí jedinečnou příležitost nahlédnout do ostrého vyjednávání mezi Aténami a jejich věřiteli a do zákulisí finančního puče namířeného proti řecké levicové vládě.

Pojďme se bavit o šesti měsících vyjednávání s věřiteli. Jak byste je shrnul?

Alexis Cipras: Musíme být v našich závěrech objektivní. Bylo to půl roku velkých střetů a emocí a sebemrskačství dnes nikomu nepomůže. Objevily se pocity radosti, hrdosti, dynamiky, odhodlání i smutku. Ale když to sečteme a podtrhneme, když se na celý proces pokusíme podívat objektivně, můžeme být, myslím, pouze pyšní na to, že jsme takový boj vedli. Za nepříznivých podmínek a při nepříznivém poměru sil uvnitř Evropy i ve světě jsme se pokusili prosazovat hledisko lidových zájmů a možnost alternativní cesty. V konečném důsledku se navzdory tomu, že mocní byli schopni prosadit svoji vůli, udrželo na mezinárodní úrovni skálopevné poznání, že cesta austerity je slepou uličkou. Tento proces vytvořil v Evropě zcela nový [politický] terén.

Jak se to má s lidovým mandátem, který SYRIZA dostala? K roztrhání Memoranda nedošlo a dohoda je obzvláště tvrdá…

Alexis Cipras: Mandát, který jsme od řeckého lidu získali, nás zavázal udělat všechno možné a za jakoukoliv politickou cenu, aby se vytvořily podmínky, za nichž už řecký lid nebude krvácet.

Tvrdili jste, že Memorandum bude jediným zákonem anulováno.

Alexis Cipras: Já jsem před volbami nikdy neříkal, že Memorandum může být zrušeno jediným zákonem. Tohle nikdo neříkal. Nikdy jsme řeckému lidu neslibovali procházku růžovou zahradou. Proto jsou si také lidé vědomi obtíží, s nimiž jsme se potýkali a kterým oni sami čelí s pozoruhodným ledovým klidem. Prohlásili jsme, že povedeme boj za odstranění dusivého jha uvaleného na zemi na základě politických rozhodnutí učiněných před rokem 2008, která vytvářela deficity a dluhy svazující po roce 2008 naše ruce. Měli jsme program a v obtížných podmínkách jsme požádali lidi o podporu při vyjednávání o uskutečnění našeho programu. Tvrdě jsme vyjednávali v podmínkách bezpříkladného finančního přiškrcení. Šest měsíců jsme vyjednávali a během té doby jsme zároveň splnili velkou část našeho volebního programu – těch šest měsíců jsme se neustále strachovali, zda budeme schopni vyplácet koncem měsíce platy a důchody a plnit tak naše povinnosti vůči těm, kteří pracují. To byly naše neustálé obavy. A v tomto kontextu jsme uspěli s přijetím zákona o humanitární krizi. Z něj mají právě teď prospěch tisíce našich spoluobčanů. Povedlo se nám odstranit vážné nespravedlnosti, které se staly uklízečkám na Ministerstvu financí, školníkům, zaměstnancům veřejné rozhlasové a televizní stanice ERT, která byla znovu spuštěna. Nechceme lakovat věci na růžovo, ale ani je nechceme vykreslovat v černějších barvách, než jsou. Pokud si někteří lidé myslí, že třídní boj probíhá po přímce, že je vyhrán v jedněch volbách a nevyžaduje neustálý boj jak ve vládě, tak v opozici, ať nám to tedy vysvětlí a ukážou nám příklady. Prožíváme naprosto novou zkušenost radikálně levicové vlády v neoliberální Evropě. Můžeme se ale učit ze zkušeností levicových vlád z předchozí doby, a proto víme, že vyhrané volby nám ze dne na den neumožní chopit se mocenských pák. Bojovat na úrovni ministerských křesel nestačí. Boj musí být veden na terénu sociálních hnutí.

Proč jste se rozhodli vypsat referendum?

