Nenápadná vila stojící ve Stille Strasse číslo 10 v berlínské čtvrti Pankow patřila před rokem 1989 šéfovi východoněmecké tajné policie Erichu Mielkemu. Po pádu režimu a sjednocení Německa se v objektu usadil společenský klub pro seniory. Lidé si sem zvykli chodit hrát šachy, kanastu, nebo se učit jazyky, ale především se scházet a povídat si s přáteli a sousedy ze čtvrti. Stát nyní budovu prodal developerům a klubové aktivity se mají přesunout na různá místa ve městě. To se ale důchodcům vůbec nelíbí, a tak se „na stará kolena“ rozhodli, že si svůj společný prostor budou zuby nehty bránit.

Nejmladším je kolem pětašedesáti, nejstarší obyvatelce pak 96 let. Celkem jich je kolem padesáti, z toho sedm zůstává permanentně ubytovaných v domě, který donedávna sloužil jako jejich zájmový a společenský klub. „Levicová“ radnice (SPD a Zelení) berlínského obvodu Pankow se z ekonomických důvodů rozhodla, že do budovy nebude investovat další peníze a prodá ji soukromým developerům, kteří na jejím místě vybudují nové komerční podniky. Aktivity klubu, který má na tři sta členek a členů, mají být rozstrkány do řady jiných objektů různě po městě.

V Berlíně to není nic zvláštního. V posledních letech se více a více míst sociálních aktivit, levného bydlení a alternativních kulturních center stalo oběťmi zájmu developerů, spekulantů s nemovitostmi, ale i movitých „Zápaďáků“ a cizinců, zejména Američanů, kteří pro sebe „objevili“ Berlín a mění jeho tvář – dávají vzniknout novým čtvrtím boháčů a komerčním zónám, kde se prudce zvyšují ceny bytů, domů i nájemné. Chudí – studenti, penzisté, nezaměstnaní, zahraniční dělníci a bohémové, pak vynuceně odcházejí pryč. Toto se přihodilo Prenzlauer Bergu a nyní to pokračuje v Pankowu, Kreuzbergu a dalších částech města.

Ale důchodci z Pankowa se rozhodli, že nebudou jen tak bezmocně přihlížet gentrifikaci, procesu vytěsňování původních obyvatel čtvrti novými, bohatšími a sociálně silnějšími příchozími, a rozhodli se, že své kulturní centrum obsadí čili zasquatují. Mnozí zde tráví již patnáct let podzimu svého života. Za jedno euro členského poplatku měsíčně si zde mohou zahrát šachy, nebo bridž, zpívat, učit se angličtinu, trénovat paměť, cvičit gymnastiku nebo absolvovat lekce sebeobrany. Dům ale především plní funkci místa setkávání komunity, útočiště pro staré lidi z bývalého východního Berlína, kteří se v dnešním městě cítí odstrčeni a marginalizovaní. Z výpovědí řady obyvatel domu je cítit oprávněná naštvanost z vývoje v posledních dvaceti letech kapitalistické „svobody“ a „sjednocení“ země.

Neformální mluvčí squaterů a výkonné ředitelce centra, Doris Syrbeová (72), bylo v době sjednocení 55 let. Pro uplatnění v novém tržním prostředí, v němž jsou lidé degradování na lidské zdroje, ale byla příliš stará, přišla o práci a novou již nesehnala. Nyní říká: „Přáli bychom si zůstat právě zde. Je to krásný starý dům s nádhernou zahradou. Vždycky jsme ale říkali, že přesun jinam nám tolik nevadí. Chceme především zůstat spolu – tady nebo jinde. Na rozdíl od západních Němců nemáme tučné penze, členství v golfových klubech ani prázdninové domy na Mallorce. Máme jen svůj klubový dům.“ A další z bojujících penzistů, Hermann Hering (74) dodává: „Vznikla zde mnohá přátelství, která udržujeme a navazujeme nová. Rozpustit tuto komunitu znamená zpřetrhat všechny vazby. Máme za sebou určité životní dílo, určitý příspěvek společnosti. A myslím, že už jen proto máme právo důstojně zestárnout.“  

Obsazení vily s klubem jeho uživateli z řad důchodců vzbudilo v Berlíně obrovský ohlas. Sami obyvatelé jsou překvapeni masivní vlnou podpory, která se jim dostává. Na jejich straně nejsou jen známí, příbuzní, děti a vnoučata, ale postavili se za ně další obyvatelé čtvrti, umělci, levicové kolektivy a organizace. Lidé jim zadarmo přinášejí zeleninu, maso, domácí koláče, ale i spotřební předměty. Mezilidská solidarita funguje báječně.

Ostatně, řada lidí podporujících důchodce sama bojuje proti komercionalizaci a gentrifikaci svých čtvrtí, a to často radikálnějšími způsoby. V Berlíně tak nejsou ničím výjimečným anti-kapitalistická a proti-buržujská grafity na domech boháčů a „přivandrovalé“ vyšší střední třídy, podpálené mercedesy, nebo vytlučená okna luxusních butiků a restaurací stojících na místě dřívějších hudebních klubů a hospod pro studentskou a dělnickou mládež. Lidé ví, že se zde rozhoduje kdo z koho, a že se hraje o budoucnost jejich města, jejich životního prostoru.

Doris Syrbeová k tomu říká: „Tento náš protest je zcela mírumilovný“. Její kolegyně a spolubojovnice, Helga Willová (84) nicméně nekompromisně a se souhlasem všech dodává: „Ale budme bojovat a neopustíme to tu, dokud se buď nevzdá radnice, nebo dokud nás odtud nevynesou nohama napřed!“