V pátek 5. července, státní svátek „Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje“, uspořádala pražská místní skupina Levé perspektivy výlet k lipanské mohyle. Výlet byl určený zejména k připomenutí husitských revolučních tradic, na které stálo za to právě nyní vzpomenout i proto, že v sobotu 6. července následoval státní svátek připomínající den upálení Mistra Jana Husa (r. 1415).

Setkali jsme se v Praze u stanice metra Háje. Jednou ze zajímavostí tohoto místa je sousoší kosmonautů Remka a Gubareva, díky němuž je současný europoslanec Vladimír Remek zřejmě jediným žijícím Čechem, který má na veřejném prostranství svou sochu.

Autobusem jsme dojeli do Kostelce nad Černými lesy, odkud jsme kráčeli po červené turistické značce do blízkého Svatbína. V Kostelci na náměstí nás na rohovém domě zaujal velký nábožensky laděný nápis proti potratům (zřejmě ale má na mysli interrupce, tedy umělá přerušení těhotenství, na rozdíl od samovolných), takže bylo o téma k diskuzi navíc. Na jedné straně považuji za nutné kritizovat neschopnost některých žen zabránit narození dítěte šetrnějším způsobem než umělým potratem a v tomto smyslu jsem pro snížení počtu potratů, na straně druhé lze sotva obhajovat (třeba s odvoláním „na boha“) zákaz přerušování těhotenství i v případě zjevného poškození plodu či početí v důsledku znásilnění.

Nu, ale zpět do Kostelce nad Černými lesy, resp. už do sousedního Svatbína, kde nás zaujal na návsi pomník obětem válek s velkým nápisem „ČSR“ a prázdný bývalý hostinec s pěticípou hvězdou na fasádě. Na další cestě přes Chotýš a Močedník jsme měli možnost vidět úpadek českých vesnic po radikálním omezení zemědělství, hraničícím s jeho likvidací. Dominantou vsí jsou dnes prázdnotou zející, zarostlé a chátrající objekty bývalých jednotných zemědělských družstev a zjevně přibývá také opuštěných domů, protože kdo mohl, odstěhoval se za prací jinam.

Krátce jsme se zastavili ve Viticích na návrší u dominantního raně gotického kostela, v jehož těsné blízkosti stojí na hřbitově polodřevěná zvonice pravděpodobně z 1. poloviny 16. století, v jejímž přízemí jsou zasazeny dřevěné gotické dveře s plátovým kováním z doby kolem roku 1400. Vitice jsou obec v kolínském okrese s asi tisícem obyvatel, jejíž součástí jsou Lipany. Na Lipské hoře došlo 30. května 1434 k neslavné bitvě, v níž vojska panské jednoty porazila polní vojska táborů a sirotků vedená Prokopem Holým a Prokopem Malým.

Na lipanské pláni, kde, jak kdysi rýmovali Voskovec s Werichem, „český lid prohrál a zvítězili páni“, stojí od r. 1881 mohyla, v jejímž čele zříme nápis: „Ó místo bezmezného zármutku, přehořké slzy v proudech po věky tě budou omývat!“ Dnešní politický režim restaurovaného kapitalismu si získává důvěru mimo jiné rozsáhlou falzifikací dějin. Vše pokrokové v nich hanobí, vše reakční velebí. Ušetřeny nemohly zůstat ani Lipany.

V r. 1991, krátce po uchopení moci ideovými potomky lipanských vítězů, novodobé panské jednoty, byla pod původní desku připevněna nová, menší: „Den národního smíření – Lipany 25. V. 1991 – Za společnost humánní, křesťanskou, národní, sociální a ekologickou, za právní stát. Mírová unie Čech a Moravy – Obecní úřad Vitice – ZD Podlipan Vitice.“ Národní smíření vítězů s poraženými? Smíření husitů s panskou jednotou a jejich potomků – proletariátu s buržoazií? Jaká to potupa 1200 ubitých a umučených husitských bojovníků v Lipanech a okolí, kteří byli lstí poraženi a posléze nemilosrdně povražděni!

List Plzeňských svým vyslancům na basilejském koncilu z 1. června 1434 popisuje vítězství slovy: „…Zdvihli jsme se ve jménu Páně, o jehož při šlo, udeřili jsme na ně odzadu a zabránili jim v návratu do jejich tábora i vozů. Ale jiní páni a šlechtici, povstavše se vším lidem v části přední, napadli je soustředěným útokem jako jeden muž a tak odzadu i zepředu jsme je shazovali jako snopy, pobíjejíce je, ačkoli se mnozí vzdávali a byli by se bývali vzdali do zajetí. Nebylo tehdy času k zajímání, ale jen k zabíjení…“ „Vešlo do stodol, jichž dřevěných a krytých slámou jest v českých vesnicích hojnost, mnoho tisíc táboritů a sirotků…. Ihned byla vrata zavřena a stodoly zapáleny…“, popsal toho času kronikář Enea Silvio Piccolomini. Počet patrně nadsadil – zřejmě šlo „jen“ o stovky upálených, ale hrůzná skutečnost zůstává. Strašný, temný středověk, řeknete si možná. Ale uvažte, že podobně nakládali fašističtí okupanti se sovětským lidem ještě ve 40. letech 20. století, době ne tak dávné!

