Byl Mao Ce-tung bucharinovec? Boj tří linií v ekonomické debatě před Velkým skokem
komentář : vypnuto
Politické dějiny prvního období Čínské lidové republiky se obvykle vykládají tak, že během let dokončení „socialistické přeměny“ s nacionalizací průmyslu v roce 1956 až do Maovi smrti v roce 1976 probíhal velký „boj dvou linií“. Zmíněnými liniemi, mezi kterými se údajně bojovalo, byla linie liouvská, linie směřující ke kapitalismu, a linie maoistická, skutečná marxisticko-leninská linie. Tento pohled je stále běžný mezi marxisty-leninisty-maoisty a až do rehabilitace Liu Šao-čchiho v době Tengova vedení šlo i o oficiální interpretaci vlastní historie Komunistické strany Číny (KSČ). Následně byl tento pohled nahrazen interpretací, která Maovi dává největší zásluhy za revoluční sjednocení země, ale už netvrdí, že Mao měl pravdu ve všech ohledech své linie. Není divu, neboť jeho linie proti zastáncům cesty ke kapitalismu měla nepříjemné důsledky i pro nové vedení.Potíž s původním modelem „boje mezi dvěma liniemi“ leží v tom, že z něj mizí velká část komplexních skutečných politických vztahů a prakticky ignoruje soupeřící zájmy různých skupin byrokracie, které se podílely na rozhodování v rámci čínského státu. To samé se dá říct ale i o modelu, který jej nahradil, a cílem autora rozhodně není zpochybnit první model kvůli schvalování druhého. Výsledkem je tak široké zredukování ekonomiky a politiky čínského pokusu o budování socialismu, až se tento mění v karikaturu, kde je politická a historická analýza nahrazena vyznáním víry.
Zajímavým alternativním pokusem o interpretaci a porozumění politice KSČ je přístup R. Kalaina. Kalain v článku z roku 1984 argumentoval, že Mao si koncem 50. let prošel specifickým „bucharinským“ obdobím, kdy dospěl k politice blízké bolševickému revolucionářovi, státníkovi a ekonomovi Nikolaji Bucharinovi, ačkoliv Bucharinův vliv na Maa nebyl přímý. Bucharin je známý jako obhájce pokračování upravené verze Nové ekonomické politiky. Byl odpůrcem superindustrializátorů z počátku 20. let i násilné kolektivizace rolníků z konce 20. let a prvního pětiletého plánu. Podle Kalaina Mao kritizoval „sovětský model“ rozvoje za jeho důraz kladený na rozvoj těžkého průmyslu na úkor rozvoje lehkého průmyslu a zemědělství v podobném duchu jako Bucharin. Na první pohled Kalain přesvědčivě rozetnul problémy spojené s argumentací o „boji dvou linií“. Na druhou stranu se mu ale nepodařilo poskytnout příhodné vysvětlení vývoje čínské hospodářské politiky v letech, které popisuje. Především neobjasňuje, jak Mao přešel z „bucharinské“ pozice v roce 1956 k zahájení Velkého skoku vpřed v roce 1958?
Tento článek přichází z argumenty, že pro pochopení čínských ekonomických debat a zejména těch probíhajících mezi lety 1956-1962 je potřeba použít model „boje tří linií“. Termín je zapůjčen z analýzy Davida M. Bachmana Čchen Jün a čínský politický systém. Základní argumentace je postavena do protikladu k modelu „boje dvou linií“ i k chápání Mao Ce-tunga jako bucharinovce. Především vyzvedne úlohu Čchen Jüna, jehož role je pro pochopení zmíněného období mimořádně ilustrativní. Tento přístup ukáže, že Velký skok vpřed nebyl nějakým rozmarem Mao Ce-tunga, ale příkladem jeho intervence do již existujících bojů v rámci byrokracie. Cílem je zachytit dynamiku „Skutečně existující socialistické“ společnosti, která jde nad rámec standardního zájmu o velké osobnosti nebo [totalitního] modelu pojímajícího stát a vládnoucí strany těchto společností buď jako monolitické nebo naopak pohlcené bojem mezi obránci komunistické „víry“ a jejími „kacíři“. Místo toho se zaměříme na soupeřící zájmy různých sekcí byrokracie a hospodářské vyhlídky strany-státu, tak abychom napravili jednostranné dějinné narativy a zdůraznili důležitost problémů nastavení státních i občanských institucí při budoucích pokusech o ustavení emancipované komunistické společnosti.