Alexis Cipras: Neměl jsem jinou možnost. Musíte se podívat, čemu jsme já a řecká vláda čelili 25. června v dohodě, kterou nám nabízeli. Musím přiznat, že šlo o velmi riskantní rozhodnutí. Nejen, že vůle řecké vlády šla proti požadavkům věřitelů; šla také proti mezinárodnímu měnovému systému, řeckému politickému systému a médiím. Ti všichni byli proti nám. Pravděpodobnost naší prohry v referendu byla tak vysoká, že na ni naši evropští partneři vsadili s jejich rozhodnutím zavřít nám banky. Pro nás to ale byla jediná možnost, když nám nabízeli dohodu s velmi tvrdými opatřeními, dosti podobnou té dnešní, ale asi ještě o něco horší, v každém případě ale s tvrdými a podle mého názoru také neefektivními opatřeními. Zároveň nedávali žádnou naději na přežití. Výměnou za tato opatření nabízeli 10,6 miliard [euro] na pět měsíců. Chtěli, aby Řecko po splnění svých závazků dostalo zbytek z předchozího programu financování a ani o jedno euro navíc, neboť tak si to Holandsko, Finsko a Německo přálo. Hlavní politický problém se severskými státy spočíval v tom, že se za každou cenu snažily vyhnout situaci, kdyby musely před svými parlamenty žádat o jen jedno, jediné „čerstvé“ euro pro Řecko. Lapily se totiž do pasti populistické atmosféry, kterou samy podněcovaly, když lidem vštěpovaly, že platí za líné Řeky. To byla samozřejmě lež, protože lidé neplatili Řekům ale svým bankám. Jaké byly výsledky silné pozice řeckého lidu, která navzdory všem překážkám zazněla ve výsledcích referenda? Povedlo se zmezinárodnit celou otázku, rozšířit ji za naše hranice a demaskovat evropské partnery a věřitele. Mezinárodnímu společenství se vyjevil obrázek nikoliv lenochů ale vzorujících lidí žádajících spravedlnost a budoucnost. Otestovali jsme si hranice odporu eurozóny. Mělo to dopad na poměr sil. Francie, Itálie a severské země zastávaly velmi odlišné pozice. Výsledek je, dozajista, velmi těžký, ale na druhou stranu eurozóna si sáhla na dno svého odporu a soudržnosti. Příštích šest měsíců bude kritických a poměr sil, které se v této době vytvoří, bude mít také zásadní roli. V tuto chvíli došlo ke zpochybnění osudu a strategie celé eurozóny. Nabízí se několik možností. Ti, kteří říkali „už ani jedno euro“ nakonec dali ne jedno ale 83 miliard euro. Z 10,6 miliard na pět měsíců jsme se tak dostali na 83 miliard po dobu tří let a navíc se zásadním závazkem snížit dluh, o kterém se bude debatovat v listopadu. Jde o klíčovou záležitost, která rozhodne, zda se Řecko vydá po cestě ven z krize. Skončeme už s pohádkami pánů Samarasů a Venizelosů, kteří tvrdí, že se dostali z Memoranda. Ve skutečnosti měly tyto příběhy trhlinu jménem dluh. S dluhem ve výši 180 – 200 procent HDP nelze dosáhnout stabilní ekonomiky. Jediná cesta, po které jsme se mohli dát, znamená snížit, zrušit a odpustit dluhy. Aby země dosáhla určité finanční volnosti, nesmí být nucena vytvářet masivní rozpočtové přebytky používané na splátky dluhu, který je nesplatitelný.