Diskutovali jsme o průběhu bitvy a okolnostech, které k bitvě vedly, tedy především profesionalizace husitských polních vojsk, která už bojovala za svoji existenci i proti vůli lidu, trpícího neúrodou v období 1431-34 a nemajícího zájem na pokračování válek. Ostatně, část polních vojsk potom odešla do „cizích služeb“ (Bratříci na Slovensko) a dokonce část do služeb císaře Zikmunda. Shodli jsme se na tom, že „zrada“ Jana Čapka ze Sán, který se zachránil útěkem do Kolína, byla promyšleným počinem schopného profesionálního válečníka, který volil mezi možností zachránit si život útěkem nebo se nechat zabít v již prohrané bitvě.

V souvislosti s tím jsme také probrali vývoj revolucí a shodli se na tom, že nikdy nemůžeme být spokojeni s dosaženým stavem vývoje společnosti, že je nutno vnímat zákony dialektiky – negace negace, vývoj v jednotě a boji protikladů. Byrokratizace spolu s ignorováním rozporů a jejich neřešením vedla ke kontrarevoluci ve všech zemích, které v období po Velké říjnové socialistické revoluci a především po 2. světové válce budovaly socialismus (ať už došlo k návratu k soukromovlastnickému kapitalismu a buržoazní demokracii jako v bývalém „sovětském bloku“ nebo k přerodu ve státní kapitalismus s vládou formálně komunistické strany ve státech, které se k socialismu hlásí dodnes).

Vraťme se k místu výletu. Jak jsou na tom politicky dnešní Vitice? Politická pluralita, kterou mají plné huby dnešní mocipáni všech barev a odstínů, se ve Viticích nepěstuje – v posledních volbách do zastupitelstva získala 100% hlasů jediná kandidátka Sdružení nezávislých kandidátů pro rozvoj obce. Ale 61,67% oprávněných voličů nepřišlo k volbám – asi si nepřeje rozvoj obce.

Při cestě z Vitic polní cestou k lipanské mohyle jsme viděli po své pravé ruce rezatou ceduli „Kooperace JZD Podlipan Vitice – Karborundum Kolín“ a za ní velký, opuštěný, zdevastovaný zemědělský areál. Vítr fučí vytlučenými okny objektů nepříliš starých, které mohly ještě dlouho sloužit svému účelu a dávat místním lidem práci, pokud by v listopadu 1989 a následujících měsících nedošlo k pomyslnému druhému lipanskému vítězství.

Hle, za humánní a kdovíjakou společnost umístilo pamětní desku na lipanskou mohylu před 22 lety mj. právě zemědělské družstvo Podlipan Vitice (tehdy už nikoli „jednotné“). Po 22 letech od instalace pamětní desky už asi zemědělci z Podlipanu chápou, kam je dovedla „humánní, křesťanská, národní, sociální a ekologická společnost“ – jejich opuštěné družstvo, stejně jako skoro všechna v republice, zarůstá vysokým plevelem a „právní stát“ jim práci nedá…

Z boku lipanské mohyly se skví deska: „Co marně hodlalo století patnácté, věk dvacátý vítězně dokonal. 1434 – 1919. Památce demokracie husitské na těchto polích ubité věnováno vítěznou demokracií sokolskou.“ Více než 100 dělníků, rolníků a ostatních chudých lidí bylo za Masarykovy a Benešovy předmnichovské republiky zastřeleno při hladových bouřích a stávkách. Kde byla „vítězná demokracie sokolská“? Další zhanobení lipanské pláně! Husité bojovali za sociální spravedlnost, první republika ji svému lidu nedala, jen mu lhala, stejně jako republika dnešní! „Lipany výstrahou! 1434 – 1934 Národní rada československá“ – píše se na další desce na lipanské mohyle, pode dvěma rukama držícíma věnec s nápisem „Svornost“. V praxi jí nebylo. Když Komunistická strana Československa po léta usilovala o jednotnou frontu všech demokratů proti fašismu bez dalších politických požadavků, měšťáčtí a reformističtí zastánci buržoazní demokracie se odmítali k nim připojit tak dlouho, dokud fašismus nezvítězil a neposlal do koncentračních táborů a na popraviště bok po boku komunisty se všemi ostatními antifašisty včetně antikomunistických!