Model „boje tří linií“
Začněme shrnutím modelu „boje tří linií“. Ve své výzkumné monografii z roku 1985 Čchen Jün a čínský politický systém načrtá David M. Bachman myšlenkové programy a povahu tří skupin byrokracie představujících „tři linie“ čínských hospodářských diskusí předcházejících Velkému skoku. Bachman tyto tří skupiny identifikuje jako „koalici plánovačů a těžkého průmyslu“, „extrakční a alokační koalici“ a „sociálně transformační skupinu“. Poslední skupina je zmiňována právě jako skupina a nikoliv koalice, neboť její podpora byla koncentrována ve stranickém aparátu, spíše než napříč řadou ministerstev, resp. státních orgánů.
Koalice plánovačů a těžkého průmyslu byla zastoupena v projevech na 8. sjezdu Komunistické strany Číny v roce 1956 Li Fuchunem, předsedou Státní plánovací komise, a Bo Yibem, předsedou Státní hospodářské komise. Základna podpory této koalice ležela v ministerstvech sloužících rozvoji těžkého průmyslu. Extrakční a alokační koalice byla na sjezdu zastoupena Čchen Jünem, 5. nejmocnějším mužem KSČ a prvním vicepremiérem Čínské lidové republiky, Li Sien-nienem, ministrem financí a vicepremiérem [a pozdějším prezidentem ČLR] a Deng Zihuem, hlavou stranického oddělení pro práci na venkově a rovněž vicepremiérem. Tato koalice měla svoji oporu v ministerstvech financí, obchodu a zemědělství. Sociálně-transformační skupina byla primárně zakořeněna ve straně. Při řešení sociálních a ekonomických problémů dávala přednost masové mobilizaci a ideologicky odmítala [protikladnou] dělbu práce na mentální a manuální, rozdělení na města a venkov, rozdělení na dělníky a rolníky. Tyto názory často rezonovaly v projevech Mao Ce-tunga, předsedy KSČ.
Koalice plánovačů a těžkého průmyslu podporovala vysokou míru investic do těžkého průmyslu, přímou alokaci výrobků ministerstvy a vyšší míru odvodů rolnictva na financování velkých staveb. Tato politika sloužila zájmům byrokracie, která ovládala zmíněná ministerstva. Udržovala jejich kontrolu nad větší částí společenského produktu a vytvářela uzavřenou smyčku, v jejímž rámci mohly být výrobky továren pod gescí ministerstva alokovány tím samým ministerstvem do nové investiční výstavby. Tato politika byla na hony vzdálená politice prosazované extrakčně-alokační koalicí, která držela kontrolu nad daňovým systémem, vytvářením státního rozpočtu a rozdělováním výrobků zemědělství a lehkého průmyslu. Díky její roli v distribučním procesu a kontaktu s dělnickou třídou a zejména rolníky byla extrakčně-alokační koalice velmi citlivá na nové problémy čínského hospodářství, které se objevovaly s ukončením procesu „socialistické transformace“, předchozího pole zájmu většiny byrokracie, a přesměrovala svoji pozornost k novým otázkám.
Mezi tyto nové problémy patřil nadměrný povinný výkup rolnického obilí, zásobovací problémy spojené s dezorganizací výroby a disproporcemi v realizaci investic, které upřednostňovaly těžký průmysl před lehkým průmyslem a zemědělstvím, což vedlo k nedostatku zemědělských produktů. Poukazovala také na dostupnost malého množství spotřebního zboží pro uspokojení rostoucí kupní síly dělníků, která měla svůj základ v nedávném opakovaném zvyšování mezd. V krátkodobém výhledu tak hrozila inflace. Extrakčně-alokační koalice se domnívala, že těmto problémům musí být věnována zvláštní pozornost, a především je třeba se vyvarovat ukvapených řešení. Členové koalice měli sklon nevidět výhody plánované ekonomiky pouze či především v procesu urychlené industrializace, třebaže obecně souhlasili s cílem „silné socialistické země“. Na prvním místě se ale soustředili na to, aby se rozvoj Číny odehrával bez iracionality, disproporcí a ničivé nestability vlastní kapitalismu. Domnívali se, že pokud používání systému plánování vytváří zmíněnou nestabilitu a neuspokojuje potřeby obyvatelstva, jedná se o chybné používání systému. Na 8. sjezdu KSČ prohlásil Li Sien-nien, že díky plánovanému hospodářství v Číně:
…můžeme plánovaně věnovat pozornost návaznosti mezi jedním a druhým rokem a regulovat rozsah meziročních fluktuací tak, abychom se vyvarovali, jak nejlépe to půjde, zbytečným a velkým fluktuacím… Pokud bychom se byli minulý rok drželi trochu víc při zemi a ušetřili tak určitou část surovin a zboží, pomohlo by to lepšímu vypracování plánu pro rok 1957… Musíme postupně rozšířit naše materiální zásoby… a tak zajistit rovnoměrný, poklidný růst naší národní výstavby a tím lepé využít výhod plánovaného hospodářství [nad kapitalismem].