Ne v referendu bylo NE pro austerity…

Alexis Cipras: Otázka v referendu měla dvě části. Část A se týkala dříve požadovaných opatření a část B byla o plánu budoucího financování. Budeme-li zcela upřímní a nebudeme-li si nic přikrášlovat, tak si narovinu řekněme, že dohoda, která po referendu následovala, se v části A podobá tomu, co řecký lid odmítl. Ale na druhou stranu, pokud jde o část B, buďme také upřímní a řekněme si, že zde je to nebe a dudy. Předtím jsme měli 10,6 miliard euro na 5 měsíců, během nichž byly naše veřejné finance pod drobnohledem. Nyní máme 83 miliard – tedy úplné pokrytí střednědobých finančních potřeb (2015-2018) – z nichž půjde 47 miliard na platby do zahraničí, 4,5 miliard na nedoplatky ve veřejném sektoru a 20 miliard na rekapitalizaci bank. A konečně tu máme zásadní závazek k otázce dluhu. Takže pokud jde o část A, došlo k ústupku ze strany řecké vlády, ale pokud jde o část B, je tu zlepšení: referendum tak mělo smysl. Ve středu večer před referendem kladl určitý okruh lidí základy pro převrat v zemi, když s poukazem na fronty před bankami hlásal, že země spěje k hospodářské katastrofě a že je třeba obsadit kancelář předsedy vlády. Musím říct, že řecký lid udržel sebekontrolu v takové míře, že televizní zpravodajské kanály měly plné ruce práce najít lidi, kteří by si na situaci stěžovali. Chladnokrevnost lidí byla skutečně neuvěřitelná. Tento večer jsem oslovil obyvatele Řecka a řekl jsem jim pravdu. Neřekl jsem „děláme referendum o opuštění eura“. Řekl jsem: „Vypisuji referendum, abychom nabrali energii do vyjednávání.“ NE vyslovené špatné dohodě nebylo NE pro euro ani ANO pro drachmu. Lidé mě mohou obviňovat ze špatného propočtu a z iluzí, ale celou dobu jsem mluvil jasně; dvakrát jsem informoval Parlament; řeckému lidu jsem nelhal.

Jak by měla vypadat dohoda, se kterou byste se spokojený vracel z Bruselu maje 61,2 % v rukou od řeckého lidu?

Alexis Cipras: Ráno v pátek 25. června, v den ultimáta během schůzky v Bruselu, s vyhlídkou na ponížení a bez možnosti se z toho dostat jsme se rozhodli vyrukovat s referendem. Pro ně to bylo: „ber nebo vypadni“. „Hra skončila“, říkal nám opakovaně prezident Evropské rady Donald Tusk. Nedělali s tím cavyky: chtěli docílit politické změny v Řecku. Neměli jsme tak na výběr. Zvolili jsme cestu demokracie a dali slovo řeckému lidu. Po večerním návratu domů do Řecka jsem svolal vládu a rozhodli jsme. Přerušil jsem schůzi, abych se domluvil s Angelou Merkelovou a Francoise Hollandem. Pověděl jsem jim o svém rozhodnutí: to samé ráno jsem jim vysvětlil, že to, co požadovali, nebylo čestné řešení. Zeptali se mě, co budu radit řeckému lidu, a já jim odpověděl, že budu vyzývat k volbě NE, a to ne kvůli konfrontaci s nimi ale kvůli posílení řecké vyjednávací pozice. Požádal jsem je, aby mi pomohli v klidu a úspěšně dokončit tento proces a aby mě pomohli v euroskupině, která se scházela o 48 hodin později, odsouhlasit týdenní prodloužení programu financování tak, aby se referendum odehrálo v podmínkách klidu a nikoliv finančního přiškrcení se zavřenými bankami. V tu chvíli mě oba ujišťovali, že pro to udělají vše, co budou moci. Kancléřka mě pouze varovala, že vydá k referendu veřejné prohlášení, že jde o volbu, zda Řecko zůstane v eurozóně. Řekl jsem ji, že s touto interpretací naprosto nesouhlasím, že otázka nestojí, zda euro nebo drachma, ale že samozřejmě může říct, co chce. Na tom náš rozhovor skončil. Slib ale nedodrželi. O 48 hodin později rozhodla eurozóna úplně opačně. Jejich rozhodnutí padlo ve chvíli, kdy řecký parlament schválil referendum. Rozhodnutí eurozóny vedlo za dalších 24 hodin poté k rozhodnutí Evropské centrální banky (ECB) nezvýšit limity ELA (Emergency liquidity assistance). Na to jsme museli reagovat zavedením kontroly kapitálu, abychom předešli kolapsu bankovního systému. Jsem přesvědčen, že rozhodnutí zavřít banky bylo pomstou za rozhodnutí [naší] vlády podřídit se svému lidu.