„Svornost“ – skvělo se heslo na pamětní desce v Lipanech v r. 1934. Návrhy komunistů na jednotnou frontu proti fašismu byly ve stejné době odmítány a komunisté sami cenzurováni a perzekvováni, hnáni do ilegality a vyhnanství. A to byla tehdejší ČSR „oázou míru a svobody“ mezi okolními fašistickými režimy, které ji držely ze všech stran ve spárech (na východě nesousedila s SSSR, nýbrž s Polskem okupujícím západní Ukrajinu!)

Na další straně mohyly se nachází deska na počest čs. legií, důkaz legionářské legendy první čs. republiky z r. 1928. Těch legií, které sehrály záslužnou úlohu na západní frontě. Těch legií, které nelítostně mučily a vraždily stoupence bolševismu v sovětském Rusku včetně svých krajanů, čs. rudoarmějců. Nu, a na poslední hraně čtverhranné základně mohyly se také nacházela nějaká pamětní deska. Nyní je sundaná a zbyl po ní jen obrys. Buďto je v rekonstrukci nebo nesla nápis „politicky závadný“. Příští léta ukáží.

Z Lipské hory jsme pokračovali po červené značce přes osadu Království a samotu Broučkov do Kouřimi. Cestou jsme dostali možnost se zamyslet i nad stavem ovocnářství, jež připomíná ovocnářská stezka. Ta je jednou z několika naučných stezek v kraji. Jejich zřízení je jistě pozitivním počinem majícím vzbudit zájem o dějiny a přírodu oblasti a povzbudit turistický ruch. Jestli to vede ke kýženému výsledku, nevím. Mnoho turistů jsme nepotkali. Zato však vím, že je licoměrné rozsáhle popisovat dějiny a význam ovocnářství a zavírat oči před tím, že dnes je, stejně jako veškeré české zemědělství, nad propastí. A nejen v kolínském okrese.

Kraj kolem „ovocnářské stezky“ je plný ovocných stromů – starých, polámaných, tlejících, neudržovaných, často zarostlých křovím. Vzhledem k tomuto svému stavu dávají ovoce špatné, ale to nevadí – stejně padá bez užitku na zem. I těch pár ještě obhospodařovaných, kdysi oplocených sadů má dnes ploty popadané na zem a v řadách stromů stále častěji čnějí k nebi už jen pahýly. Občas tu však projede stařičký traktor, takže nějaká nouzová údržba ještě probíhá. Ovoce odtud se nejspíš bude prodávat za pár korun někde u silnice. V přebujelé síti super- a hypermarketů se prodává nikoli zrovna levné ovoce dovážené ze Západu, ba dokonce z Izraele…

Historické město Kouřim má dnes necelé dva tisíce obyvatel, o tisíc méně než před 80 lety. Svou rozlohou budí dojem města mnohem početnějšího, ale stačí se jím projít a pochopíte důvod: mnoho domů ve městě je prázdných, vybydlených, zřícených. Další smutný příklad kapitalistického „rozkvětu“. V Kouřimi by se daly točit filmy z bojů 2. světové války bez použití filmových triků – dostatečně sešlých a zničených objektů je zde dostatek, i když takovému Žatci konkurovat nemůže.

Za gotickým chrámem, dominantou města, hrozí zřícením obrovská budova s nápisem „Hotel – restaurant“, beze střechy a s propadlými stropy. Na její oprýskané stěně snad zázrakem drží pamětní deska: „Zde byl vychován Václav Konrád, italský legionář, *25. 10. 1892 v Diblíkově, popraven 16. VI. 1918 v Coneglianu, protože bojoval za svobodu vlasti.“ Až budova spadne, pohřbí tu desku s sebou a snad nikdo po ní nebude lkát, neboť po svobodě vlasti dnes není ani památky…

V Kouřimi jsme se zastavili na jídlo a poté jsme se odebrali na vlak. Cestou k nádraží jsme minuli podnik s dochovanými nápisy „Tuzex“, jehož fotografování si ostraha důrazně nepřála. Provoz železniční tratě spojující Kouřim s Pečkami je v důsledku poškození povodněmi od 2. června t.r. do odvolání přerušen a vzhledem ke stavu tratě a celkovému zanedbávání regionální železniční dopravy v ČR je otázkou, zda bude vůbec někdy obnoven. Do Peček, k vlaku směr Praha, nás přepravila náhradní autobusová doprava.

Výlet se i díky přízni počasí vydařil a byl příležitostí k poznání jedné části naší vlasti, jejích dějin i současnosti a k mnoha zajímavým zamyšlením.