V tomto náhledu se klade důraz na rovnoměrný vývoj, racionalitu plánování a zabránění destruktivní míře fluktuací.
Extrakčně-alokační koalice upřednostňovala umírněné požadavky odvádění obilí rolníky a zvýšení investic do zemědělství a lehkého průmyslu. Věřila v tzv. „tři rovnováhy“: rozpočtu; půjček a splátek; a hmotné výroby a přidělování. Obhajovala rovněž využití trhu v distribuci výrobků tam, kde systém plánování neměl dosud potřebnou kapacitu rozdělit všechny výrobky, dále obhajovala zvýšení výkupních cen obilnin, aby došlo k zvýšení životní úrovně rolníků a pobídce k zvýšení výroby a také chtěla větší soukromé záhumenky pro rolnická hospodářství. Žádala naopak krátkodobé snížení investic do těžkého průmyslu, přičemž argumentovala, že zvýšené příjmy z rychlejší návratnosti investic do lehkého průmyslu pomůžou v dlouhodobém horizontu získat pevnější základy i pro těžký průmysl. Vcelku šlo o dalekosáhlé alternativy k politice, kterou KSČ až dosud prováděla a o program stojící v jasné opozici k programu koalice plánovačů a těžkého průmyslu.
Podle Bachmana se tato debata rozhořela napříč státními ministerstvy, zatímco většina strany, a tedy i skupiny sociální transformace, k níž patřil samotný Mao, byla v té době příliš zaměstnána probíhající kampaní Tisíce květů, než aby se hlouběji věnovala ekonomickým záležitostem. Když už se tak posléze stalo, byla to koalice plánovačů a těžkého průmyslu, které se podařilo přesvědčit Maa a stranu, že její program je příhodnější. Slibovala vyřešit problém, který KSČ prohlásila za hlavní rozpor čínské společnosti: rozpor mezi pokročilými „socialistickými“ výrobními vztahy a zaostalými „nevyvinutými“ výrobními silami, a zároveň se zaměřovala na nerovnosti, které v čínské společnosti přetrvávaly i po dokončení socialistické transformace“. Právě tyto nerovnosti začaly více a více vzbuzovat Maovy obavy.
Byli to předseda Státní hospodářská komise Bo Yibo a předseda Státní plánovací komise Li Fuchun, kteří jako první rozvinuli přístup spojující pohled sociálně-transformační skupiny s politikou koalice plánovačů a těžkého průmyslu. Do této syntézy byla zahrnuta výstavba malých a středně velkých podniků v lokalitách s financováním zajištěným z lokálních zdrojů, výzvy k větší efektivitě výroby na základě čistě voluntaristických návrhů škrtů v investicích do lehkého průmyslu a návrhy škrtů investic do zemědělství z centrálního rozpočtu spoléháním se na pracovní mobilizaci rolníků a další investice do těžkého průmyslu vyrábějícího hnojiva. To by umožnilo dosáhnout požadovaného výsledku výrazného zvýšení investic do velkých závodů těžkého průmyslu při poklesu vnějších požadavků po výrobcích těchto závodů ze strany lokalit. Lokality se nově měly opírat o zásobování zbožím z malých a středně velkých závodů. Strach Maa a sociálně-transformační skupiny z rozdílů mezi městem a venkovem, které dále rostly s probíhající industrializací, měl být utišen přivedením průmyslu přímo na venkov, a obavy o zanedbání zemědělství byly uklidněny obhajobou rolnické pracovní mobilizace. Mao vyhlásil tento program na třetím plenárním zasedání 8. ústředního výboru v září a říjnu 1957. Na něm shrnul jeho étos do hesla „více, rychleji, lépe a úsporněji,“ a Velký skok se dal do pohybu.
