Příběh mého brazilského dědečka má v sobě obrovskou sílu… Je o člověku, který se nebál a často riskoval vše – včetně vlastního života. Poznal bídu a nespravedlnost a chtěl, aby lidé žili lépe. Aby měli možnost naučit se číst a psát. Aby mohli žít důstojně. Příběh Benedicta Cerqueiry také odráží tíživou situaci Latinské Ameriky, o které se ve střední Evropě mluví jen velmi okrajově.

Je v něm též hodně politiky, jež byla náplní značné části jeho života. Proto jsou nezbytné pasáže o politických jihoamerických poměrech. Svou stopu můj děda zanechal i v bývalém Československu…

Benedicto Cerqueira se narodil 30. března 1919 v chudé dělnické rodině, žijící v brazilském Rio de Janeiru. Odmala citlivě vnímal obrovské sociální rozdíly, dodnes sužující největší zemi jihoamerického kontinentu. V roce 1927, když mu bylo osm let, začaly v Brazílii, kde tehdy byla u moci vláda Washingtona Luíse, silně působit odbory a jiné spolky, jejichž činnost byla léta předtím zakázána. V srpnu téhož roku však vláda zakázala stávky. Sjednocování odborářů a odborářek se ale zastavit neodvážila. V dubnu 1929 byla proto ustavena Brazilská všeobecná konfederace pracujících. Malý Benedicto tehdy ještě netušil, jak moc bude s odbory spjat celý jeho život…

Bez peněz do školy nelez!

Jelikož rodina, ač poctivě a těžce pracovala, byla velmi chudá a žádné studium by finančně neutáhla, Benedicto se začal brzy sám živit, aby se mohl vyučit v oboru litografie. Záhy se stal odborářem, posléze dokonce předsedou brazilských odborářů a odborářek, pracujících v těžkém průmyslu. Oženil se a s ženou Iracemou, měli čtyři děti (tři syny a jednu dceru) – Enia, Edna, Elmu a Ezia. Začal se také angažovat v politice. Za vlády prezidenta Jaoa Belchiora Marquese Goularta byl dokonce zvolen poslancem federálního brazilského parlamentu. V témže roce ale vojáci prezidenta Goularta svrhli a po důsledné „čistce“ zvolil Národní kongres prezidentem Humberta Castella Branka, kterého po třech letech vystřídal generál Artur da Costa e Silva, jemuž vojenský puč v roce 1968 svěřil diktátorské pravomoci.

Obětí oné čistky se krátce po nástupu Branka stal i Benedicto – kvůli levicovému politickému zaměření a angažovanosti mu byl odejmut poslanecký mandát a byl odsouzen k 13letému vězení. Země tehdejšího socialistického bloku ale projevily solidaritu a poskytly mu azyl, který ho od krutého vězení, ve kterém bylo plno lidí umučeno, zachránil. Nejprve s celou rodinou emigroval do tehdejší Jugoslávie, kde pobyl jen krátce. Později do tehdejšího Československa, kde zastával funkci místopředsedy Světové odborové federace, jež měla sídlo v Praze. Jeho žena Iracema byla v té době – jako po celý život – v domácnosti. Děti Elma a Ezio navštěvovaly československou základní školu. Syn Enio byl již v té době dospělý a byl také jediný, kdo zůstal v Brazílii. Syn Edno v Československu studoval střední ekonomickou školu a následně pracoval v Československém rozhlasu, v redakci zahraničního vysílání. Do Brazílie, kde vládla tvrdá vojenská diktatura, vysílal zprávy, které by se tam jinak nedostaly…

Pod mačetou Pinocheta

Další pracovní i životní štací rodiny Cerqueirů bylo Chile. Jediný, kdo dočasně zůstal v Praze, byl Edno, který se zamiloval do Češky Ivany, s níž se posléze oženil. Ze svazku se narodila autorka tohoto textu… Benedicto s rodinou do Chile odplul v roce 1971. Rodina se mohla, vzhledem k těžkým zavazadlům, které převážela, totiž přepravovat výhradně lodí. Děti Benedicta i jeho žena si dodnes pamatují, že všechny tenkrát, při dlouhé cestě, postihla mořská nemoc… Na to nevzpomínají s láskou. Dodnes ale s nostalgií hovoří o Československu, jež milovaly. Tehdy malá Elma se zde kupříkladu naučila emancipaci a tomu, že je naprosto normální, aby žena pracovala. V Brazílii je totiž dodnes časté, že některé ženy nepracují, přes den chodí s natáčkami ve vlasech po ulicích a čekají na své muže, až večer přijdou domů… Celá rodina též doufá, že se snad do Prahy ještě někdy podívá… I v Chile se Benedicto věnoval odborářské činnosti. V čele státu stál tehdy levicový prezident Salvador Allende, který se pokoušel eliminovat obrovské sociální rozdíly a nespravedlivé šance tamního obyvatelstva. Jeho snahy však byly brzy zničeny…

Jedenácté září 1973 zůstane v myslích mnoha Chilanů a Chilanek zapsáno coby krvavý začátek mnohaleté diktatury. Generál Augusto Pinochet totiž velel armádním jednotkám, které zaútočily na prezidentských palác a svrhly prezidenta Allenda, který byl později nalezen mrtvý – oficiální zdroje tvrdí, že spáchal sebevraždu. Neoficiálně se hovoří o násilné smrti, zapříčiněné cizíma rukama… Tisíce lidí byly v začátcích Pinochetova krvavého režimu zastřeleny na stadionech, další desetitisíce se ztratily neznámo kam. Dodnes, i po smrti Pinocheta, který svou vinu nikdy nepřiznal, nejsou četná zmizení vyšetřena… Mnoho lidí bylo též nuceno v tu dobu Chile opustit. Rychlou proměnu chilských poměrů věrně zachycuje kupříkladu španělsko-chilský film režiséra Andrése Wooda Machuca. Film je o stydlivém chlapci z bohaté rodiny a dobré čtvrti, a synovi rolníka probíjejícího se životem na chudinském předměstí. Tyto dvě 11leté se setkaly díky iniciativě idealistického katolického kněze, otce MacEnroea. Ten chtěl do drahé soukromé katolické školy v Santiagu, kde byl ředitelem, integrovat děti z nejchudších vrstev společnosti. Pinochetův převrat celý bohulibý pokus zastavil, faráře zatkl, chudé děti vyloučil ze školy, naložil do vozů a odvezl do neznáma.