Očekával jste tento výsledek?

Alexis Cipras: Musím se přiznat, že až do středy [středa před referendem] jsem měl dojem, že výsledek bude nerozhodný. Ve čtvrtek jsem si začal uvědomovat, že asi zvítězí NE, a v pátek jsem už o tom byl přesvědčený. Při tomto vítězství došlo na slib daný řeckému lidu, že nebudeme hazardovat s humanitární katastrofou. Nezahrával jsem si s přežitím země a jejích lidových vrstev. Po vítězství se přede mnou v Bruselu vynořilo několik děsivých scénářů. Věděl jsem, že během těch sedmnácti hodin co jsem sám a v obtížných podmínkách musel svádět tuto bitvu by poslechnout hlas svého srdce – vstát, praštit pěstí do stolu a odejít – znamenalo okamžitý kolaps zahraničních poboček řeckých bank. Za 48 hodin bychom přišli o veškerou likviditu umožňující lidem denní výběr 60 euro a ECB by navíc rozhodla snížit jištění pro řecké banky, nebo by dokonce požadovala uhrazení splátek, což by vedlo ke zhroucení celého bankovního systému. V takovém případě by kolaps neznamenal redukci vkladů, ale jejich úplnou ztrátu. Navzdory tomu jsem bojoval a snažil se v sobě usmířit logiku a hněv. Věděl jsem, že pokud se zvednu a odejdu, budu se pak pravděpodobně muset vrátit za ještě nevýhodnějších podmínek. Čelil jsem dilematu. Světové veřejné mínění prohlásilo „#To je puč“, což byl tu noc vedoucí hashtag Twitteru v celém světě. Na jednu stranu tu byla logika, na druhou stranu politický cit. Když se na to zpětně podívám, stále si myslím, že rozhodnout se pro ochranu lidových tříd bylo správné řešení. V opačném případě by moji zemi postihly tvrdé represe. Zvolil jsem zodpovědně.

Nevěříte ve smysl této dohody a přece jste vyzval poslance, aby pro ni hlasovali. Co se Vám v tu dobu honilo hlavou?

Alexis Cipras: Myslím si, a tak jsem to i řekl Parlamentu, že naši evropští partneři utrpěli Pyrrhovo vítězství. Zároveň jsme ale jako Řecko a jeho levicová vláda dosáhli velkého morálního vítězství. Jde o bolestivý kompromis jak na hospodářské tak na politické úrovni. Vy víte, že kompromis je prvkem politické reality a prvkem revoluční taktiky. Lenin je prvním, kdo mluvil o kompromisu v jeho knize Dětská nemoc levičáctví v komunismu, kde věnoval několik stránek vysvětlení kompromisu jako součásti revoluční taktiky. V jedné pasáži dává jako příklad banditu, který na vás míří pistolí a říká „peníze nebo život“. Co má revolucionář udělat? Obětovat svůj život? Ne. Aby zachránil svůj život a mohl dále bojovat, musí obětovat peníze. Čelili jsme vynucenému dilematu. Dnes opoziční strany a mediální establishment zuřivě křičí a zachází až k požadavkům na kriminální vyšetřování Yanise Varoufakise. Jsme si naprosto vědomi, že v boji na politické úrovni riskujeme vlastní hlavy. Ale my ten boj vedeme s drtivou většinou řeckého lidu na naší straně, a to nám dává sílu.

Rozhovor vedl Kostas Arvantis (STO kokkino).