Velký skok vpřed nebyl pouhým rozmarem Mao Ce-tunga, ale programem nově vzniklé aliance byrokratických zájmových skupin. Byla to koalice plánovačů a těžkého průmyslu společně se sociálně-transformační skupinou, které se spojily v rámci „boje tří linií“ v rámci čínského státu a Komunistické strany Číny. Jejich boj proti Čchen Jünovi a celé extrakčně-alokační koalici pokračoval během celého Velkého skoku. Čchen následně obecně tvrdil, že v době od třetího plenárního zasedání až do pozdního léta a začátku podzimu 1958 byl nemocný, což je právě období počáteční ofenzívy Velkého skoku. Následně si získal Maovu plnou podporu v době mezi březnem a květnem 1959, kdy se Mao stavěl k Velkému skoku kritičtěji. A pak prý opět onemocněl během obnovení radikální fáze Velkého skoku mezi květnem 1959 a podzimem 1960. Čchen se vrátil na výsluní až v roce 1961 jako vůdce snah o ekonomické oživení, když se rozsah škod vyplývajících z Velkého skoku vpřed už nedal popírat.
K Maově „bucharinskému období“
Poté, co jsme si výše stručně představili „boj tří linií“ v ekonomické diskusi odehrávající se v KSČ před zahájením Velkého skoku, bude nyní snadnější přejít k jádru argumentace R. Kalaina z článku z roku 1984 Maovo ´bucharinské´období. Kalain tvrdí, že Mao si koncem 50. let prošel určitým „bucharinským“ obdobím, které pak s příchodem Velkého skoku opustil. Podle Kalaina se Maovo myšlení v tomto období vyznačovalo upřednostňováním „vyváženějších vztahů mezi zemědělstvím a průmyslem v protikladu k sovětskému modelu postaveném na upřednostňování těžkého průmyslu“ a pohledem na „zemědělství a lehký průmysl jako základ rozvoje těžkého průmyslu a hospodářství vůbec.“ Kalain tvrdí, že jádro Maova „bucharinovství“ můžeme spatřit v jeho projevu O deseti hlavních vztazích z roku 1956 a v jeho pracích kritizujících sovětské knihy o ekonomice: Ohledně Stalinových Ekonomických problémech socialismu v SSSR (1958), Kritika Stalinových Ekonomických problémů socialismu v SSSR (1959) a Poznámek čtenáře k sovětské učebnici politické ekonomie (1961-1962).
Jeden z problémů tohoto pohledu se vyjeví prakticky okamžitě. S výjimkou projevu z roku 1956 byly všechny tyto práce, v nichž Mao údajně argumentuje za program následně opuštěný v období Velkého skoku, napsány právě během samotného Velkého skoku, tj. v rozmezí let 1958-1962. Kalain bagatelizuje tento problém svého výkladu tím, že cituje pouze z projevu Mao Ce-tunga O deseti hlavních rozporech z roku 1956. Je ale neoddiskutovatelné, že cílem později napsaných textů bylo zajistit teoretické základy pro politiku Velkého skoku. Při nahlédnutí do zmíněných textů je to ještě jasnější. V Poznámkách čtenáře k sovětské učebnici politické ekonomie Mao píše: „Velká většina čínských rolníků ´odevzdává svůj příspěvek´ [státu] radostně. Pouze u majetných rolníků a u středního rolnictva, které tvoří asi 15 % všech rolníků, se objevuje nespokojenost. Tyto skupiny odmítají celý Skok vpřed a koncept lidových komun.“ Je dost obtížné srovnat tuto citaci z Maovy práce s Kalainovým tvrzením o ní, že představuje odmítnutí Velkého skoku.
Nicméně tímto srovnáním bychom neměli nabýt dojmu, že Kalain je naprosto mimo, když o Maově ranné kritice sovětské ekonomiky hovoří jako o „bucharinismu“. V určitých bodech totiž Maova kritika docela dobře pasuje na pozici, kterou Kalain popisuje jako „bucharinskou“ perspektivu, například pokud jde o upřednostňování těžkého průmyslu a zanedbávání zemědělství a lehkého průmyslu stejně jako kritiku nerovnosti mezi městem a venkovem. V projevu O deseti hlavních rozporech z roku 1956 Mao skutečně nabízí více „bucharinské“ řešení některých z těchto problémů. Tvrdí, že „důraz na výstavbu naší země spočívá na těžkém průmyslu“, ale zároveň také, že v Sovětském svaze a lidových demokraciích východní Evropy „existuje jednostranný důraz na těžký průmysl vedoucí k zanedbání zemědělství a lehkého průmyslu.“ Mao tvrdí, že bude-li přikládána větší důležitost zemědělství a lehkému průmyslu a poteče-li do těchto odvětví více investic, „budeme mít více obilí a více surovin pro lehký průmysl a větší akumulaci kapitálu. Pak bude i více prostředků pro budoucí investice do těžkého průmyslu.“ Pokud jde o povinný výkup zrna od rolníků, uvádí:
Sovětský svaz přijal opatření, která velmi tvrdě doléhají na rolníky. Bere od rolníků příliš mnoho za příliš malé ceny v systému tzv. nuceného výkupu a pomocí dalších opatření. Tato metoda akumulace kapitálu výrazně snížila nadšení rolníků cokoliv pěstovat. Chcete po slepici, aby bylo více vajec, a nedáváte jí krmení. Chcete po koňovi, aby běžel rychleji, a nedáte mu napást. Jaká je tohle logika!