O podobné změny jako onen farář se, byť bytostný ateista, v Latinské Americe snažil také Benedicto. Usiloval o rovnost lidí v právech, příležitostech a šancích. O to, aby měli možnost vzdělat se a nenechat si líbit vše, co se těm, jež nad nimi vládli, zamanulo. Proto byl i on, s celou rodinou, Pinochetovými vojsky pronásledován.

Důvod byl jediný: jeho levicová angažovanost, za kterou pykal už v minulosti, když málem musel odsedět 13letý, naprosto nespravedlivý trest. Jeho manželka Iracema nastupovala v Santiagu de Chile do letadla a Pinochetovi vojáci jí při tom drželi u hlavy pistoli. Benedicto se mezitím schovával na panamském velvyslanectví – na půdě jiného svébytného státu, kam noha chilského vojáka bez povolení vkročit prostě nesměla. Pinochetův puč vzal Benedictovi plno přátel – nepřirozenou smrtí zemřeli na oněch stadionech nebo neznámo kde. V Chile tehdy z rodiny zůstala jen dcera Benedicta Elma, která se tam provdala za Chilana Victora Huga. Později se oba přestěhovali do brazilského Rio de Janeira, rodného města Elmy. Z panamského velvyslanectví se Benedicto přesunul právě do Panamy, kam ho opět následovala i jeho žena Iracema. Statečná žena statečného muže. I tam Benedicto působil v odborech.

Demokratická strana práce

Teprve kolem roku 1978 začaly v Brazílii sílit požadavky návratu civilní demokratické vlády. Tamní obyvatelstvo mělo už dost pravicové vojenské diktatury, která nedovolovala takřka nic. Jen šikanovala, mučila a vraždila lidi za odlišný názor. Krátce předtím se Benedicto s Iracemou vrátili domů, do překrásného a zároveň drsného Rio de Janeira. Města, kde jsou hory i moře, bohatství i bída.

V roce 1979 stál Benedicto u vzniku levicové strany PDT – Partido Democrático Trabalhista, v překladu Demokratická strana práce. Zakládal ji s mnoha lidmi, kteří se tak jako on vrátili z exilu. Čelnou osobností strany se stal (dnes již zesnulý) Leonel Brizola, který do té doby pobýval v exilu v portugalském Lisabonu. V roce 1982 se, poprvé od roku 1964 (tedy téměř po 20 letech), konaly svobodné volby guvernérů států. PDT kandidovala a poměrně uspěla. Benedicto, který byl v té době již několikanásobným dědečkem, působil do té doby coby vysoký stranický funkcionář. Oblastí jeho zájmu bylo především školství – jeho krédem bylo, že obyvatelstvo musí mít snadný přístup ke kvalitnímu vzdělání, aby si samo uvědomilo, že je třeba posouvat svou životní úroveň a zároveň celou zemi kupředu. Podílel se na vzniku základních škol v Rio de Janeiru, které jsou koncipovány tak, aby do nich mohly docházet i děti vyrůstající v sociálně nejslabších vrstvách společnosti.

Prožité útrapy se neblaze podepsaly na Benedictově zdravotním stavu. V roce navrácených svobodných voleb zemřel. Předtím ještě několikrát služebně navštívil milované Československo. Svým životem si získal respekt a lásku mnoha Brazilců a Brazilek. Dodnes se po něm v Rio de Janeiru jmenují škola, most a náměstí. Celá rodina před Benedictem smeká. Dcera Elma jde v otcových šlépějích – aktivně se angažuje, s nadšením a obětavě připravuje každé volby. Jezdí pomáhat do chudinských čtvrtí…

Brazílie se totiž dodnes potýká se značnými problémy. Abnormální sociální rozdíly mezi lidmi přetrvávají. Střední třída, která by měla být základním pilířem každého státu, je zanedbatelná.

Podle oficiálních údajů neumí asi 20 % brazilského obyvatelstva číst a psát, jelikož ke vzdělání není nikterak motivováno a je pro ně často nedostupné. Mnohé chudé děti, z bezvýchodné situace, zakládají střílející gangy nebo hledají východisko v drogách a posléze jako nezletilé umírají. Mnoho lidí vkládá naději do levicového prezidenta Luly, kterého v druhém kole prezidentských voleb v roce 2006 (kdy bylo odstartováno jeho druhé volební období) podpořila právě i PDT, která v prvním kole postavila vlastního kandidáta. Každá dobrá snaha obrovské zemi pomáhá. Každý kamínek v mozaice je potřebný k tomu, aby jednou byla Brazílie dál. Benedicto byl jedním takovým velmi důležitým kamínkem. Člověkem s čistou duší a dobrým srdcem, které přestalo tlouci poměrně brzy. Kamínkem zářivým, jehož světlo nezhasíná.

(Původně publikováno na http://www.ta-gita.cz )