Tento projev bychom ale neměli chápat jako nový a samostatný návrh rozsáhlých změn politiky ČLR nebo argumentaci prosazující opuštění dosavadního hospodářského modelu. Ačkoliv Mao poukazuje na některé problémy ekonomické politiky ČLR, v celém projevu spíše klade Čínu jako pozitivní příklad do protikladu k negativním příkladům Sovětského svazu a východoevropských zemí, protože ČLR již v té době měla ve srovnání s jinými státy nižší míru vymáhání obilí.
Zatímco Maovy obavy o rovnováhu mezi investováním do zemědělství a průmyslu lze skutečně nazvat „bucharinskými“, neboť Bucharin věnoval podobným problémům ranného Sovětského svazu mimořádnou pozornost a Maův ranný přístup k jejich řešení se do určité míry podobá přístupům Bucharina, Maovo konečné řešení těchto problémů, které nalezl v podobě Velkého skoku, je vším jiným, jen ne „bucharinským“. Když se znovu podíváme do Poznámek čtenáře k sovětské učebnici politické ekonomie, Mao píše: „Pokud chceme rychlý rozvoj těžkého průmyslu, musí každý ukázat vlastní iniciativu a udržet si nadšení. A pokud toho chceme dosáhnout, musíme umožnit současný růst průmyslu i zemědělství, stejně jako současný rozvoj těžkého i lehkého průmyslu.“ Na rozdíl od Bucharina, který hájil investování většího podílu [státních] příjmů do lehkého průmyslu a zemědělství s využitím rychlejšího oběhu a návratnosti těchto investic k financování těžkého průmyslu, navrhoval Mao vyřešit disproporce v rozvoji zemědělství a průmyslu a mezi lehkým a těžkým průmyslem na základě iniciativy a entusiasmu. Pokud se budeme řídit Bachmanovým modelem „boje tří linií“ v ekonomických debatách probíhajících v rámci čínského státu i komunistické strany, pak je zřejmé, že Maova kritika v těchto pozdních textech odráží jeho sociálně-transformační obavy z nerovností vlastních „sovětskému rozvojovému modelu“. A tento mobilizační přístup je právě programem aliance mezi koalicí plánovačů a těžkého průmyslu se sociálně-transformační skupinou, který se vytvořil v opozici k více „bucharinskému“ řešení extrakčně-alokační koalice.
Celková Maova názorová trajektorie v ekonomických otázkách koncem 50. let by neměla být chápana čistě v podobě jednotlivých inovací, jako vývoj od inovativní bucharinské politiky k inovativní politice Velkého skoku. Spíše je třeba ji chápat jako Maovu aktivní intervenci do již probíhajících střetů mezi byrokracií v rámci státu a Komunistické strany. Maova pozice byla zpočátku bližší Čchen Jünovi, jednomu z jeho nejvýše postavených ekonomických poradců, a následně jednomu z vůdců extrakčně-alokační koalice. Jakmile se ale naplno rozhořel boj „tří linií“ a Čchen se stal vyhraněným zosobněním extrakčně-alokační koalice, změnil Mao svůj postoj a začal podporovat stranu, u níž viděl lepší program industrializace a společenské transformace, tedy stranu koalice plánovačů a těžkého průmyslu vedenou Bo Yiboem a Li Fuchunem. Učinil tak cestou Velkého skoku a tuto politiku ospravedlňoval kritikou sovětského hospodářství pronášenou mezi lety 1958 a 1962.
Převzato z webu: https://cosmonaut.blog/
Přeložil Nikola Čech
(Konec 1. části)
